Den s aupair

S Martinou Dollingerovou se znám nejen ze školy, už v tanečních si nás pletli.Byly jsme si podobné a kamarádily jsme spolu. Ve třetím ročníku se Martina rozhodla odjet jako au-pair do Německa. Hlavně prý se chtěla zdokonalit v němčině.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Po necelém roce jsem za ní přijela. Změnila se na první pohled. Jiný účes, jiný styl oblékání. Prostě je z ní nový člověk. Bydlí teď na okraji Mnichova a stará se o dvě předškolní holčičky. Cestou v metru si povídáme. "Proč jsi vlastně zrovna tady?" "Hlavně jsem chtěla zápočet z němčiny, no, měla jsem problémy s gramatikou, také jsem se potřebovala rozmluvit. Mnichov se mi zdál nejblíž a je to velké město."

Přicházíme k celkem přepychové vile obklopené zahrádkou v klidné čtvrti mnichovského předměstí. Martina vytahuje klíče, odmyká a vcházíme do haly. Ze slušnosti si zouvám boty a jdeme na obhlídku domu. Má dvě patra. V prvním vcházíme do koupelny. "Moji domácí se jmenují Tanja a Erwin, oba právníci. Podívej, každý má své umyvadlo!" Nestačím se divit. Nad jedním je sbírka kolínských vod a pánské holení. Nad druhým umyvadlem polička plná šminek, voňavek a parfémů. Vše se dokonale blýská čistotou. "Uklízím většinou já, za týden mám za to 50,-DM." "A to, že se staráš o děti, ti vynáší kolik?", ptám se. "Jen 400,- měsíčně, což je úplně nejnižší sazba."

Procházíme pokoji, nahlédneme do ložnice. Všude je čisto jako na operačním sále. Ve druhém patře je Erwinova pracovna a obývák s velkou televizí. Scházíme opět dolů.Jinde jsem televizi neviděla a to mě zarazilo. "Holky jí mají zakázanou, smějí se dívat jen dvakrát týdně, ta televize nahoře je Tanji a Erwina a je na číselný kód. Jenže holky jsou vynalézavé, občas, když přijdu domů, je vidím utíkat z mého pokoje, asi se dívají tam." "A kde bydlíš ty?" "V suterénu". Jsme v Martinině pokojíku. Ovane mě nepříjemný pach. "Cítíš to? To jsou kočky! Musím se o ně starat." Vedle pokojíčku je prádelna se sprchovým koutem a umyvadlo. Martina vytahuje čisté prádlo z pračky a rozvěšuje ho na šňůry. Na zemi na dlaždicích jsou vedle pračky kočičí pelíšky. "To je moje koupelna", říká Martina tiše.Do misek dosypává granule. V tu chvíli ji lituju a pronáším slova o chudé Popelce. Martina jen pokrčí rameny...

Celý dům jsem prošla bosa a na mých chodidlech to vůbec není znát. "Máš tu čisto", chválím ji. "Musím se snažit, jinak mi paní domácí nedá ani marku. Tanja hodně šetří, ale ne na vybavení nábytku. Víš, kolik stály jen záclony a závěsy v tomto pokoji? " Dívám se na dvě okna v obývacím pokoji a kroutím hlavou. "Sedm až osm tisíc marek! Jsou ušité na míru!" Suma mě doslova položila na komfortní sedací soupravu. Martina se zaboří vedle a začíná mi vyprávět:

"Nejdřív jsem byla v jiné rodině, tam to bylo fajn, jenže jsme bydleli na samotě za Mnichovem. Nikdo se se mnou moc nebavil.Teď jsem se sešla s bývalou paní domácí a ta se divila, jak mluvím." "Máš nějakou radu pro holky, které by chtěly dělat au-pair?", ptám se. "Jasně, nebrat si moc malé děti. Většina au-pair chce děti v předškolním věku, ale pro jazyk je dobré mít starší. Já nechtěla děti v pubertě, ale myslím, že jsou nejlepší tak mezi deseti a dvanácti roky, kdy jsou ještě doma a člověk si s nimi pokecá. Také je dobré se dohodnout s rodinou hned o tom, co je tvoje práce, jinak uděláš něco jednou z dobré vůle a už ti to zůstane. Místo nabídnutého prstu jsou tu schopni stáhnout celou ruku."

Martina zažila také horké chvilky. V bývalé rodině hlídala malého chlapečka. Jednou šli na procházku na dost vzdálené hřiště. Na prolézačce kluk spadl a začal křičet a plakat."Nebyl vůbec k utišení.Byly mu dva roky, neuměl ještě pořádně mluvit, a tak mi nemohl říct, co ho bolí. Nevěděla jsem, co mám dělat, domů to bylo daleko a já ho potřebovala dostat do nemocnice. Napadlo mě zavolat českému faráři- tady v Mnichově. Naštěstí byl doma, hned sedl do auta a odvezl nás. Byla to zlomená noha, do smrti na to nezapomenu."

Jeden zážitek střídal druhý a čas utíkal. Před setměním jsem se chystala k odchodu. Nerada bych se totiž střetla s domácími...

Být sám v cizí zemi odkázán jen na sebe může být dobrá životní zkušenost. Starat se přitom ještě o cizí děti bych já osobně asi nedokázala. Držím palce a fandím všem, kteří to zkusili nebo zkusí.

Marcela Švejnohová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru