Charta 77 byla hnutím usilujícím o lidská práva. Slaví 35 let
Před 35 lety se v lednu roku 1977 uprostřed socialistického Československa, tedy státu se silně komunistickým totalitním režimem, se objevilo světýlko naděje, které značilo, že dějiny nikdy nekončí a že zůstávají stále otevřené. Tím světýlkem bylo prohlášení Charty 77.
Na samém počátku Charty 77 stálo několik lidí. Významnými postavami byli Jiří Němec, Václav Havel, Zdeněk Mlynář, Petr Uhl, Pavel Kohout. Tito a mnoho dalších se sešlo, aby přemýšleli o nutnosti změny, ke které pociťovali dva impulsy.
Jedním z nich byl fakt, že Československo signovalo v roce 1968 dva mezinárodní pakty: první o občanských a politických právech, druhý pak o hospodářských, sociálních a kulturních právech člověka. V roce 1976 pak tyto podepsané dokumenty byly ratifikovány, čímž se staly součástí československého právního řádu.
O vzniku a počátcích Charty 77 mluvila ve Víkendovém dopoledním Radiožurnálu Anna Šabatová, někdejší disidentka a signatářka Charty 77, dnes předsedkyně Českého helsinského výboru
Druhým impulsem byl proces s hudebníky skupiny Plastic People of the Universe, při němž se setkalo několik disidentských skupin.
V prosinci roku 1976 se tedy na několika schůzkách dohodlo, že je třeba udělat společné prohlášení, která bude dlouhodobějšího rázu a která upozorní na to, že v Československu s lidská práva dodržují zatím pouze na papíře, přestože stát se k tomu zavázal.
Podle Anny Šabatové, signatářky Charty 77 a někdejší disidentky, která je v současné době předsedkyní Českého helsinského výboru, umožnilo toto prohlášení připojit se k této aktivitě i dalším lidem, kteří situaci vnímali stejně. Zde tedy vzniklo hnutí Charty 77.
„Charta sama sebe pojímala nikoli jako základnu k opoziční činnosti politické, ale jako hnutí, které usiluje o lidská práva a nabízí státní moci dialog v oblasti lidských práv. A to celou tu dobu dělala a rozvíjela až do roku 1989,“ přibližuje poslání Charty Anna Šabatová.
Profesor Patočka a mluvčí Jiří Hájek
Profesor Jan Patočka, první mluvčí Charty 77, byl pak v důsledku vzniku hnutí 13. března vyslýchán a zřejmě na následky výslechu i zemřel. Jeho pohřeb se pak stal velkou událostí protikomunistického odporu.
„Vliv profesora Patočky za tu krátkou dobu, kdy mohl dělat mluvčího, byl na Chartu velký. On svými esejemi o povinnosti bránit se proti bezpráví položil jakousi filozofii Charty. Je to něco, co má smysl, přestože to budí protireakci, že ti lidé jsou třeba i ohroženi, že je to něco, oč má smysl usilovat,“ vysvětluje otisk profesora Patočky do tváře Charty Anna Šabatová.
Po smrti profesora Patočky se Charta ocitla na rozcestí – jeden mluvčí zemřel, druhý byl ve vězení, část chartistů se chystala opustit Československo. Jako mluvčí zůstal Jiří Hájek.
„Jeho roli bych chtěla pro ten rok, kdy to dělal sám, velmi vyzdvihnout. On byl velice statečný a veškeré ty ataky Státní bezpečnosti se tehdy soustředily na něj,“ vyzdvihuje Anna Šabatová.
V roce 1978 pak měla již Charta 77 opět tři mluvčí, kteří se střídali. Toto rozhodnutí podle Anny Šabatové bylo zásadní, neboť tíha pozornosti státní bezpečnosti tak byla rozložena mezi více lidí.
