Žije na ulici, přitom je členem expertní komise na ministerstvu. Úředníkem se stát nechce

Bezdomovec Emil si zahrál v divadle s Oldřichem Kaiserem, předpovídal počasí v České televizi a teď radí ministerským úředníkům. Na ulici zatím zůstává, i když dočasné bydlení se rýsuje. Našel ho přes facebook.

Praha • 360° foto: Jan Vršinský

Domov bez domova
Reportáž je posledním z pěti dílů audiovizuálního seriálu o lidech, kteří nemají tradiční domov a žijí v podmínkách, které pro bydlení nejsou původně určené. Součástí každého dílu je interaktivní prohlídka prostředí, ve kterém tito lidé žijí.

Šedesátník Emil od doby, co ho srazil na ulici automobil a rozlámal mu koleno, chodí těžce a jen o holi. Přespává ve squatu a každým dnem by se měl přestěhovat do pronajatého bytu. „Našli mi ho lidi z žižkovské Kliniky přes facebook. Budu platit pět tisíc se vším všudy,“ říká spokojeně invalidní důchodce.

Na ulici se Emil dostal krátce po čtyřicítce poté, co se rozvedl. Myslel si, že rozvod spraví jeho problémy, ale dopadlo to jinak. „Místo lepší jen horší.“ Šel bydlet na ubytovnu, utápěl se v depresích, které léčil půl roku, a následně přišel o práci v metru, kde dělal dozorčího stanice a provozního technika. „Dálkově jsem si udělal dopravní průmyslovku a mám třísemestrální kurz mezinárodní přepravy.“

Přehrát

00:00 / 00:00

Reportáž Ľubomíra Smatany. Další zvuky z místa najdete v interaktivním průvodci nahoře

Život na ulici změnilo Emilovi před pár lety bezdomovecké divadlo Ježek a čížek. Začal hrát, přišel mezi lidi a každodenní potulování po Praze dostalo trochu řád. „Dělali jsme Malého prince a Olda Kaiser nám hrál vypravěče. To byla paráda,“ libuje si Emil, který se postupně seznámil se zajímavými lidmi a dostal se až na televizní obrazovky.

Svůj velký den měl v listopadu 2013. To si pamatuje přesně, protože stál ráno před sedmou na Karlově náměstí v Praze před kamerami České televize a mluvil o tom, jaké bude počasí. Tu letošní zimu nepovažuje na nejhorší. „Mrazy byly jen pár dnů,“ dodává vesele a dívá se na hodinky do mobilu. Spěchá za bývalou ženou pomoct s drobným stěhováním. „Dneska už jsme v pohodě,“ pokyvuje hlavou s tím, že občas vídá i syna.

Vzdělaný muž bez domova zaujal i lidi ze sociální oblasti a časem se z něj stal expert pro věci bezdomovců, je členem Platformy pro sociální bydlení a o víkendu spoluzakládal Asociaci lidí pro domov. Tyto aktivity ho dostaly až do expertní skupiny pro ukončování a prevenci bezdomovectví při ministerstvu práce a sociálních věcí. „Dvakrát jsem byl na konferenci o bezdomovectví v Bruselu,“ směje se Emil s nezbytnou cigaretou v ruce a rezolutně odmítá, že by se z něj mohl stát úředník. „To radši ne, už tak nemám na nic čas.“


Komentář Barbory Bírové, sociální antropoložky
Lidé bez domova se často stávají spíše pasivními účastníky celého dění. Je proto nutné připomínat, že nejsou němými a statickými sochami, které mají být vyloučeny ze společnosti a rozhodování o nich samotných.

Asociaci lidí pro domov tvoří lidé se zkušeností bytové nouze. Svou angažovaností členové a členky usilují o to dát vědět širší veřejnosti o svých zájmech a potřebách spojených s bydlením. Hájí je i před politickou reprezentací. I Platforma pro sociální bydlení považuje osoby se zkušeností s bytovou nouzí za rovnocenné partnery a experty, kteří se mohou účastnit jednání o systémovém řešení a ukončování bezdomovectví v ČR.

Při řešení bezdomovectví a potažmo chudoby bychom se neměli uchylovat k schematickému rozdělování na příjemce, kteří jsou bezmocní, a na dárce, kteří zastávají roli spasitelů. Při takovém dělení totiž můžeme snadno nabýt dojmu, že dárci můžou něco změnit jen díky své mocenské pozici, případně majetku.

Finanční podpora je nezbytná, ale pokud zůstaneme jen u ní, vytváří větší prostor pro mocenskou nerovnost. Důležité proto je, abychom podporovali i aktivní pozice žen a mužů bez domova. To znamená podporovat sociálně marginalizované lidi v jejich snaze a odvaze hájit své práva a potřeby - nebýt jen dárci, ale i jejich obhájci.

Robert Candra a Ľubomír Smatana