Citlivá mučitelka s izolepou
Vejdete do galerie a něco vás zarazí. Fotografie brutálně izolepou zdeformovaných těl, srostlých dětských tělíček, zdeformovaných obličejů. Pro labužníky se tu najdou průhledy do mozku, břišní dutiny, či dokonce pohlavních orgánů. Díla fascinují a disgustují zároveň. Takové je setkání s dílem bývalé modelky Jana Saudka. Mimo jiné, držitelky české ceny Gramy 1995 (za obal roku), či grantu Whitney Museum of American Art, New York.
Veronika Bromová se narodila v roce 1966 v Praze. Během studií na VŠUP začala s foto-kolážemi. Už v nich se objevují postavy mutantů. Ale teprve počítačová manipulace dala těmhle figurám správný říz a realističnost. Názory na její tvorbu se liší. Někdo ji považuje za extremistku, která si s tím, čemu ostatní říkají slušnost, rozhodně hlavu neláme, někdo zase za velký přínos mladého umění. Ať je to tak, či tak, faktem je, že kromě českých galerií (Galerie U zlatého prsten) a výstav, se její tvorba objevuje i na zahraničních akcích (Benátské bienále moderního umění 2000).
Tahle dílka rozhodně nepřehlédnete. Když vejdete, napadne vás to bych si teda do pokoje nepověsil. Autorka má několik oblíbených mučidel. Jedním z nich je izolepa. Ta se všude možně zařezává do jejího těla. Bromová se rozhodně nešetří a sešněrovává se s takovou razancí, že vás bude mrazit. Druhým mučidlem je počítačová manipulace. S tou zachází ještě obratněji. Ale protože to je věc bezesporu dražší než izolepa, neschovává si ji jen pro sebe. A tak se na vás kromě různě znetvořené autorky z rozměrných fotografií vesele směje Veroničina malá neteř. Je skoro jako ostatní děti, jenom má občas moc ručiček, sem tam jí chybí nožička. Někdy ji teta naklonuje a jednotlivá tělíčka efektně nechá srůst dohromady.
Další specialitkou byl soubor děl pod názvem Views. Pokud vás u předchozích artefaktů napadala přídavná jména jako drsný, hrozný, nechutný, v tomto případě budete chvílemi beze slov. Jedná se totiž o vhledy do autorčina těla, které jsou někdy extremně intimní. Pokud se tedy rozhodnete jít na výstavu jejích prací, své starší a konzervativnější příbuzné nechte raději doma.
Najednou ale člověk narazí na něco, co by tu rozhodně nečekal. Na první pohled přívětivého, nevinného, co přímo vyzývá k dotyku. Od stropu visí kokony celé z barevného peří. Uvnitř tepají a dýchají skryté mechanismy. Při druhém pohledu začne být ten pohyb podezřelý a za chvíli vyloženě odporný. Prostě se nejde ubránit myšlence, že se za chvíli roztrhnou a na zem vypadne nějaká ta zaizolepovaná nestvůra.
Takže - co nám to ta Bromová vlastně chce?! I když se to zprvu nezdá, díla mají mnohem podstatnější obsah. Chce nám sdělit, že náš reálný svět se snad prolíná na transcendentální úrovni s jiným. A tak mezi námi bloudí vetřelci, kteří nebudou nikdy spatřeni a přijati. Ale mezi námi opravdu žije spousta takových lidských vetřelců, kteří také nebudou nikdy přijati. Proč? Mají smůlu, prostě se něčím od druhých vetřelců v lidské masce liší. Oni jsou na první pohled zrůdní. My máme tu kůži. A Bromová ji z nás občas svléká.
