Citlivá mučitelka s izolepou

Vejdete do galerie a „něco“ vás zarazí. Fotografie brutálně izolepou zdeformovaných těl, srostlých dětských tělíček, zdeformovaných obličejů. Pro „labužníky“ se tu najdou průhledy do mozku, břišní dutiny, či dokonce pohlavních orgánů. Díla fascinují a disgustují zároveň. Takové je setkání s dílem bývalé modelky Jana Saudka. Mimo jiné, držitelky české ceny Gramy 1995 (za obal roku), či grantu Whitney Museum of American Art, New York.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Veronika Bromová se narodila v roce 1966 v Praze. Během studií na VŠUP začala s foto-kolážemi. Už v nich se objevují postavy „mutantů“. Ale teprve počítačová manipulace dala „těmhle figurám správný říz a realističnost.“ Názory na její tvorbu se liší. Někdo ji považuje za extremistku, která si s tím, čemu ostatní říkají slušnost, rozhodně hlavu neláme, někdo zase za velký přínos mladého umění. Ať je to tak, či tak, faktem je, že kromě českých galerií (Galerie U zlatého prsten) a výstav, se její tvorba objevuje i na zahraničních akcích (Benátské bienále moderního umění 2000).

Tahle dílka rozhodně nepřehlédnete. Když vejdete, napadne vás „to bych si teda do pokoje nepověsil“. Autorka má několik oblíbených „mučidel.“ Jedním z nich je izolepa. Ta se všude možně zařezává do jejího těla. Bromová se rozhodně nešetří a sešněrovává se s takovou razancí, že vás bude mrazit. Druhým mučidlem je počítačová manipulace. S tou zachází ještě obratněji. Ale protože to je věc bezesporu dražší než izolepa, neschovává si ji jen pro sebe. A tak se na vás kromě různě znetvořené autorky z rozměrných fotografií vesele směje Veroničina malá neteř. Je skoro jako ostatní děti, jenom má občas moc ručiček, sem tam jí chybí nožička. Někdy ji teta naklonuje a jednotlivá tělíčka efektně nechá srůst dohromady.

Další specialitkou byl soubor děl pod názvem Views. Pokud vás u předchozích artefaktů napadala přídavná jména jako drsný, hrozný, nechutný, v tomto případě budete chvílemi beze slov. Jedná se totiž o vhledy do autorčina těla, které jsou někdy extremně intimní. Pokud se tedy rozhodnete jít na výstavu jejích prací, své starší a konzervativnější příbuzné nechte raději doma.

Najednou ale člověk narazí na něco, co by tu rozhodně nečekal. Na první pohled přívětivého, nevinného, co přímo vyzývá k dotyku. Od stropu visí „kokony“ celé z barevného peří. Uvnitř tepají a dýchají skryté mechanismy. Při druhém pohledu začne být ten pohyb podezřelý a za chvíli vyloženě odporný. Prostě se nejde ubránit myšlence, že se za chvíli roztrhnou a na zem vypadne nějaká ta „zaizolepovanᓠnestvůra.

Takže - co nám to ta Bromová vlastně chce?! I když se to zprvu nezdá, díla mají mnohem podstatnější obsah. Chce nám sdělit, že náš reálný svět se snad prolíná na transcendentální úrovni s jiným. A tak mezi námi bloudí „vetřelci“, kteří nebudou nikdy spatřeni a přijati. Ale mezi námi opravdu žije spousta takových „lidských vetřelců“, kteří také nebudou nikdy přijati. Proč? Mají smůlu, prostě se něčím od druhých vetřelců v lidské masce liší. Oni jsou na první pohled zrůdní. My máme tu kůži. A Bromová ji z nás občas svléká.

Eva Linhartová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme