Novela trestního zákoníku umožní odsoudit i dosud netrestatelné případy sexu bez souhlasu. Ve hře jsou dvě varianty: buď vznikne nový trestný čin, nebo bude místo násilí stačit nesouhlas.

Praha 15:00 6. června 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Na redefinici trestného činu znásilnění se před dvěma měsíci domluvili zástupci parlamentních stran s ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem (ODS). Jeho úřad teď pracuje na dvou možných variantách novely. Nově by mohly soudy trestat i případy znásilnění, ve kterých pachatel ignoroval nesouhlas oběti, ale nepoužil hrubou sílu. 

„Dle současné definice musí být přítomen prvek násilí, pohrůžky násilím nebo jiné těžké újmy nebo zneužití bezbrannosti, ale neobsahuje překonání vůle. To si myslím, že není správně, protože překonání nesouhlasu je překročením hranice intimity dané osoby a zásah do její integrity,“ vysvětluje bývalá státní zástupkyně a nyní advokátka specializující se na sexuální násilí Věra Nováková.

„Důležité je pro jednu z variant najít podporu ve Sněmovně. Obecně je u nás velké procento nenahlášených případů znásilnění a jsem přesvědčená, že změna definice by pomohla toto procento snížit,“ říká předsedkyně podvýboru pro domácí a sexuální násilí Taťána Malá (ANO).

Podle spolku Konsent pod současnou definici nespadá až 70 procent reálných případů znásilnění.

Paralýza neznamená souhlas

Ministr Pavel Blažek (ODS) zvažuje dvě varianty definice znásilnění v zákoně. První možnost je, že zůstane stejná a vznikne nový trestný čin nesouhlasný styk nebo bude místo násilí stačit nesouhlas.

Druhou variantu lze shrnout jako „ne znamená ne“. Postihuje případy, kdy k sexu došlo proti zjevné vůli. Ke kvalifikaci činu jako znásilnění by tak mělo stačit prosté odmítnutí pohlavního styku.

Odborníci mají ale k variantě s projevem nesouhlasu výhrady. „Verze, která počítá s projevem nesouhlasu, totiž pořád klade důraz na to, aby se oběť jasně vymezila. A my víme, že až v sedmdesáti procentech případů znásilnění dochází k takzvanému zamrznutí, kdy se oběť tak bojí, že se nedokáže bránit,“ říká Irena Hůlová, manažerka kampaně Chce to souhlas.

Její slova potvrzují výsledky švédské studie z roku 2017. Ze vzorku 300 žen, které se staly obětí sexuálně motivovaného trestného činu, postihla dočasná paralýza 70 procent z nich. Blokovala u nich nejen schopnost se aktivně bránit, ale dokonce i jenom křičet.

Pokud by některá z těchto variant prošla, Česká republika by se zařadila mezi čtrnáct evropských zemí, které znásilnění neposuzují z hlediska přítomnosti násilí, ale z hlediska vyjádření či nevyjádření souhlasu. Patří mezi ně například Španělsko, Belgie, Finsko, Slovinsko a Německo.

Policie se podle slov vedoucího oddělení tisku Ondřeje Moravčíka ročně zabývá stovkami případů znásilnění. „Loni jsme vyšetřovali 880 případů znásilnění, rok předtím 773. Nejedná se pouze o nahlášené případy. Součástí jsou i ty, které jsme vlastní činností odhalili,“ říká Moravčík.

Ke kolika znásilněním v České republice reálně dochází, ale není jasné. Jak uvádí Amnesty International, průměrně je nahlášeno zhruba pět až deset procent případů.

Nízké tresty? Ne tak docela

V médiích se pravidelně objevuje kritika, že pachatelé odcházejí od soudu s podmíněnými tresty nebo s tresty pod dolní hranicí sazby. Jinými slovy že znásilnění je trestáno příliš mírně, a to i v porovnání s jinými trestnými činy.

Podle právní expertky Věry Novákové neleží v Česku problém ve výši trestu, ale spíše v definici znásilnění. Ta současná je podle ní neúplná a nepokrývá všechno, co oběť důvodně pociťuje jako znásilnění.

Sama se s nízkými tresty za znásilnění příliš často nesetkává. „V životě se potkávám se situacemi, které by trestné být měly, ale nejsou kvůli současné definici. Trestní zákoník tvrdé tresty umožňuje, ale to, že nějaké skutky, které by trestné být měly, se do trestního řízení vůbec nedostanou, vnímám jako problém,“ podotýká.

Z analýzy, kterou si nechalo ministerstvo spravedlnosti vypracovat akademiky z Univerzity Karlovy, vyplývá, že problémem v Česku nejsou nízké tresty. „Zanalyzovali jsme tresty uložené v letech 2015 až 2022 dospělým pachatelům. Jednalo se o přes 400 tisíc trestů. Porovnáme-li tresty za jednotlivé trestné činy a zaměříme-li se na faktory, které ovlivňují závažnost trestné činnosti, tak znásilnění je trestáno nejpřísněji po vraždě. Což znamená, že pachatelé jsou nejčastěji uvězňováni a zároveň jsou jim ukládány nejdelší nepodmíněné tresty odnětí svobody,“ říká ke studii její autor Jakub Drápal.

V České republice se při posuzování druhu a výše trestů pohlíží, kromě závažnosti, zejména na trestní minulost pachatele. Graf ukazuje, že hned po vraždě jsou prvopachatelé nejčastěji uvězňování právě za znásilnění. V posledních osmi letech odešlo od soudu s nepodmíněným trestem za znásilnění 36,8 procenta prvopachatelů.

Zároveň jsou za znásilnění prvopachatelé odsuzováni k jedněm z nejdelších nepodmíněných trestů odnětí svobody opět po vraždě. „Podobně, když se podíváme na všechny pachatele, tak opět zjišťujeme, že pachatelé znásilnění jsou uvězňováni nejčastěji po pachatelích vraždy, zohledníme-li trestní minulost,“ uvádí Drápal.

Průměrná doba trestu odnětí svobody za znásilnění je pět let. Výsledky studie ukazují, že pokud je uložený trest odnětí svobody, pak jsou za znásilnění ukládané nejdelší tresty znovu po vraždě a po krácení daní.

Ve zkratce můžeme na základě výsledku studie říct, že znásilnění je v české právní praxi posuzováno jako druhý nejzávažnější trestný čin, protože v porovnání s ostatními trestnými činy jsou za znásilnění ukládány druhé nejpřísnější tresty.

„Naše výsledky nám napovídají, že není nutné uvažovat o zvyšování trestních sazeb. Pokud panuje ve společnosti pocit, že jsou tresty příliš mírné, tak se musíme zaměřit na systémové otázky, nikoliv na specifika trestání znásilnění,“ navrhuje Drápal. Zároveň ale uvádí, že bychom neměli zapomínat, že máme čtvrtou nejvyšší vězeňskou populaci v Evropské unii.

Ze studie také vyplývá, že tresty odnětí svobody jsou ukládané blíže dolní hranici trestní sazby u všech trestných činů. Podle autora studie Drápala je ale tento závěr správný. „Trestní sazba musí obsáhnout i ty nejzávažnější trestné činy. Nejčastější jednání jsou ale ta méně závažná, a proto se i tresty logicky budou koncentrovat v dolní polovině trestní sazby. Takto k sazbám přistupují i jinde, například v Německu či Finsku.“

Problematické porovnání

Napříč Evropou se přístupy k trestání znásilnění liší a justiční statistiky je tedy nutné srovnávat s dávkou zdrženlivosti. „Jakékoliv srovnání mezi státy je nicméně do určité míry problematické, protože trestné činy jsou jinak definovány a jinak jsou také trestné činy stíhány a odsuzovány,“ vysvětluje Drápal.

Je ale možné se alespoň orientačně podívat na poměry, s jakými pachatelé odchází s podmíněnými či nepodmíněnými tresty. Na základě dostupných evropských dat vychází, že Česká republika ukládá za znásilnění podmíněné tresty podobně často jako například Finsko, Belgie nebo Německo. Nejčastěji se nepodmíněné tresty ukládají v Srbsku, Maďarsku a Švédsku.

Klára Filipová, Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít