Československo, Jugoslávie a SSSR: jak jsme mohli dopadnout, nebýt sametového rozvodu?

Chorvatská a slovinská ekonomika se z rozpadu země vzpamatovala do pěti let, pobaltským zemím to trvalo patnáct. Česko a Slovensko rozpad na výkonu ekonomiky téměř nepocítily.

Násilný rozpad Jugoslávie a následné balkánské války znamenaly pro ekonomiku většiny nástupnických zemí těžkou ránu. Pro jižní části země rovnou katastrofu: v Makedonii se HDP vyšphalo na předválečnou úroveň až po čtrnácti letech.

Evropské země, které vzešly z rozpadu Sovětského svazu, na tom byly oproti Jugoslávii ještě hůř. Litva a Lotyšsko se na úroveň před rozpadem dostávaly patnáct let.

Pro přehlednost zobrazuje graf pouze dvě ekonomicky nejúspěšnější a dvě nejméně úspěšné země. Ostatní si můžete zobrazit kliknutím na jejich název v legendě grafu. Velký bod označuje rok, kdy se HDP země dostalo na úroveň před rozdělením státu.

Kvůli nekompletním datům neukazujeme další evropské země, které vzešly z rozpadu Jugoslávie a Sovětského svazu: Bosnu a Hercegovinu, Srbsko a Černou Horu, Estonsko a Ukrajinu.

Jugoslávie: Rakousko-uherské dědictví

S oslabováním Východního bloku během osmdesátých let se Jugoslávie ekonomicky rozdělila na dvě části: vyspělý severozápad s Chorvatskem a Slovinskem a zaostávající jihovýchod země. Pro ilustraci, v roce 1990 bylo v Socialistické republice Slovinsko 4,8 procenta nezaměstnaných, v Chorvatsku to bylo 8,6 procenta, v Srbsku 16,4 procenta a v Kosovu 38,4 procenta, ukazuje politolog Zdravko Petak

„Jugoslávská armáda navíc pokračovala v utrácení obrovského množství peněz na nové zbraně,“ popisuje předválečnou situaci Petak. „Nová strategie totiž vycházela z faktu, že po rozpadu Varšavského paktu zemi ohrožovalo NATO. Jugoslávský paradox spočíval v tom, že politický konflikt se rozhořel mezi federální armádou coby obhájcem socialismu a severozápadními republikami jako obhájci ekonomických svobod.“

Ekonomika obou „vzpurných“ zemí se během několika let vzpamatovala – ve Slovinsku, nepříliš postiženém válkou, se po osamostatnění propadlo HDP o pouhých 5,5 procenta. V Chorvatsku o dvanáct procent.

„V polovině devadesátých let Slovinsko dokázalo nahradit podstatnou část jugoslávského trhu, o kterou přišlo, exportem do Německa a dalších zemí Evropské unie,“ dodává ekonom Petak.

Podle politologa Tomáše Šmída z brněnské Masarykovy univerzity je příčina ekonomického rozdělení na sever a jih země historická. „Jugoslávské ekonomiky kopírují do nemalé míry stav, v jakém byly během industrializace v devatenáctém století,“ tvrdí. „Slovinsko a Chorvatsko spadaly pod habsburský trůn, kdežto jihovýchod pod ekonomicky zaostalou Osmanskou říši. To je nejspíš hlavní důvod, proč se Slovinsko s Chorvatskem po válce vzpamatovaly rychleji.“

Patnáctiletý propad sovětských kolonií

Ještě těžší zkouškou procházely postsovětské ekonomiky po rozpadu impéria. V Lotyšsku se během prvního roku propadlo HDP o třetinu; v Litvě během čtyř let téměř o polovinu.

„Sovětská ekonomika byla nesmírně centralizovaná, impérium fungovalo jako klasický kolonialismus,“ popisuje počátek devadesátých let Tomáš Šmíd. „Ruské centrum neruské kolonie ekonomicky vysávalo.“

„Pobaltským zemím, hlavně Estonsku a Lotyšsku, pomohly evropské struktury a opravdová reformní politika dostat se na slušnou úroveň,“ dodává Šmíd. „Většina postsovětských zemí takové štěstí neměla. Z takzvané prichvatizace – to je ironické pozměnění termínu privatizace a vychází z ruského prichvatit (ukrást, sebrat, zabrat) – se obvykle nevyhrabaly.“

Pro většinu postsovětských republik byl hlavní problém přechod od plánovaného hospodářství k volnému trhu. Prakticky neřešitelná situace ale nastala tam, kde se ekonomická tranzice potkala s válkou; konflikt v Čečensku nebo válka o Náhorní Karabach mezi Ázerbajdžánem a Arménií země ekonomicky vyčerpal.

O tom, zda se ekonomiky nově vzniklých zemí dokážou s rozpadem poprat, tak podle Šmída rozhoduje víc faktorů. Násilný rozchod je jen jedna z nich. Podstatnější jsou sociokulturní vzorce a minulé investice do infrastruktury a ekonomiky země.

Jan Boček