Domov bez domova: Tři roky bez elektřiny, vody a toalety. Jak se žije v domku na parkovišti

Mokré psisko leží před omšelou betonovou kostkou na parkovišti u pražského autobusového nádraží Zličín. Nepohne se, když prší, sněží nebo je deset pod nulou. Nemá ani jméno, protože Ivana a Petr, kteří si z bývalé vrátnice udělali domov, plyšákům jména nedávají.

Praha • 360° foto: Jan Vršinský

Domov bez domova
Reportáž je prvním z pěti dílů audiovizuálního seriálu o lidech, kteří přišli o stálý domov a žijí v provizorních podmínkách. Součástí každého dílu je interaktivní prohlídka prostředí, ve kterém tito lidé žijí.

Zato malého černého Bena, který švihá ocasem sem a tam a neustále se lísá, berou jako svoji rodinu. „Spí s námi i v posteli,“ směje se Ivana (53) a má tím na mysli devadesát centimetrů širokou matraci, kam se musejí vejít všichni tři. Navíc se k ní musejí protáhnout úzkou chodbičkou v nepřehledném množství veteše všeho druhu.

„Nesbíráme všechno, jen to co se hodí,“ dodává Petr (54), vousáč v zelené bundě vojenského střihu. Oba dva svorně tvrdí, že se za bezdomovce nepovažují. V objektu o velikosti dvakrát tři metry, bez elektřiny, vody a toalety bydlí už třetím rokem.

„Já už to takhle táhnu nějakých třicet let,“ říká Petr, který střídá brigády a nebere žádnou podporu. Na úřadu práce evidovaný není a prý si platí i zdravotní pojištění. Bývalou vrátnici má pronajatou zdarma od majitele, kterému uklízí okolní pozemky. Na cestách sebere dříví do kamen. „Teplo máme, ještě musím ucpat díry kolem komína.“ Měl by si pospíšit, kouřovod je vytažený příliš velkou dírou ve zdi a kolem něj táhne dovnitř studený vítr.

Přehrát

00:00 / 00:00

Reportáž Ľubomíra Smatany ze Zličína. Další zvuky z místa najdete v interaktivním průvodci nahoře

Než se Petr nastěhoval na parkoviště, bydlel s Ivanou na Zličíně v zahradním domku. Tenkrát se taky vzali. „Tohle živobytí se dá vydržet, chce to ale pevné nervy, v zimě teplo a občas sehnat něco do úst,“ říká padesátník přesvědčivě.

Bezdomovectví v České republice je do značné míry důsledkem nedostatečně regulované liberální ekonomiky po roce 1989 a nedostatečným řešením sociální a bytové politiky. Situace s nedostupností bydlení se zhoršuje napříč Evropou, v České republice se počet lidí, kterým se vyplácí doplatek na bydlení, za posledních 5 let ztrojnásobil – k roku 2016 jich bylo až 187 000.

Pojmem bezdomovectví nezahrnuje jen ty, které vídáme posedávat v parcích na lavičkách a v blízkosti nádraží. Problematika je komplexní: neexistuje pouze bezdomovectví zjevné, ale i potenciální a skryté. Neexistuje homogenní skupina „bezdomovců“ nebo nějaký typický bezdomovec. Bezdomovectví se týká mužů, žen i dětí. Postihuje celé rodiny, mladých dospělých i seniory.

Bezdomovectví není neřešitelný problém a je možné jej ukončovat. I když k němu vede často součinnost faktorů, jakými jsou zadlužení, závislosti a nezaměstnanost, samotné zbavení se těchto problémů automaticky nevede k řešení. Bezdomovectví musí řešit správně nastavená státní bytová politika, nejen pomocné služby. V tomto ohledu Česku výrazně chybí zákon o sociálním bydlení, který by řešil situaci zejména nejzranitelnějších cílových skupin.

Komentář Barbory Bírové

Ivana pracuje s větší pravidelností několikrát do týdne v centru Prahy. V Metráži, nízkoprahové dílně pro ženy v obtížných sociálních situacích, vyrábí šperky a někdy je i prodává na stánku. „Vydělám si tam tak dvacet pět tisíc korun ročně.“ Může se tam vysprchovat, stejně jako v některých dalších denních centrech. Dohromady prý dají s Petrem tak sedm osm tisíc měsíčně a s tím vystačí.

„Tady se dá vařit jenom v létě, v zimě se nevejdu, nemám na čem. Chodíme na jídlo do Metropole. A na kafe do Ikei,“ popisuje Ivana detaily jejich každodenního života. Na toaletu to mají ze svého domku do obchodního centra nějakých pět set metrů.

Vrátnice na parkovišti má prý i jiné výhody. Domek je za plotem jako celé parkoviště a jeho obyvatelé nemusejí míst strach z krádeže nebo třeba napadení, se kterým má podle statistik zkušenost skoro polovina lidí bez domova. „Nás jen častěji kontroluje policie, když třeba vezu nějaký sběr. Jinak to je v pohodě,“ pokyvuje hlavou Petr.

Do domku se dokonce vejde i návštěva. „Jednou nás tu bylo sedm,“ vzpomíná Ivana. Pochází ze šesti dětí, matka se o ně nestarala a tak se přes dětské domovy dostala do adoptivní rodiny. Vyučila se, pracovala v továrně, slušně si vydělávala, ale odešla od adoptivních rodičů, postupně porodila tři děti se dvěma partnery a skončila u cirkusu Kopecký. Tam dnes žijí děti včetně nejmladší třináctileté dcery, do výchovy si je vzali majitelé cirkusu. „Jsou z nich artisté a ošetřovatelé zvířat,“ říká Ivana, které své děti vídá, když vystupují v Praze nebo když cirkus v hlavní městě přes zimu zakotví.

Robert Candra a Ľubomír Smatana

| ČTK |Zprávy ze světa

Mráz v Evropě zabil už nejméně 45 lidí. V Česku jsou ohroženi bezdomovci, v Řecku uprchlíci

Mrazivé počasí v posledních dnech v Evropě včetně ČR zabilo nejméně 45 lidí, uvedla agentura AFP. Nejvíce obětí, dvě desítky, hlásí Polsko, kde ale začala rtuť teploměrů stoupat. Vlna mrazu ze Skandinávie také vyvolala řadu dopravních nehod, například na silnicích ve Francii v neděli zahynuly čtyři osoby a dvacítka dalších utrpěla zranění.