Proč jdou lidé dobrovolně do války? Roli hraje třeba romantizace historie i film Rambo, říká antropolog
Po ruském útoku na Ukrajinu se do napadené země vydaly stovky dobrovolníků z celého světa. Svolení prezidenta Zemana dostalo 103 Čechů, odešli ale také ti, kteří o povolení nežádali. Dva české dobrovolníky nyní prověřuje NCOZ kvůli údajnému rabování. Co motivuje lidi, aby se dobrovolně zúčastnili válečného konfliktu? iROZHLAS.cz se zeptal antropologa a autora knihy Proč jdou chlapi do války Radana Haluzíka.
Věnujete se konfliktům, které se rozhořely po rozpadu Sovětského svazu a Jugoslávie. Na všech těch místech, jako je Jižní Osetie, Náhorní Karabach či Bosna, hráli významnou roli dobrovolníci. Lidé často nezkušení a nepřipravení na to, jak válečný konflikt vypadá. Stejně tak je tomu někdy i dnes na Ukrajině. Kdo jsou tito lidé?
Dobrovolníci jsou vždycky zvláštní směs lidí. Průřez celé společnosti, od intelektuálů a studentů třeba až po lidi z galérky. Jednak jsou tam lidé bez jakékoliv předchozí bojové zkušenosti, ale také lidé, kteří umějí zacházet se zbraněmi, často to jsou bývalí vojáci. Partičky známých, co se znají z minula. Do toho se vypíše dobrovolný odvod, takže přibudou velmi mladí lidé. Celému tomu předchází nějaký stupeň spontaneity i entusiasmu.
Použiji titul vaší knihy a zeptám se: proč jdou chlapi do války? Obzvlášť tedy ti, kteří nejsou profesionálními vojáky ani odvedenci s povolávacím rozkazem.
Já se ve své knize zabývám nacionalistickými válkami. Neustále, na Kavkaze i Balkánu, jsem se setkával s oživováním romantických představ o velkém národu a jeho slavné historii. Já mechanismům, jež stojí za spontánní mobilizací konfliktů a které studuji, říkám tři sestry postmoderních válek.
Kdyby nebylo obránců a západní pomoci, bylo by nám těžko, říká Ukrajinka z centra pro pomoc armádě
Číst článek
Zaprvé totální euforie a extatické naladění, že „teď se něco velkého děje: „historie se nám odehrává přímo před očima“ a „já musím být u toho“, do toho oživlá národovecká estetika nacionalismu a k tomu ještě performativita, která to vše dovede rozehrát v opravdové válečné drama.
Sám s puškou proti všem
Co to znamená?
V prvních dnech a týdnech je zásadní extatické naladění lidí, které přeroste z masových demonstrací na náměstích k prvním střetům. Dále národovecká estetika, podobně jako my se učíme o husitském hnutí, mladíci v bývalé Jugoslávii či na Kavkaze vyrostli v odkazu všech těch slavných paramilitárních hnutí hrdinů, kteří „po staletí v horách statečně chránili svůj národ“ před zlými Turky, před carským Ruskem nebo později před nacistickým Německem.
Válečná doba je jimi viděna jako jeden velký krásný čas velkých zkoušek a ještě větších hrdinství, kdy ošlehaní zbojníci a partyzáni s puškou v ruce cválají na koních a vousy jim vlají ve větru. Tahle svůdná romantizace je uvedena v život tím, že si na ni reální lidé v reálných mezních situacích, pro něž nemají jiné předlohy, začnou hrát, proto ta performativnost.
Mám v knize konkrétní příklady, kdy se někdo třeba ztotožnil s nějakým historickým zbojnickým velitelem a ostatní mu tak začali říkat, nebo případy, kdy se celé jednotky ztotožňovaly se zbojnickými a paramilitárními jednotkami dávné minulosti. Do prvních šarvátek se někteří oblékali spíše jak na natáčení nějakého historického dramatu.
Radan Haluzík
Vystudoval biologii a ekologii v Praze a sociální vědy v Praze a na britské University College London. Coby sociální antropolog se věnuje vztahu politiky a estetiky, tím jak krása a krásno či ošklivost ovlivňují lidské motivace a jednání. Svůj dlouhodobý terénní výzkum etnických konfliktů v bývalé Jugoslávii a na Kavkaze zúročil v knize Proč jdou chlapi do války (2018). Pracuje v Centru pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR.
No a tohle všechno se ještě mísí s novodobými neoliberálními hollywoodskými představami „já sám s puškou proti všem“ typu Rambo a Terminátor. Ale i tyto příběhy, které nám přijdou víceméně bezobsažné, ale mají své implicitní poselství, a sice že jeden člověk sám něco zmůže a je schopen se postavit proti všem a v tom je ta opravdová svoboda.
Takže tohle všechno, když se dá dohromady…
Když se Rambo „zkříží“ se starými zbojníky a partyzány, je z toho třaskavá směs. Je to takové hraní si na válku a na vojáky, které ale bohužel přeroste v opravdový konflikt. Vojáci etnických konfliktů devadesátých let toho nejdřív moc nenabojovali. Chodili na nacionalistické demonstrace, pak dělali nějaká cvičení s puškou v poli, později postavili kontrolní posty u cesty či otravovali civilisty a lidi z podobné polovojenské skupiny. Následně se s nimi začali střílet, byli první mrtví, první demonstrativní pohřby a konflikt eskaloval.
Svět vidí, co se děje
Server iROZHLAS.cz mluvil s několika českými dobrovolníky, kteří odjeli na Ukrajinu. Jsou mezi nimi, kromě bývalých vojáků, i velmi mladí lidé, lidé bez jakéhokoliv výcviku nebo ti, kteří vůbec neřešili, jaký pro ně bude mít boj v armádě cizího státu následky v Česku. Prostě se bez většího přemýšlení sbalili a odjeli. Dá se nějak zobecnit, co je motivuje?
Ano, je tam jistý transcendentní přesah: z balkánských i kavkazských konfliktů vím, že takoví lidé mluví o pocitu, že svět vidí, co se děje, svět se dívá, co já – hrdina – tady dělám. Ale, přes všechny ty nejvyšší cíle, zároveň jsou to poměrně často lidé s nějak zlomeným osudem, často lidé po nevydařeném vztahu, rozvodu nebo takoví, kterým nevyšlo podnikání a někdy mají třeba i něco v trestním rejstříku.
Jsou to tedy lidé v běžném životě neúspěšní?
Neřekl bych to tak, že jsou neúspěšní. My v majoritní společnosti máme nastavený nějaký systém, který v běžném životě preferuje určité vlastnosti a typy chování. Lidé, o kterých mluvíme, mívají specifické vlastnosti a schopnosti, třeba to, že jsou stateční, nebojí se, jsou schopní se sami rozhodnout a sami se podle toho zařídit, chtějí s vlastním životem udělat něco významného.
Policie prověřuje dva české dobrovolníky, kteří se zapojili do bojů na Ukrajině. Podezřívá je z plenění
Číst článek
Mají velký náboj, drajv a schopnost něco dělat, ale nepovedlo se jim to v tom běžném životě uplatnit. Jsou to lidé, kteří o sobě rádi přemýšlí jako o svobodných lidech, kteří dělají velká svobodná rozhodnutí, proto si vybírají dobrovolnické jednotky, nikoliv službu v anonymní mašinerii pravidelné armády.
Setkali jsme se s tím, že se vykreslují jako hrdinové, i když tomu tak podle vyprávění jejich kolegů tak úplně není…
Pravda, všichni se vidí jako hrdinové. Ale někdy na tom trošičku něco je. Polovojenské jednotky často nemají funkční centralizované vedení, nebo spíš mají jen na papíře. Takže v reálu pak vzniká spousta situací, kdy se člověk musí sám rozhodnout, co bude dělat, kam se postaví, oni sami musí být těmi aktéry. No a mnozí pak logicky mají autentický pocit, že stáli přímo v centru, že opravdu byli u toho, že jen na nich záleželo.
Představte si situaci: vidím, že se protrhává fronta a já jen s kamarádem tam bez ohledu na nebezpečí dobrovolně jdu, aniž by mi to někdo přímo nařídil. Když to udělám sám, tak z toho jakoby automaticky vyplývá, že to byl mimořádný akt, že to záleželo jenom na mně, a jsem tedy hrdina.
Zajímalo by mě rabování. iROZHLAS.cz nedávno přinesl zprávu, že dva čeští dobrovolníci jsou vyšetřováni NCOZ kvůli podezření z plenění ve válečné zóně na Ukrajině. Je rabování něco, k čemu dochází častěji u dobrovolnických jednotek spíše než u pravidelných armád?
Záleží na jejich morálce. Nicméně dobrovolnické a polodobrovolnické jednotky jsou k tomu o něco náchylnější. Důvodů proč je hned několik.
Zaprvé: když jste ve válečné situaci, tak je svět totálně vzhůru nohama. Není tam nic z původního pořádku, všechno je rozbombardované, zničené, v totálním chaosu, lidé se chovají jinak, než by měli. Vám pak subjektivně přijde, že když svět jakoby neplatí, tak proč by měly platit dobré morální zásady, které platily za starého světa. Přijde vám až absurdní, proč by vůbec platit měly. Obzvlášť lidé, kteří jsou morálně slabší, a navíc nad sebou nemají pevný dohled, na to velice rychle přistoupí. Jde o totální kognitivní rozpad kosmu.
Dobrovolník Daniel prověřovaný NCOZ kvůli rabování: Nekradl jsem, pouze jsem převážel granáty
Číst článek
Zadruhé: lidé mají pocit, že když jsou tam dobrovolně, když riskují nejen svůj život, ale dávají do toho i své vlastní vybavení, svůj vlastní čas a ze začátku i své vlastní peníze, tak na to rabování vlastně mají nárok. Koneckonců nejlogičtější jim přijde, že část těch zbraní, aut, pohonných hmot a vybavení, co potřebují, zaplatí nepřítel… No a zatřetí: V tak chaotické situaci, jako jsem popsal výše, se zdá jakoby nebyla úplně přesná hranice, co je a co není krádež.
Dalo by se říct, že rabování je v konfliktech nevyhnutelné?
Ne, to určitě není. Ale propadnout pocitu, že vlastně můžu, je extrémně snadné a svůdné. Právě proto se to už ve všech válkách v minulosti alespoň formálně trestalo přísněji než v běžném životě, proto existuje termín nikoliv krádež, ale přímo rabování či plenění.
A netýká se to jen rabování, ale i zločinů proti lidskosti, zákonu i dobrým mravům. Jde také o týrání a šikanování civilního obyvatelstva, znásilňování žen nebo i o zločiny vojáků mezi sebou. Svět okolo je rozpadlý, a proto mají pocit, že jsou v nějakém morálním vakuu.
Dodržet morální standardy
Jak se tomu dá zabránit?
Podle mě toho nelze dosáhnout jinak než tím, že součástí výcviku armád by mělo být natrénovat je k tomu, že v tomto vakuu budou a, ač to bude vypadat totálně absurdně a nesmyslně, tak že i tam vlastně platí všechny zákony a dobré mravy jako v normálním životě. Pokládám za důležité, jak už jsem řekl, aby to nejen trestali, když se to děje, ale aby vojáky na situaci morálního a mocenského vakua připravili předem.
Aby jim velitelé řekli: Ano, Franto, nastane situace, kdy nebude nic ve světě fungovat a jediné, co bude fungovat, budeš ty a jen na tobě bude dodržet morální standardy, které máme v každodenním životě, a přestože v jeden den zastřelíš na dálku sto nepřátelských vojáků, tak nemůžeš zastřelit sto prvního, co jde kolem, protože to je zrovna civilista. Nemůžeš mu sebrat jídlo, i když máš sám hlad.
Zeman nepovolil 11 Čechům vstup do ukrajinských ozbrojených sil. Nedoporučilo to ministerstvo obrany
Číst článek
Je rozdíl v tom, jak se k rabování přistupuje v ukrajinské a v ruské armádě?
Určitě. A myslím, že to nemusí být vždy součástí přímého rozkazu či dokonce válečné strategie. Některé armády jsou prostě k rabování tolerantnější a přivírají nad ním oči a jiné to trestají.
Obecně by mělo být součástí moderního válčení to, že se chrání civilisté a civilní objekty. Současný voják musí řešit mnohem pestřejší škálu morálních situací než kdykoliv dříve.
Máme civilní cíle, máme klíčovou civilní infrastrukturu, který by měla zůstat zachována, máme civilisty, i jakési polocivilisty, jako třeba demilitarizované vojáky, ale máme i naštvané hladové civilisty, proti kterým musí vojáci chránit blokposty, hranice a někdy i sami sebe, ale nesmí do nich střílet. No a dnešní voják v čase postmoderních válek se v tom všem musí umět vyznat. To by mělo platit pro všechny armády.
Dodržuje to ta ruská?
Ne, to jsme se přesvědčili u masakrů, jako byl ten v Buči, dále vidíme totálně rozbořená celá města jako Mariupol, ze kterého nezbylo ani deset procent budov. Frontová města na Ukrajině jsou cílem destrukce ruské armády a je jasné, že nelikvidují vojenské objekty, likvidují celá sídliště, kde jsou pouze obytné domy. Systematicky den za dnem, dům za domem, celé týdny, měsíce. Je to přesně naopak, než jak by to mělo být.
