Ústavní soud zamítl stížnost ženy, kterou po válce zadržovali v táboře pro neodsunuté Němce

Ústavní soud zamítl stížnost pětaosmdesátileté Ingeborg Cäsarové ze Šumperka, která byla po druhé světové válce několik let zadržovaná v internačním táboře pro Němce ve Svatobořicích na Hodonínsku. O soudní rehabilitaci žádala marně. Soud sice stížnosti nevyhověl, konstatoval však, že rodina skutečně byla omezena na svobodě. Zákon o soudní rehabilitaci ale na tento konkrétní případ nedopadá. Cäsarová se vyhlášení nálezu neúčastnila.

Brno (Aktualizováno: 12:16 14. 9. 2021) Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ústavní soud zamítl stížnost ženy zadržované po válce v táboře pro neodsunuté Němce (ilustrační foto) | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: Český rozhlas

Podstatnou okolností při rozhodování Ústavního soudu bylo to, že se Cäsarová dostala do internačního tábora ještě před rokem 1948, tedy před nástupem komunistické totality.

„Zpětný přezkum bezprostředně poválečných právních aktů orgánů veřejné moci, vedoucích ke zbavení osobní svobody i k majetkovým sankcím, by znamenal přehodnocení období, v němž ještě zůstaly zachovány některé podstatné atributy demokratického státu, řekl soudce zpravodaj Ludvík David.

Tábor ve Svatobořicích

Internační tábor ve Svatobořicích vznikl za první světové války jako tábor pro uprchlíky před ruskou frontou. Mezi válkami sloužil jako chudobinec a tranzitní tábor pro vystěhovalce ze Slovenska.

Nacisté tam za druhé světové války drželi příbuzné uprchlých Čechů a vojáků zahraničního odboje. Později do Svatobořic převezli také děti rodičů popravených za heydrichiády.

Bezprostředně po válce byli v táboře kolaboranti a zajatci, posléze nevysídlení Němci. Formálně se změnil ve starobinec a „nemocniční středisko“.

Podle Lubomíra Müllera, advokáta Cäsarové, měl však tábor k domovu pro seniory či zdravotnickému zařízení hodně daleko, lidé tam byli zbaveni osobní svobody a museli snášet různá represivní opatření. Ingeborg Cäsarová, rozená Przybylová, pobývala v táboře s rodiči v letech 1947 až 1949. Rodiče byli německé národnosti, ze zdravotních důvodů nebyli odsunuti, ale internováni.

Okresní soud v Hodoníně loni v lednu její žádost o soudní rehabilitaci zamítl. Krajský soud v Brně zamítavé rozhodnutí potvrdil s tím, že pobyt rodiny ve svatobořickém zařízení byl důsledkem Postupimských dohod a dekretů prezidenta republiky a že ve skutečnosti to pro ně byl „akt milosrdenství“.

Přežila bombardování, poté ji s rodinou odsunuli. ‚Děti mě každý den mlátily,‘ vzpomíná Cäsarová

Číst článek

Cäsarová ve stížnosti uváděla, že podle Postupimských dohod měl odsun Němců skončit v létě 1946 a z dohod nevyplývá žádné oprávnění dále zadržovat německé obyvatelstvo, které nebylo zahrnuto do odsunu.

Ústavní soudci se vymezili vůči formulaci akt milosrdenství. To tedy v žádném případě, reagoval v úterý David, podle kterého není sporu o tom, že rodina byla omezená na svobodě a žila ve střeženém režimu.

Advokát tuto část odůvodnění ocenil. Došlo k jistému zadostiučinění, uvedl Müller, podle kterého klientka s rodinou čelila nezákonné šikaně.

Podle Ústavního soudu nelze z historické paměti vymazat poválečnou internaci i těch lidí německé národnosti, kteří se neprovinili proti republice. Zároveň ale nelze odhlédnout od znění a smyslu zákona o soudní rehabilitaci, který přesně vymezuje rozsah rehabilitací a jako jasnou časovou hranici stanovuje únor 1948, kdy komunisté uchvátili moc ve státě.

Příběh Ingeborg Cäsarové popisuje loňský díl seriálu Paměťová stopa. Přečíst si ho můžete na serveru iROZHLAS.cz zde.

ČTK Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme