Kristýnu zneužíval děda. Po letech se zapojila do restorativního programu, aby mohla ‚všechno říct‘
Na úterý připadá Evropský den obětí trestných činů. Probační a mediační služba ho společně s policií připomíná kampaní Nejsme bezmocní. Obětem pomáhají i neziskové organizace. Třeba nonstop Linka pomoci obětem 116 006, kterou provozuje Bílý kruh bezpečí, měsíčně přijme přes 500 hovorů.
Interventky situaci volajících vyhodnotí a nabídnou jim možnosti pomoci. Někteří z nich zamíří do poradny Bílého kruhu bezpečí. Řeší hlavně domácí násilí a znásilnění. Za minulý rok organizace eviduje přes 2500 osobních konzultací. Krizová interventka organizace a psycholožka Tereza Bydžovská navíc upozorňuje, že některé oběti trpí dlouhodobě.
„Můžeme se třeba bavit o domácím násilí, které probíhá pět let. A po pěti letech teprve člověk dojde k tomu, že se vůbec domácí násilí odehrává, anebo sebere odvahu a jde to řešit,“ přibližuje pro Radiožurnál.
Obdobný příběh má i Kristýna, kterou v dětství několik let sexuálně zneužíval její děda. K soudu případ nikdy nedoputoval, ani teď nemá Kristýna v plánu celou situaci řešit přes policii a právníky.
„Každý má jinou cestu, jak se s tím vyrovnat,“ vysvětluje psycholožka Bydžovská. „Někdo potřebuje spravedlnost v právním smyslu a dojít k tomu, že proběhne soud a pachatel půjde – v ideálním případě – do vězení. Ale pro spoustu lidí to není podstatné.“
Naopak psychickou podporu podle Bydžovské potřebují všechny oběti. „Víme, že ve chvíli, kdy se něco stane, se můžeme obrátit na policii. Ale trošku nám pořád ještě chybí, že většinou každý, kdo se stane obětí něčeho špatného, potřebuje podporu – od rodiny, od svých blízkých.“
Své nejbližší můžou doprovázet i na policii. „Každá oběť si může vzít, ať už k podání trestního oznámení, nebo k výslechu nebo případně i k soudu, takzvaného důvěrníka, který slouží jako jakási psychická podpora. Po celou dobu nic neříká, ale slouží tam jako ten faktor, který člověka zklidní,“ vysvětluje Bydžovská.
Pomoc psychologů
Sama policie se snaží výslechy obětí přizpůsobovat jejich situaci. Zatím má asi 230 vyškolených zaměstnanců a skoro 80 speciálních výslechových místností. Po trestném činu ale může být nezbytná i odborná psychologická péče. Někteří poškození potřebují i materiální pomoc, protože například přijdou o své bydlení.
Že veřejnost potřeby obětí mnohdy vnímá zúženě, potvrzuje i Kristýna: „Myslím, že společnost na to často pohlíží z fyzické stránky, ale zapomíná se na psychickou stránku, která je častokrát úplně stonásobně větší než fyzická.“
Vypráví, že je pro ni složité vysvětlovat ostatním, jak čin ovlivňuje její každodenní život. Souvislosti totiž často nejsou na první pohled zřejmé. „I mně samotné dlouho trvalo, než jsem si to spojila,“ přiznává Kristýna. „Mám třeba běžně problém mýt si hlavu. Protože když si umývám hlavu, tak mám zavřené oči. A často se mi stane, že úplně z ničeho nic mám záblesk. Okamžitě musím ty oči otevřít a podívat se okolo sebe, abych věděla, že jsem v bezpečném prostoru. Že tam opravdu nikdo není, že mi nikdo neublíží.“
Pro některé poškozené je proto nejpodstatnější vyrovnat se s činem vnitřně. „Zacelit to, uzavřít a snažit se zpracovat trauma, které přichází. Tak aby to ideálně mělo co nejmenší dopad na budoucnost,“ popisuje Tereza Bydžovská.
Pomoc v tom můžou především psychologové a psychoterapeuti. V Česku funguje i několik intervenčních center a svépomocných skupin pro oběti domácího i sexuálního násilí. Těm pomáhají i další neziskové organizace jako třeba ProFem, Rosa nebo Acorus.
Potkávání obětí a pachatelů
Obětem trestných činů pomáhá i státní Probační a mediační služba. Minulý rok služba podporovala asi 4 300 poškozených – přibližně stejný počet jako o rok dřív.
Pracovníci služby pomáhají hlavně lidem, kteří řeší neplacení výživného nebo se stali obětí krádeže, podvodu, výtržnictví nebo ublížení na zdraví. V poradnách pro oběti zdarma nabízí základní právní informace, psychosociální podporu, doprovázení k soudům nebo na úřady a také mimosoudní řešení konfliktu mezi obětí a pachatelem – takzvanou mediaci.
‚Promlčeno.‘ Komora neotevře případ neurologa, který dráždil pacientku vibrátorem. Pracuje dál v Motole
Číst článek
Poškozený má během ní možnost pochopit, za jakých okolností se čin stal, a také popsat, jak sám vše prožíval. Obviněný se může omluvit, vysvětlit své jednání a hledat cestu, jak jeho důsledky odčinit.
Další možností, jak dopady trestného činu zpracovat, jsou takzvané programy restorativní justice, při kterých se potkávají oběti a pachatelé. Tuto možnost si zvolila i Kristýna. Její cesta do restorativního programu ale byla delší.
„Když mi bylo osm, tak já jsem ani nevnímala, že to byl trestný čin. Celé to začalo pochvalami, lehkými dotyky,“ popisuje Kristýna. „Pak se to stupňovalo, některé věci jsem vytěsnila. Pak přijde puberta a najednou – ale strašně pomalu – si začnete uvědomovat, že to je asi divné.“
Že taková reakce není ničím výjimečným, potvrzuje i psycholožka Bydžovská: „Čím je dítě mladší, tím menší je pravděpodobnost, že na to někdo z venku přijde. Ať už děti nemají vyjadřovací schopnosti natolik, aby byly schopné někomu říct, že se něco děje. Nebo vůbec nemají znalosti, aby věděly, že to, co se jim děje, není normální. Ať už u sexuálního zneužívání nebo fyzického násilí.“
Dětské oběti zneužívání se i proto často ozývají až v dospělosti. S tím počítá i zákon. „Lhůta na nahlášení trestného činu běží až od 18 let,“ upřesňuje Bydžovská.
Bez pomoci
Kristýna se nakonec přibližně ve 13 svěřila o dva roky starší kamarádce. „Ta mi potom říkala, že to řekla doma 0 svým rodičům. Bylo dost překvapivé, že na to nereagovali,“ hodnotí Kristýna, co se stalo před více než deseti lety. „Určitě bych chtěla apelovat na lidi z okolí, že když se jim někdo svěří, bylo by fajn to řešit. Pořád je lepší to začít řešit a pak zjistit, že si to vymyslela. To, že se to řešit nebude, je horší.“
Kristýna si ale musela pomoct sama. Dědově přítomnosti se začala vyhýbat. Přestala jezdit na rodinné oslavy a nakonec se přestěhovala na druhý konec republiky. Co za jejím chováním stálo, nikomu jinému neřekla.
„Dlouho jsem měla v sobě, že bych ublížila rodičům,“ vysvětluje. Postupně zkušenost se zneužíváním začala skrývat i sama před sebou. „Byla jsem hrozná frajerka a říkala jsem si: v pohodě, já to mám vyřešený. Všechno je dobrý. Všechno je cajk. Já jsem na to zapomněla. Srovnala jsem si ten život. Deprese nemám, nesebepoškozuju se. Všechno je fajn.“
Kristýnin postoj se změnil, když dostala zprávu, že její teta – dcera pachatele – čeká holčičku. „Mně v tu chvíli bliklo: Teď ale musíš s pravdou ven. Teď už si nemůžeš hrát na to, že se nic nestalo,“ vypráví o momentu, kdy se rozhodla, že o zneužívání řekne své nejbližší rodině. Vzala telefon a vytočila tetino číslo. „Vím, že to bylo tenkrát takové neemotivní suché sdělení: Ahoj, slyšela jsem, že čekáš… Tak prosím tě jenom, když jsem byla malá, stalo se mi tohle. Čau.“
Bez emocí, šok či pláč
Každý poškozený podle psycholožky Bydžovské prožívá trestný čin jinak: „Pro někoho může být jednoduší to vzít po racionální stránce – trošku to v sobě uzavřít. Jiný to propláče. Někdo jiný je v takovém šoku, že není schopný mít nějaké emoce, funguje na takové robotické linii a až časem se třeba sesype.“
Rok 2021 v ČR ukázal, jak je důležité naslouchat těm, které se nebojí mluvit o sexistickém chování
Číst článek
To potvrzuje i Kristýna. I pro ni bylo jedním z důsledků absolutní odpoutání se od emocí: „Prostě jsem ležela, nehýbala se, přemýšlela si nad jinými věcmi – nad úkoly do školy, nad čímkoliv jiným. V tu chvíli tam nejste. Odpojíte se od těla, od emocí.“
Když se o zneužívání dozvěděli Kristýnini rodiče, okamžitě ji podpořili. Svůj příběh ale Kristýna sdílela až minulý rok právě v restorativním programu. Za zdmi věznice se za přítomnosti odborníka setkávalo šest oběti a šest pachatelů jiných trestných činů.
„Šla jsem tam pouze s tím, že konečně někomu řeknu nahlas všechno, ale úplně všechno, co se stalo. Že se tam budu moct konečně otevřít a ten někdo mne přijme,“ popisuje svou motivaci, proč se do programu přihlásila. Na jednom ze setkání svůj příběh vyprávěla ostatním účastníkům „Dořekla jsem celý ten příběh a úplně jsem cítila, jak mi spadl kámen ze srdce. Po tom programu jsem prostě odešla, sedla jsem do auta a nemohla jsem se přestat smát.“
Pocit falešné viny
Restorativní program pořádá křesťanská nezisková organizace Mezinárodní vězeňské společenství. Účastníci v něm diskutují témata přijetí odpovědnosti, viny, pokání, odpuštění a smíření.
„Pachatelé se díky příběhu mohou lépe vcítit do pocitů oběti a učí se převzít odpovědnost za své činy,“ popisuje výkonná ředitelka organizace Gabriela Kabátová. „Oběti v tomto projektu nejčastěji odbourávají svůj pocit falešné viny, tedy to, že za situaci mohou sami.“ I toto bylo pro Kristýnu velké téma. Dlouho měla pocit, že dědovu chování šla naproti, protože se hned od začátku nebránila.
Za znásilnění v Česku osm devět let ‚natvrdo‘? To bych chtěla vidět, říká advokátka Lucie Hrdá
Číst článek
I přes úlevu, kterou jí program přinesl, Kristýna přiznává, že jí nějakou dobu trvalo, než se vyrovnala s dalšími příběhy, které na něm slyšela. Naopak oceňuje, že se díky programu zbavila pocitu viny a také si mnohem rychleji pospojovala, jak na ni zkušenost se zneužíváním stále dopadá. Úleva, kterou po sdílení v programu zažila, se do běžného života přenáší podle Kristýny jen pomalu.
„Rozhodně to není konečná cesta. Myslím si, že je na to potřeba delší čas. Dá se s tím ale pracovat a nemusím být obětí do konce svého života.“
Zásadně se navíc změnil její postoj k pachateli. Vysvětluje, že ji opustil vztek, který vůči dědovi měla a který ji zároveň držel v metaforickém vězení.
„Říkám si: když já tomu pachateli neodpustím, tak budu trápit jenom sama sebe. Odešla jsem z toho programu s pro mě úplně nepochopitelnou změnou.“ Původně si Kristýna myslela, že se jí uleví, až děda zemře. Teď by si přála něco jiného. „Chtěla bych, aby uznal, že ublížil mně a mojí rodině. A to mi vlastně stačí.“
