Konzultanti se zkušeností s duševním onemocněním pomáhají druhým. Dokážou si získat důvěru pacientů
Čelili duševnímu onemocnění, prošli si léčbou a teď pomáhají ostatním. Takzvaní peer konzultanti předávají vlastní zkušenosti dalším psychicky nemocným a často si získají jejich důvěru snadněji než psychiatři. Působí jako stálí členové odborných týmů v rámci sociálních služeb. A právě jako konzultant pomáhá i Vladimír, který už tři roky pracuje v neziskové organizaci BONA.
„Propuklo to úplně náhle, během několika vteřin se mi začaly v hlavě odehrávat různé příběhy, mýtické, mytologické, zvláštní věci jako z filmu, nějaké science fiction“ popisuje Vladimír duševní chorobou, kterou onemocněl v roce 2011. Bylo mu 32 let. Zpočátku příjemné představy se rychle změnily ve strach a paranoiu.
„Začal jsem mít velké obavy, strachy, že jsem pozorován, sledován, že mi jde o život. Dal jsem se pak na útěk a ujížděl jsem autem, vypnul jsem si mobil, protože jsem se bál, že jsem sledován. Postupem času se to trošku uklidnilo. Rodina mě zkontaktovala a já jsem se k ní vrátil a s její pomocí jsem se dostal do psychiatrické nemocnice,“ líčí Vladimír.
Ten, kdo to sám nezažil, si podle Vladimíra nedokáže průběh duševního onemocnění představit. I proto se rozhodl stát se peer konzultantem a pomáhat ostatním na základě vlastní zkušenosti. Právě díky vlastním zážitkům si podle psychiatra Miroslava Pastuchy tito terapeuti často umí snáz získat důvěru nemocných.
„Pro nás je náročné se k těm lidem dostat tak, aby nám věřili, aby s náma vůbec mluvili. A někdy je peer člověk, který dokáže překlenout tu propast mezi profesionálem a pacientem,“ říká Pastucha.
Naděje na zlepšení
Největší přínos peer konzultantů je podle Pastuchy v tom, že dokážou dát chronicky nemocným naději na zlepšení stavu. „Takový terapeut, který sám může ukázat, že je šance na nějaké zotavení, tak tomu člověku může dodat nějakou naději. A to potom pomáhá v tom, aby to zotavení a ta léčba byla úspěšnější.“
Peer konzultant Vladimír působí už tři roky v organizaci BONA. „Organizace byla před zhruba osmi lety jednou z prvních, které do sociálních služeb tuto pozici zavedly,“ říká manažerka terénních týmů Aneta Dvořáčková Jungbauerová.
Z hospody do psychiatrické léčebny. Příběh o sládkovi, který už pivem rodinu neuživí
Číst článek
„Z počátku fungoval náš peer jenom na chráněných komunitních bydleních. Ale Vláďa je první peer konzultant u nás v BONĚ v terénu. Chodí za našimi klienty i domů do jejich přirozeného prostředí,“ přibližuje Jungbauerová.
Nejdřív ale musel projít školícím kurzem. Základní trvá pět pracovních dní. Vladimír vysvětluje, že lidi, kteří se chtějí stát peer konzultanty, musí sepsat svůj příběh a vyprávět ho ostatním.
„S tím, že důležité je, aby peer dokázal během řádově několika minut – řeknu pěti, deseti minut – převyprávět svůj příběh svého zotavení – to znamená, jak se dostal do nemoci, co zažil a jak se z ní zotavil, a v jakém je teď stadiu. A dokázal to na nějaké slovní úrovni, tak aby to všichni ostatní pochopili, interpretovat právě těm nemocným,“ uvádí Vladimír.
V organizaci BONA v současnosti působí dva takto vyškolení terapeuté - jeden v terénu a druhý v komunitním chráněném bydlení. Do budoucna by měl být jeden v terénním týmu pro každou pražskou městskou část.
