Chtěla skočit z paneláku, teď svým příběhem pomáhá lidem s duševní nemocí

Když měla Katka Navrátilová poporodní deprese, myslela, že své dceři nejvíce pomůže, když zemře. „Ona nebo já... Musím zemřít, aby ona mohla žít. Přesně měsíc po porodu jsem vyrazila skočit z paneláku. Nevím, co mě donutilo to neudělat,“ popisuje Navrátilová. Server iROZHLAS.cz přináší příběhy čtyř lidí, kteří se rozhodli o své duševní nemoci promluvit. Říká se jim Peeři a skrz své příběhy pomáhají ostaním.

Server iROZHLAS.cz přináší příběhy čtyř Peer lektorů, kteří mají vlastní zkušenost s duševní nemocí a prošli si systémem zdravotní péče. Peeři jsou lidé, kteří tu zkušenost sdílejí s ostatními. Tím, že si nemoc zažili, tak nejlépe ví, co obnáší, jak může jejich život limitovat, obohacovat, ovlivňovat jejich vztahy, pracovní život a postavení ve společnosti.

O své nemoci mluví otevřeně a přispívají tak k debatě o duševním zdraví z pozice „experta“. Peer lektoři mohou pomáhat nejen těm, kteří se se svou duševní nemocí teprve seznamují, ale také pomáhají nastavovat různé výukové programy a systémy péče.

Příběhy těchto lidí jsou také součástí osvětové kampaně #PEERpomaha. Jejím cílem je otevřít téma duševního zdraví ve veřejném prostoru a podpořit společnost k větší otevřenosti, odvaze a upřímnosti mluvit o zkušenostech s duševní nemocí.

Michal Kašpar, 49 let, novinář

Novinařině a mediálním studiím se věnoval v Praze a Paříži, specializoval se na práci v televizi.

První ataku schizofrenie zažil v roce 1999. Bylo mu 26 let. „Souviselo to s lehkými drogami, ale i se závislostí na počítačových hrách. Pařil jsem na počítači často celou noc,“ vzpomíná Michal.

Tehdy nastoupil na civilní službu na právnickou fakultu, tam byl jen pár dní, než mu propukla nemoc. První psychotickou epizodu zažil na čarodějnice. „Bál jsem se, že budu upálen a bál jsem se toho, že budu společensky znemožněn. Neustále jsem mluvil, všechno komentoval. Byl jsem někdy zaskočený, někdy plačtivý, jindy jsem se zas usmíval, možná až moc. Moje emoce byly úplně posunutý a lidé byli překvapení tím, jak jsem se vyjadřoval. Hodně jsem se poslouchal, abych příliš neodkryl, že se mi něco děje. Zvláštním způsobem jsem se neustále kontroloval,“ vzpomíná Michal.

Nejsilnějším strachem pro něj bylo, že bude ztrapněn před svými kamarády. „To už dostávalo znaky budoucí diagnózy, kde je akcentovaná paranoia. Byl jsem na životní křižovatce, ale většina lidí vůbec nevěděla, čím zrovna procházím.“

Po čarodějnicích přijel do bytu k rodičům. „Jen jsem postával v pokoji a vyděšeně koukal na televizi. Ta televize mluvila přímo na mě a také o mně,“ vzpomíná. „Když přijela máma, ptala se mě, jestli jsem měl nějaké drogy, tak jsem jí přiznal marihuanu. Volala do Bohnic, že mluvím z cesty.“

Jeho rodiče se rozhodli do léčebny Michala odvézt. „Oblíkl jsem si sako a do kapsy jsem si dal šišku jako připomínku mého dědečka, který si ji přivezl od moře z Chorvatska. V tom obleku jsem jel s rodiči do Bohnic,“ říká.

V Bohnicích dostal Michal diagnózu schizofrenie a také antipsychotické léky. „Antipsychotika mi zachránila život, ale zkazila metabolismus. Ve 40 letech se mi rozvinula cukrovka, o dvacet let dříve než onemocněli moji rodinní příslušící. Momentálně přecházím na modernější léky, které by měly být šetrnější.“

Po hospitalizaci v Bohnicích začal Michal pracovat v kavárně. Vrátil se do školy a založil divadlo LSD. Věnoval se dvěma kapelám, pro které skládal texty a zpíval. Nyní pracuje jako peer lektor, podílí se na vzdělávání odborníků, přednáší na téma zotavení z vážné psychické nemoci a pracuje ve filmařském a novinářském projektu Studio 27. „Mám rád práci a lidi, se kterými spolupracuji,“ vysvětluje.

Katka Navrátilová, 44 let, peer lektorka

Krátce po bezproblémovém těhotenství a porodu se u jednatřicetileté Katky poprvé objevily známky deprese.

„Vůbec jsem neměla radost ze života, všechno mi připadalo strašně obtížné, byla jsem apatická a nemluvná. Když jsem se podívala na mou dceru Klaudii, cítila jsem jen strach a stres, necítila jsem radost a ani žádné city a hrozně jsem si to vyčítala a ubíjelo mě to čím dál tím víc,“ popisuje Katka.

Psychické obtíže si odůvodňovala jako součást šestinedělí. „Na psychiatrickou pomoc jsem v žádném případě nepomyslela, protože já to přeci dám vůlí a žádné léky nepotřebuju,“ vzpomíná.

„Pořád jsem nechápala, jak je možné, že to všechny ostatní matky zvládají s takovou lehkostí a já jediné, co chci, je spát a všechno to zaspat, protože jinak neustále přemýšlím o sebevraždě. Veškerá péče o dítě mi dělala neskutečné problémy, ale překonávala jsem se, co to šlo.“

Myslela, že své dceři nejvíce pomůže, když zemře. „Ona nebo já... Musím zemřít, aby ona mohla žít. Přesně měsíc po porodu jsem vyrazila skočit z paneláku. Nevím, co mě donutilo to neudělat, ale alespoň jsem se s tím svěřila manželovi, který samozřejmě naprosto nechápal, co se se mnou děje.“

Sebevražedné myšlenky jí přinutily navštívit psychiatričku, která jí ihned předepsala antidepresiva. „Brala jsem to jako strašné selhání, léky jsem odmítala, ale moje bezútěšná situace mě donutila je brát. Po dvou týdnech jsem byla jako vyměněná, vrátil se mi můj normální život a nechápala jsem, jak jsem mohla mít pocity, které jsem měla, a myšlenky na sebevraždu.“

Jenže zlepšení netrvalo dlouho a nakonec se Katka nechala hospitalizovat v Bohnicích, kde jí byla diagnostikována poporodní deprese. Léky vysadila poté, co se rozhodla, že chce mít druhé dítě. Po bezproblémovém těhotenství a porodu znovu odcházela z porodnice s těžkou depresí.

V roce 2014 se s manželem odstěhovala do Šanghaje. „Po domluvě s psychiatričkou jsem vysadila antidepresiva a vzhledem k tomu, že jsme další dítě neplánovali, nabyla jsem přesvědčení, že už se deprese nikdy nevrátí. Šeredně jsem se zmýlila,“ vypráví Katka.

V Šanghaji nebyla možnost hospitalize a Katka se za psychiatry musela vracet do Česka. „Periodická deprese, spousta léků, z jedněch jsem měla dokonce epileptické záchvaty. Když mi bylo dobře, studovala jsem čínštinu a cvičila jógu. Vrátili jsme se do Čech. Opět jsem se pokusila o sebevraždu. Tentokrát jsem to málem dotáhla do konce. Stála jsem na kolejích proti rozjetému vlaku a kdyby na mne nezahoukal a já neuskočila, tak tady možná nejsem.“

Záchranáři ji za asistence policie odvezla do Bohnic, kde jí byla diagnostikována bipolární porucha. Podstoupila elektrošoky, přiznali jí plný invalidní důchod třetího stupně a díky medikaci se jí deprese nevrátily ani po operaci, kdy jí byla odebrána děloha kvůli předrakovinovému stádiu.

Díky medikaci a psychoterapii momentálně žije plnohodnotný život. „Jsem zářný příklad toho, že někdy to bez léků prostě nejde, jsem smířená s tím, že je budu brát do konce života, v ničem mě neomezují. Snažím se mít pravidelný režim – spánek, mobil detox, jóga, začala jsem se otužovat podle Wim Hofovy metody. Hodně času věnuju sebevzdělávání,“ říká Katka.

Jana Krejčí, 24 let, studentka sociální práce

„Drasticky jsem si ubližovala, hystericky plakala, odmítala jakékoli možnosti léčby, nechtěla jsem ven, ale ani na chronické oddělení, chtěla jsem usnout a už se nevzbudit,“ popisuje Jana. Sama říká, že vyrůstala v dobrém prostředí. „Nejhorší, co se mi kdy stalo, je, že se mi rozvedli rodiče, když mi byly tři roky,“ říká.

Přesto, že jí nikdo nikdy neublížil, se dostala v životě do bodu, kdy uvažovala o sebevraždě.

„Vyrůstala jsem s matkou, na které jsem byla dlouho silně citově závislá. Byla jsem velmi přemýšlivé, ale i úzkostné dítě, plakala jsem při každé situaci, která mě trochu vyvedla z míry. Měla jsem až existenciální strachy z utrpení, hříchu, ze smrti, konce světa.“

Psychologa navštívila poprvé ve třech letech kvůli neurotickému mrkání. Kvůli témuž a neuróze pak i v jedenácti a ještě mnohokrát poté. „Připadala jsem si jiná než ostatní, trápilo mě, že se nedokážu lidem přiblížit. Chtěla jsem mít kamarády, ale nevěděla, jak na to.“

Kvůli roztržitosti a nervozitě zápasila s učivem i každodenními činnostmi. „V důsledku toho jsem si připadala hloupá a neschopná. Styděla jsem se za sebe, všechno jsem pokazila,“ vypráví.

Když byla na druhém stupni, její máma si našla nového partnera. Jana se cítila zrazená a podvedená, když se jí narodila sestra. „S pocitem odstrčení jsem se začala izolovat a zavřená v pokoji se pomalu propadala do deprese. Se zataženými závěsy a smutnou hudbou jsem se řezala, pálila a fantazírovala o smrti. Ve smutku jsem se utápěla, pesimismus jsem přijala za svůj životní postoj a identitu, kterou jsem jinde nenalézala.“

V té době trávila hodně času u filmů a videoher, ale bohužel také v hlubinách internetu, kde deprese a utrpení bylo normou, ba až životním stylem. Přišly také problémy s jídlem, nejdřív rapidně zhubla a pak se začala přejídat. To vyvažovala drastickými dietami a zvracením. „Vše ve snaze být dokonalá, zalíbit se – hlavně sama sobě. Žádné jídlo nezaplnilo moji prázdnotu a žádný půst nezbrousil hrany mého extrémního prožívání,“ popisuje Jana.

V době kdy chodila na gymnáziu po několikadenním hladovění onemocněla a pak už se nebyla schopná vrátit do školy. Její máma ji vzala k psychiatričce, která jí diagnostikovala depresi a předepsala léky. Pak ze školy odešla a strávila dva měsíce doma. „Dělat pořádek mě uklidňovalo, vytvářela jsem ve věcech řád, který mi v životě chyběl. Když jsem perfektně uklidila celý byt, předávkovala jsem se léky na uklidnění. Bylo mi jedno, jestli se ráno nevzbudím.“

Po krátké hospitalizaci nastoupila do stacionáře, který jí pomohl v navazování vztahů s vrstevníky. „Když jsem pak nastoupila na střední školu, lidé o mě konečně projevovali zájem. Ze strachu jsem ale příliš přátelství nenavazovala, schovávala jsem se za nepřístupnou maskou,“ vysvětluje. Ven raději nechodila. „Cyklila jsem se v myšlenkách o tom, jak jsem zbytečná a k ničemu, jak je vlastně zbytečná celá existence a všichni lidé.“

Přechod do dospělosti a samostatné bydlení ji donutilo se ještě více uzavřít. „V Bohnicích jsem dostala diagnózu úzkostně-depresivní a emočně nestabilní (hraniční) poruchy osobnosti, která mi dala aspoň nějaký náhled na to, co se ve mně děje. Pobyt v nemocnici mě nakopnul, poznala jsem skvělé lidi a cítila se jako doma. Mohla jsem být sama sebou, nikdo mě nesoudil, hlavně já sama sebe, vše bylo zalité sluncem,“ uzavírá Jana.

Tomáš Vaněk , 40 let, novinář a spisovatel

Tomáš se s diagnózou schizofrenie poprvé setkal v 29 letech. „Nějak jsem tušil, že bych schizofrenii mohl mít, protože můj příběh byl podobný příběhům lidí, které popsal psychiatr Jarolímek ve své knize,“ popisuje Tomáš.

V jeho přátelských kruzích se občas kouřila marihuana. „Když jsem si na jednom večírku dal trávu, měl jsem takový silný pocit, že mě moji přátele chtějí zabít,“ vzpomíná. Na základě tohoto zážitku se rozhodl přerušit veškeré kontakty s přáteli.

Od žádného zaměstnavatele, kde se ptal na práci, nedostal odpověď. „Jediné, co jsem v životě zvládl, bylo dostudovat školu. Jinak jsem cítil dlouhodobý stres z toho, že si nemůžu najít práci. Myslel jsem, že bych mohl učit šachy, ale to taky moc nevyšlo. Cítil jsem obrovský tlak a úzkost z toho, že selhávám,“ říká Tomáš.

S první atakou se setkal během angíny, poté co mu doktorka předepsala prášek s pseudoefedrinem. „Cítil jsem se skvěle. Měl jsem pocit, že mě to vyléčilo ze spánkové apnoe, kterou jsem se pak chorobně zabýval asi čtyři dny. Volal jsem svým známým, aby si pořídili spánkové masky na apnoe. Nějak jsem si myslel, že maskami zachráníme svět.“

Kromě toho se Tomášovi také zpomalilo vnímání času. „Třeba jsem koukal dlouze do mobilu, kde se vůbec neměnil čas. To pozastavení času je fakt zajímavý zážitek, občas to popisují lidé, kteří si dali halucinogenní látky jako LSD nebo psilocybin.“

K psychiatrovi se dostal poté, co domů přišla jeho přítelkyně. Tomáš ji tehdy prosil, aby vypojila internet a zabalila do šátku jeho magický kámen. „Já si to pamatuji tak, že jsem ležel na pohovce s pocitem lehkosti, ale moje přítelkyně tu situaci vyhodnotila tak, že z bytu utekla a zavolala mé mámě. Pak mě odvezli k psychiatrovi Jarolímkovi.“

V budově sanatoria vběhl Tomáš do pracovny psychiatra s tím, že si chce promluvit. „Měl na zdech různé mandaly a akty, chtěl jsem s ním mluvit o jednom jeho blogovém příspěvku, na který jsem mu kdysi posílal odpověď. Trochu jsme se tam pošťuchovali u počítače, ke kterému mě nechtěl pustit. Pak dorazila policie,“ vypráví Tomáš.

Policie se ho snažila z pracovny doktora dostat pryč, ale Tomáš tvrdil, že si to tam chce prohlédnout. „To, že na mě vyjednavač neustále mluvil, jsem vnímal jako vyrušování. Nakonec mě podráždil natolik, že jsem mu chrstnul vodu ze skleničky do obličeje. V tu chvíli se na mě sesypali dva policajti, srazili mě na zem a zkroutili mi ruce za záda. Venku jsem jim děkoval, že mi je nezlámali,“ vzpomíná Tomáš.

Policie ho odvezla do Bohnic na oddělení neklidu. Prášky jeho stav sice zmírnily, ale také ho celkově utlumily. „Poté, co začaly fungovat, jsem cítil velký smutek,“ říká Tomáš.

Chtěl odejít z Bohnic bez diagnózy. To se mu nepodařilo. „Ve výsledku jsem za to rád, protože vědomí toho, že mám schizofrenii, vysvětlilo spoustu věcí. Paradoxně jsem měl pocit, že jsem získal nějaký společenský status, že jsem nebyl jen neschopný člověk, který v životě selhal.“

Po půl roce získal nárok na invalidní důchod. „To mi umožnilo i jistou dávku nezávislosti od rodiny,“ říká.

K psychiatrovi dochází dodnes, ale medikaci postupně snížil na minimum. V rámci projektu Škola zotavení vedl literární dílnu, získal zde i zkušenosti a sebevědomí k vlastní tvorbě, brzy vyjde jeho druhá kniha, román Sukničkář. „Schizofrenie mi přinesla pracovní příležitosti, ale i špetku sebepoznání a tvořivosti. Spolu s přítelkyní Káťou se den co den věnujeme sebezdokonalování na cestě k zotavení.“

V rámci filmařského projektu na podporu lidí s duševní nemocí – Studia 27 – připravuje a moderuje besedy a píše články.

Anna Košlerová

Související témata: peer lektor, duševní nemoci, psychiatr, Psychiatrická léčebna Bohnice, psychiatrie, reforma psychiatrické péče