Hácha legitimizoval okupační režim, nacistům vyhovoval, měl rezignovat, říká historik
Česká pošta nedávno vydala poštovní známku s prezidentem Emilem Háchou, a to v souvislosti s 80. výročím jeho zvolení třetím československým prezidentem. Nejde ovšem o emisi České pošty, vydání tzv. vlastní známky připravili a zaplatili prezidentovi příznivci.
Historik Jan Dobeš nemá námitky proti tomu, aby se Hácha objevil na poštovních známkách, má ale kritické připomínky k tomu, jak vykonával svůj úřad.
„Jeho základní linie, tedy vyzývat národ, aby byl klidný, nedopouštěl se nerozvážných kroků a hleděl si svých pracovních úkolů, to byla politika, která okupačnímu režimu ve svých důsledcích vyhovovala,“ upozorňuje.
Němci prý velmi rádi slyšeli Háchova slova o tom, že povinností každého správného Čecha je pilná práce. „Byla odváděna pro potřeby nacistického zbrojního průmyslu. Přesně to vyhovovalo tomu, co potřebovali, tedy klid v protektorátu,“ zdůrazňuje.
„Jak říká historik Jan Tesař, Háchova reprezentace byla slabošská vůči vnějším vlivům a autoritářská dovnitř. Myslím, že takhle to trochu bylo,“ uvádí Dobeš.
Dobeš nezpochybňuje Háchovu mravní integritu ani fakt, že musel činit těžká rozhodnutí, přesto prý ale měl rezignovat – první taková situace nastala na podzim roku 1941 po zatčení premiéra Aloise Eliáše, druhá po atentátu na Reinharda Heydricha a následných represích.
Když prý bylo jasné, že původní záměr chránit zatčené a pronásledované selhává, sloužilo Háchovo setrvávání ve funkci jen jako vnější legitimizace okupačního režimu. „Vycházel z přesvědčení, že pokud tu funkci nebude dělat on, tak přijde někdo horší. To do jisté doby platí, pak ale nastává chvíle, kdy to začne být problematické,“ podotýká.
Chtěl pomáhat Čechům, ale příliš se mu to nedařilo. Před 80 lety se stal prezidentem Emil Hácha
Číst článek
Spor o hodnoty
Naopak podle historika Josefa Tomeše bylo v prvním období žádoucí, aby se národ stmelil a očistil po časech druhé republiky. „Toho výrazem bylo Národní souručenství a s ním spojená ideologie. Byla to koncepce národně-obranného zápasu v mezích Němci dané protektorátní autonomie,“ vysvětluje.
Ta podle něj zpočátku skýtala značné možnosti ke zmírnění poměrů a pomoci perzekvovaným osobám, ty se ale postupem času vyčerpaly.
Hácha prý po nástupu Heydricha zamýšlel, že rezignuje, nakonec se ale rozhodl zůstat a snažit se zachránit zatčeného Eliáše. „Za heydrichiády v podstatě odstoupit nemohl, to by mělo těžké následky zejména pro Háchovo okolí a řadu lidí, které kryl,“ uvádí Tomeš.
Podal ruku zlu, aby pomohl předejít nejhoršímu. Emil Hácha se očištění od obvinění z kolaborace nedožil
Číst článek
„Hácha preferoval lidské před politickým. Tedy etiku lidskou, kdy nejvyšší hodnotou je záchrana lidského života, před idealistickou etikou národní cti,“ dodává Tomeš.
Nešťastná historická osobnost
Vydání známky je podle něj výrazem pozdní úcty k nešťastné historické osobnosti a poznamenává, že Hácha byl velmi skromný člověk, který se prezidentem stal z donucení, a je proto důležité, aby se mu dostalo spravedlivého historického soudu.
„Spor o Háchu není záležitostí čistě historickou nebo politickou. Střetávají se zde dvě různě hierarchie hodnot. Máte lidi, kteří vyznávají boj do posledního muže a odmítají jakoukoli kapitulaci. A jiní dávají přednost racionálnímu kompromisu za cenu záchrany lidských životů i materiálních a kulturních hodnot. Českému národnímu cítění je bližší ten druhý přístup,“ uzavírá Tomeš.
