Čtyři klasici české fotografie
Karel Hájek, Václav Chochola, Karel Ludwig, Zdeněk Tmej čtyři jména, čtyři objektivy, čtyři pohledy Špálova galerie v rámci projektu Praha evropské město kultury 2000 otvírá pohledy do čtyř fotografických archívů.
Jako směrová růžice ukazuje do čtyř světových stran, tak tito i čtyři fotografové mají své směry: jako je východ opačný západu, tak jsou Tmejovy fotografie z období jeho totálního nasazení 1942-44 téměř protipólem étericky krásných portrétů a aktů Karla Ludwiga, a jako míří od sebe sever a jih, tak jsou opačně směrované reportérské snímky Karla Hájka od téměř malířských periferních zátiší Václava Chocholy.
Přestože směrová růžice ukazuje do čtyř směrů, je prostředkem orientace v jedné mapě, v jednom světě, a stejně jako se stýká sever se západem a ten zas s jihem, tak se na velké mapě viděné skrz objektiv fotoaparátu setkala i tato čtyři jména. Nejenže se jejich osudy propletly profesně a ve společně sdíleném osudu komunistické perzekuce padesátých let, ale i jejich umělecké kvality je svedly na podobné stezky není se proto čemu divit, když pod očekávanou fotografií spatříte neočekávané jméno.
Nevelké prostory Špálovy galerie sice neumožňují vytvořit celkový přehled, nota bene u čtyř autorů, ale spíše náhled nebo možná rychlý vhled do děl těchto fotografických géniů.
Předválečné totální nasazení znamenalo pro Zdeňka Tmeje nejen tragickou životní zkušenost, ale především možnost prostřednictvím svého aparátu podat o této zkušenosti svědectví a jeho naturalistické záběry patří k tomu nejpůsobivějšímu, co galerie nabízí. Jemu nejbližší je Karel Hájek, jedna z nejvýznamnějších postav české fotožurnalistiky, jehož snímky se prostírají od akčních reportérských záběrů až po portréty snad všech významnějších celebrit od republiky první po republiku socialistickou. Řadu portrétů zejména uměleckých osobností (nejen českých, neboť mezi jeho nejlepší vystavená díla je určitě možno počítat portréty Salvatora Dalího) vytvořil i Václav Chochola, jehož pojetí fotoghrafie se ovšem místo společenské angažovanosti předchozích autorů více blíží pojetí výtvarnému. Jeho melancholicky atmosférické fotografie pražských periférií a rozednívání jakoby z oka vypadly obrazům Skupiny42, zejména Kamila Lhotáka, Chocholova přítele i s oním proslulým libeňským plynojemem v pozadí. Krása a ladnost ženského těla se stala leitmotivem tvorby Karla Ludwiga od klasických aktů po portréty hereček a baletek; avšak jeho celoživotní dílo, stejně jako i tvorba a archívy ostatních fotografů, bylo systematicky socialistickým režimem pronásledováno a likvidováno, takže vystavená díla představují pouhé zlomky skutečné tvorby. Právě na jejich znovunalezení, utřídění a zveřejnění má největší podíl Blanka Chocholová, kurátorka výstavy a po otci sama fotografka.
V její režii díla tak odlišná, a přeci se styčnými body, utvářejí jednu velkou mapu jak dvaceti let kolem druhé světové války, tak možností fotografie samé skrze jednu technologii tolikeré pohledy, souvislosti, různé podoby krásy či autenticity obrazové výpovědi, vše je jedna mapa. S fotografickými výstavami jako by se v rámci Prahy EMK 2000 roztrhl pytel- od populisticky vtíravých fotografií Heleny Jakrlové-Kirkpatrick v pražském metru po těžce úzkoprofilové Drtikolovo období 1901-14 v galerii Umprum; Čtyři klasici české fotografie ale rozhodně nepatří k těm, které by bylo možno nechat si ujít.
Čtyři klasici české fotografie Špálova galerie, Národní třída 30, Praha 1 do 3. 9. 2000
Anotace na webstránkách Prahy EMK 2000 + titulní stránky katalogů jednotlivých fotografů (k prodeji na výstavě) http://www.praha2000.cz/projekty/4_klasici_ceske_fotografie/
Pro náročnější čtenáře je k dispozici fundovanější recenze Aleše Kunše z kulturní rubriky LN ze dne 21.7.2000. http://noviny.trafika.cz
