Devadesátiletý 'pétépák' porazil u soudu Chovance. Odškodnění vybojoval na devátý pokus

Devadesátiletý Vladimír Ráček porazil u soudu ministra vnitra Milana Chovance z ČSSD. Šéf resortu mu několikrát zamítl žádost o odškodnění za službu u Pomocných technických praporů. Ráček proto ministerstvo před dvěma lety zažaloval a soud nakonec vyhrál. Chovanec tak nyní musí celý případ znovu posoudit. „Pétépák“ je tedy o krok blíž k získání 16 tisíc korun. Verdikt soudu je pravomocný, resort vnitra zváží kasační stížnost.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Devadesátiletý „pétépák“ Vladimír Ráček | Foto: Studenti ZŠ Pardubice - Polabiny

Poprvé Vladimír Ráček požádal o náhradu za službu u Pomocných technických praporů na jaře 2010. Ministerstvo vnitra mu ale v následujících letech žádost osmkrát zamítlo, několikrát ji dokonce posuzoval i šéf resortu Milan Chovanec.

Ráček proto předloni podal proti rozhodnutí ministra žalobu. „Ministerstvo vnitra si v novele vymyslelo takové podmínky, do kterých se většina pétépáků vešla, pan Ráček ale ne,“ vysvětluje pro Zpravodajský web Českého rozhlasu jeho právník Lubomír Müller.

„Pétépáci museli předložit doklad o předchozím odškodnění podle nařízení vlády 102/2002 nebo doklad o tom, že jim byl přiznán zvláštní příspěvek k důchodu podle zákona 357/2005. Pan Ráček doklad o odškodnění měl, ale jiný, podle zákona 87/1991. A ten nechtělo ministerstvo pétépákům uznat,“ popisuje.

Případ posuzovaly soudy dva roky, pravomocný verdikt padnul u pražského městského soudu minulou středu.

Tisková konference ministerstva vnitra,Milan Chovanec | Foto: Martin Svozílek

„Soud v rozsudku vysvětlil, že Vladimír Ráček požádal o náhradu už podle původního znění nařízení vlády z roku 2009, službu v Pomocných technických praporech jednoznačně prokázal a není důvod od něj vyžadovat další doklady, které nemá a které jsou zmiňovány až v novelách zmíněného nařízení,“ upřesňuje Müller.

Verdikt je podle mluvčí soudu Markéty Puci pravomocný. „Rozsudek je pravomocný okamžikem doručení do datových schránek, což se stalo. Ve lhůtě dvou týdnů od doručení lze proti němu podat kasační stížnost, tedy mimořádný opravný prostředek. Rozhodoval by o ní Nejvyšší správní soud v Brně,“ upřesnila Puci.

Resort vnitra kasační stížnost zváží. „Ministerstvo si ponechá lhůtu dvou týdnů od doručení rozsudku pro zvážení, zda bude podávat kasační stížnost,“ sdělila Hana Malá z tiskového odboru.

Ministr vnitra tak nyní bude muset Ráčkovu žádost znovu posoudit a respektovat přitom verdikt soudu. Zatím tedy není jasné, kdy a jestli vůbec senior peníze dostane. Ráčkův právník je ale optimistický. „Ministr vnitra ještě nerozhodl. Žádost sice může teoreticky zamítnout, ale vzhledem k tomu, jak v obdobných případech ministr reaguje, tak tento postup nepředpokládám, protože to by byla justiční vzpoura,“ dodává Müller.

Ráček: Nejde mi o peníze, ale o zásadu, jak s námi jednají

Částka, které se Vladimír Ráček domáhá, není nijak závratná. Jde o 16 200 korun. Sám devadesátiletý „pétépák“ navíc přiznává, že peníze nejsou ve sporu to nejdůležitější. „Nejde mi o peníze, ale o zásadu, jak s námi jednají. Když mě tehdy hodili do PTP, tak to bylo během tří neděl a teď, když nás mají odškodnit, tak to trvá sedm let,“ vysvětluje Ráček.

Vladimír Ráček se narodil 18. května 1927 v obci Křoví na Vysočině. Poté v roce 1949 musel narukovat na vojnu do Pardubic. Po sporu s velitelem o náboženské svobodě musel absolvovat prověrku a po dvou hodinách byl převelen k Pomocným technickým praporům do Mimoně. „Šli jsme po těch prověrkách tři, doprovodili nás s puškou. Dělali jsme tam v lesích. Potom v Ústí nad Labem v Trmicích, tam jsme pracovali v elektrárně. Byli jsme považováni za nepřátele naší společnosti. U PTP to nebylo nic hezkého,“ vzpomínal před časem Ráček.

A na co by případně získané peníze použil? „Mám pravnoučata, tak něco věnuji pravnoučatům. Sobě si také ještě něco pořídím, nejsou to žádné velké peníze,“ dodává.

Zajímavé také podle Müllera bude, kdo devadesátiletému „pétépákovi“ zaplatí 8228 korun jako náhradu nákladů soudního řízení.

„Je to žaloba proti ministrovi vnitra a soud neříká, jestli to má ministr zaplatit ze svého, nebo na to může použít peníze daňových poplatníků. Když si ale prohraju svůj soudní spor, tak si ho musím zaplatit ze svého,“ podotýká právník Lubomír Müller.

Hana Malá z tiskového odboru ale upozornila, že žalovanou stranou byl resort vnitra. „Není pravdou, že by soud uložil povinnost k úhradě nákladů řízení ministru vnitra, neboť žalovaným bylo v tomto případě ministerstvo vnitra,“ sdělila.

Z případu podle Müllera plynou dvě poučení. „Stát nemá požadovat po občanech víc, než je nezbytně nutné. A občan, je-li vytrvalý, může i v devadesáti letech vést úspěšně spor s ministrem, který má k dispozici tým kvalifikovaných právníků,“ uzavírá.

O příběh Vladimíra Ráčka se předloni zajímali studenti Základní školy Pardubice - Polabiny pod vedením učitelky Jarmily Křivkové v rámci projektu Příběhy našich sousedů, který pořádala nezisková organizace Post Bellum.

Pomocné technické prapory vznikly v září 1950 a za komunismu jimi prošly desítky tisíc lidí. Končili v nich vysokoškolští studenti, kteří s režimem nesouhlasili, i jejich profesoři nebo třeba zemědělci, kteří nechtěli vstupovat do družstev, či příslušníci šlechty.

Kromě domnělých i skutečných odpůrců komunismu byli k praporům později zařazováni také lidé s kriminální minulostí, alkoholici, analfabeti a rovněž branci, kteří ze zdravotních důvodů nemohli absolvovat klasickou službu.

Svazy ‚pétépáků‘ kvůli vysokému věku členů končí. Mnohým bude kolem 90 let

Číst článek

Podle Svazu PTP bylo do roku 1953 zřízeno celkem osmnáct Pomocných technických praporů a těmito útvary prošlo více než 40 tisíc lidí. Podle odhadu některých historiků to ale bylo 60 tisíc osob, z nich 22 tisíc z politických důvodů.

Služba spočívala v tvrdé a často nebezpečné práci. „Pétépáci" byli nasazováni na stavbách silnic, železnic, domů nebo na práci v dolech, lesích a kamenolomech. Vyčerpávající fyzická práce spolu s vojenským výcvikem, ideologickým působením a různými formami ponižování měla tyto lidi zdeptat a „převychovat" v duchu potřeb komunistického režimu. Výjimkou nebyly těžké úrazy, mnohdy smrtelné.

Fenomén Pomocných technických praporů vstoupil do širšího povědomí veřejnosti díky knize Miroslava Švandrlíka Černí baroni. Satirický román však podává zkreslený obraz reality, se kterou se příslušníci těchto útvarů obvykle setkávali. Švandrlík totiž sloužil u nástupnických technických praporů, kde už byly poměry mnohem snesitelnější.

PTP - Pomocné technické prapory | Foto: Český rozhlas

Anna Kottová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme