Polorodé sestry se našly pomocí DNA testů. ‚Hledáme anonymního dárce spermií, našeho otce,‘ vysvětlují
- Čtyřicet let o sobě nevěděly, našly se až pomocí analýzy svých DNA.
- Ema a Eliška se od svých rodičů dozvěděly, že neznají jejich biologického otce. Obě matky totiž podstoupily v Československu umělé oplodnění spermií od anonymního dárce.
- „Nikdy jsem neváhala nad tím, jestli bych ho chtěla znát. Od prvního dne jsem si přála vědět, kdo je můj biologický otec,“ říká v exkluzivním dvojrozhovoru Ema. (Server iROZHLAS.cz jména žen na jejich přání změnil, pozn. red.)
Kdy jste se dozvěděly, že jste „darované“? Jaké pocity to ve vás probudilo?
Ema: Řekla mi to mamka, když byl otec po smrti. Vyrůstala jsem a žila v nějaké představě o svém původu a pak jsem najednou zjistila, že to byla lež. Byl to šok a trvalo dlouho, než jsem se všemi emocemi prokousala do mnohem klidnější fáze, ve které se nacházím teď. Myslím, že jsem prožila krizi identity.
Kdo je můj táta? Komerční testy DNA prolamují anonymitu dárců spermií a vajíček
Číst článek
Díky tomu, že jsem se dozvěděla pravdu, jsem také pochopila různé situace z minulosti, kdy jsem si všimla zvláštních reakcí rodičů, a také jsem věděla, že se přede mnou něco tají. Ani jednou jsem si nepřála, aby mi to mamka neprozradila. Naopak bych byla ráda, kdyby mi to řekli mnohem dříve a nejlépe společně.
Eliška: Dozvěděla jsem se to před třemi roky v létě. Moje maminka se o tom nejdříve rozhodla říct své sestře. Ona ji poté přesvědčila, aby mi to řekla, že bych měla vědět pravdu. Samozřejmě jsem z toho byla nejdříve v šoku, ale potom, co jsem se vzpamatovala, to byla úleva a vysvobození. Protože jsem celý svůj život měla pocit, že nějakým způsobem ke svému otci, který mě vychoval, vlastně nepatřím.
Kladla jsem si spoustu otázek, jak je možné, že je to můj otec. Tu samou frázi jsem celý život poslouchala od více lidí, kteří moji rodinu znali a nevěděli to tajemství. Najednou všechny moje pocity dávaly smysl.
Proč jste se rozhodly pátrat po svém biologickém otci? Co je vaší vnitřní motivací, proč je to pro vás důležité?
Ema: Je to velký pocit nejistoty. Neznám polovinu svého původu. Mám otázky ohledně zdravotní historie biologického otce a jeho rodičů, protože nevím, jaké nemoci se mohou projevit u mě nebo mého dítěte. Chtěla bych vědět i další dispozice, které jsem zdědila, například vzhled, povahové rysy, talenty.
Hledání pomocí DNA testů?
Stále více a více lidí po celém světě si nechává analyzovat svoji deoxyribonukleovou kyselinu, neboli DNA, aby dokázali vytvořit rozsáhlý rodokmen svých předků. Stejné metody využívají i lidé, kteří se narodili z darovaných pohlavních buněk. Protože jsou dárci spermií a vajíčka v Česku podle zákona zcela anonymní, nahrávají jejich potomci své DNA do neveřejných databází, kde ho následně porovnávají s jiným otestovanými lidmi. Emě s Eliškou se takto podařilo zjistit, že jsou polorodé sestry, tedy že mají společného anonymního otce.
Vlastně jsem nikdy neváhala nad tím, jestli bych ho chtěla znát. Od prvního dne, kdy jsem se dozvěděla, že jsem „darovaná“, jsem si přála vědět, kdo je můj biologický otec. Myslím, že je to přirozená potřeba. Důležitá informace, která by se neměla tajit. Když jsem mezi lidmi a vidím muže, který by věkově odpovídal mému otci, říkám si: „Jsem mu podobná? Mohl by to být můj otec?“ Nebo u vrstevníků přemýšlím, jestli to není můj sourozenec a kolik sourozenců asi mám. Navíc se cítím být příslušníkem menšiny, která je v tomto státě diskriminována, protože nemám na rozdíl od ostatních právo znát svůj původ.
Eliška: O svém biologickém otci bych se chtěla dozvědět ne kvůli hledání nějakého možného vztahu mezi námi, i když bych nebyla proti, ale spíše kvůli otázce, odkud pocházím. Polovina mého původu je vlastně neznámá.
Kdo jsou moji pokrevní předci z otcovy strany? Jak vypadají? Komu jsem částečně podobná? Jaká je moje zdravotní historie? To jsou moje nezodpovězené otázky. Moje děti mají talenty i vlastnosti, které nepochází z rodiny manžela ani z mojí rodiny. Moc mě trápí, že je nemohu porovnat se stranou mého biologického otce.
Recept: genetická genealogie
Jak vaše hledání od počátku vypadalo?
Ema: U dárcovství gamet není mnoho možností. Nejdříve jsem se samozřejmě vyptala mamky, co všechno si pamatuje o mém početí. Zjistila jsem, že gynekologická ordinace, kde vše proběhlo, už neexistuje. Gynekolog dlouho nežije. Volala jsem do zdravotního archivu. Paní byla velmi soucitná s mojí situací, ale sdělila mi, že žádné informace poskytnout nesmí.
„Kdo jsou moji pokrevní předci z otcovy strany? Jak vypadají? Komu jsem částečně podobná? Jaká je moje zdravotní historie? To jsou moje nezodpovězené otázky. Moje děti mají talenty i vlastnosti, které nepochází z rodiny manžela ani z mojí rodiny.“
Eliška („darované“ dítě)
Eliška: S hledáním jsem začala tím, že jsem si udělala DNA test. Poté, co mi přišly výsledky, jsem se dozvěděla, že mám poloviční sestru. To mě samozřejmě strašně moc potěšilo a nemohla jsem se dočkat, až ji poznám. Tím mé osobní pátrání zatím skončilo, ale vím, že sestra se tím zabývá do větší hloubky. Jsem za to moc ráda. Ona se mnou sdílí všechny informace, které nachází, a za to jsem jí vděčná.
Jak jste přišly na genetickou genealogii, jaký byl váš postup?
Ema: Dlouho jsem se cítila sama. Hledala jsem informace a ostatní lidi z dárcovských gamet. Chtěla jsem poznat jejich příběhy. V Česku nic nebylo. Našla jsem videa z ciziny. Našla jsem si kamarádku v Německu a sledovala jejich stránky Spenderkinder. Později jsem objevila další mezinárodní internetové stránky, kde se darovaní sdružují a pomáhají si. Každý týden se tam přidávají lidé, kteří se právě dozvěděli pravdu a nacházejí místo, kde se mohou svěřit a ostatní je pochopí.
Díky těmto kontaktům jsem se dozvěděla, že si mohu udělat DNA test. V roce 2015 jsem si koupila první test, později jsem koupila testy u dalších společností, které se genetickým testováním zabývají. Každá společnost má svoji databázi testovaných a zvyšuje se tím tedy možnost najít genetické shody. Otestovala jsem i mamku. Díky tomu vidím, které shody mám s ní společné. Shody, které nesdílíme, jsou ze strany otce.
Eliška: Věděla jsem, že existuje DNA test, tak jsem si ho hned objednala a udělala. Je to celosvětová databáze lidí. Věděla jsem, že pokud tam někdo bude zaregistrovaný, najdu ho.
Čeho jste v pátrání již dosáhly? Jaké jsou vaše další možnosti?
Ema: Díky genetickému testování jsem dokázala zodpovědět alespoň několik palčivých otázek o svém původu. Nejdůležitější objev byla shoda s mou poloviční sestrou. Zjistily jsme, že jsme byly počaty ve stejné gynekologické ordinaci. Mohly jsme si vyměnit o sobě mnoho informací a během rozhovorů jsme dávaly dohromady, co si myslíme, že jsme po otci zdědily. Tedy to, co vidíme, že nemáme z rodin maminek.
Našly jsme mnoho společného, co se týče povah, názorů a zájmů. Při testování se určí odhad etnicity, která u mě je stoprocentní evropský původ. Dále mám vzdálenější DNA shody. Díky těmto shodám znám například oblast v Čechách, ze které pocházejí otcovi předci. Před testováním jsem přemýšlela, jestli jsem z otcovy stany českého původu, to se tedy potvrdilo. Dále nezbývá než čekat na další DNA shody, které napoví více.
Eliška: Zatím jsem našla svoji poloviční sestru, což je pro mě ohromný úspěch. Zvláště proto, že v Česku tento test není velice známý. Neměla jsem moc velkou naději, že tam vůbec někdo bude zaregistrovaný. S budoucím hledáním se hlavně spoléhám na svoji sestru, protože ona tomu víc rozumí.
„Zjistily jsme, že jsme byly počaty ve stejné gynekologické ordinaci. Mohly jsme si vyměnit o sobě mnoho informací a během našich rozhovorů jsme dávaly dohromady, co si myslíme, že jsme po otci zdědily.“
Ema („darované“ dítě)
Hlavně doufám, že čím víc se bude o tomto tématu mluvit, tím spíše si lidé, kteří měli celý svůj život podobné otázky jako já, třeba ten test i udělají jen tak pro zajímavost. Anebo si jejich rodiče uvědomí, že si jejich děti zaslouží poznat pravdu, protože vlastně v hloubi duše už stejně něco tuší, ale neumí si vysvětlit původ toho pocitu.
Jak jste k sobě se sestrou hledaly cestu?
Ema: Sestra byla první, kdo našel v seznamu svých shod polovičního sourozence, a oslovila mě krátkou zprávou. Když jsem se přihlásila do svého účtu, našla jsem její zprávu a hned jsem se koukla mezi své shody. Měla jsem radost a zároveň tomu nemohla uvěřit. Čekala jsem na tu shodu několik let.
Měla jsem strach, zda bude mít zájem o bližší kontakt a výměnu informací. Ale ukázalo se, že má stejný zájem získat odpovědi na otázky o svém původu jako já. Nejdříve nás zajímalo, jestli jsme obě darované. Pak jsme si vyměnily fotky současné i z dětství. Vyprávěly jsme si o svých rodinách a zkušenostech. Hledaly jsme, co máme společného. Našly jsme toho víc, než jsem očekávala. Myslím, že jsme se sblížily poměrně rychle.
Eliška: Hned jak mi přišly výsledky DNA testu a dozvěděla jsem se o své sestře, poslala jsem jí e-mail. Čekala jsem pár dní na její odpověď. Těch pár dní mi připadalo jako měsíce nebo roky. Naštěstí se mi potom ozvala a myslím, že i ona byla nadšená. Hlavně asi proto, že ona v té databázi byla zaregistrována už několik let a čekala dlouho, než se někdo objeví.
Bylo pro mě až neuvěřitelné si promluvit s někým, kdo měl v průběhu života podobné pocity a zkušenosti v rodině jako já. Myslím si, že naše zkušenosti s otci, kteří nás vychovali, jsou tak velice podobné, protože jsme obě darované. Jinak si to neumím vysvětlit.
Setkání? Připravuje se
Jak probíhalo vaše první setkání?
Ema: Sestra bydlí v daleké cizině. Ještě jsme neměly příležitost se setkat. Píšeme si a telefonujeme.
Pilota v neoznačeném hrobu se podařilo po 79 letech identifikovat. Pomohla k tomu DNA z obálky
Číst článek
Eliška: Bohužel jsme se sestrou ještě neměly možnost se osobně setkat, protože já bydlím daleko, mimo republiku. Ale hned při prvním výletu zpátky domů se s ní budu chtít vidět! Zatím jsme si vyměnily fotky, zprávy a už jsme si mnohokrát volaly. Velice dobře si rozumíme a já jsem za ni moc ráda. Celý život jsem chtěla sourozence a teď mám ji.
Jak jste vaše bádání vysvětlovaly rodinám? Jak to přijali?
Ema: Většina členů rodiny mě v pátrání od začátku podporovala. Ostatní se přidali v průběhu času.
Eliška: Moje rodina o mém bádání dlouho nic nevěděla. Můj otec, který mě vychoval, neví, že vím pravdu. Nechci mu tím ublížit, proto jsem velice diskrétní. Mojí mamince a tetě jsem řekla o mém testu a nálezu sestry teprve nedávno. Přijaly to docela dobře, ale maminka se bála, aby se to otec tímto nějak nedozvěděl.
Jinak obě jsou toho názoru: proč vůbec hledat biologického otce? Ale to je jen tím, že nejsou v mé situaci. Když víte, odkud stoprocentně pocházíte, tak se nemůžete vžít do situace toho, kdo ví odkud pochází, jen z padesáti procent.
Šly byste do toho znovu?
Ema: Nevím, čeho bych litovala. Jsem vděčná, že existují genetické testy, které mi mohou pomoci tam, kde vše ostatní selhalo. Našla jsem sestru a doufám, že najdu i další blízké příbuzné.
Eliška: Absolutně ničeho nelituji a jsem ráda, že bádání pokračuje.
