Zkušenost s exekucí přiznává 16 procent Čechů, říká sociolog Prokop. Ukazují to unikátní data z výzkumu

Exekuce je v současnosti uvalena na 821 tisíc lidí, ale podobné množství Čechů ji zažilo nepřímo, skrz rodiče nebo partnera. Sociální problémy přitom úzce souvisí s důvěrou i vnímáním demokracie.

Seriál vychází na serveru iROZHLAS.cz vždy v úterý.

První díl: Česká společnost se nedělí na dva tábory, ale do šesti tříd. Zjistěte, do které patříte vy

Druhý díl: 18 štěpících linií v české společnosti: podívejte se, co nás nejvíc rozděluje a co spojuje

Třetí díl: Nejvíc se straní společnosti strádající třída, Čechům vadí drogově závislí a muslimové

Podcast k metodologii: Rozděleni statistikou: sociologové Prokop a Buchtík vysvětlují, jak vznikal unikátní výzkum

Další rozhovory, reportáže a analýzy můžete sledovat na serveru iROZHLAS.cz, ve vysílání Radiožurnálu a Českého rozhlasu Plus.

Projekt Rozděleni svobodou, který má za cíl zmapovat třídní rozdělení třicet let po sametové revoluci, zároveň sledoval témata s potenciálem štěpit českou společnost. Sociologové se proto ptali na zkušenost s exekucemi a úroveň vzdělání napříč generacemi. „Dědičnost“ nízkého vzdělání totiž souvisí s chudobou.

O obou problémech – a také o tom, jestli mají nějaké řešení – jsme mluvili s Danem Prokopem z firmy PAQ, jedním z autorů výzkumu.

O exekucích často píšete jako o jednom z největších průšvihů polistopadové společnosti. Potvrdil to váš výzkum?

Dnes je v Česku v exekuci okolo 800 tisíc lidí (podle Mapy exekucí to loni bylo 821 tisíc, pozn. red.). Už tohle je problém, osm procent populace je hodně. Pro srovnání: stejná situace byla ve Finsku v devadesátých letech, kdy se ekonomika propadla o 14 procent a pětina lidí byla nezaměstnaných. My ji máme po pěti letech ekonomického růstu.

Ve skutečnosti je lidí, kteří zažili exekuci, mnohem víc. Řada lidí ji zažije zprostředkovaně – na děti dopadá exekuce rodičů, můžete pociťovat exekuci partnera a podobně.

Proto jsme se respondentů ptali, jestli exekuci v posledních deseti letech čelila jejich domácnost. A tohle číslo je ještě mnohem vyšší než těch 800 tisíc: v našem výzkumu zkušenost s exekucí přiznává 16,2 procenta Čechů. Co vím, je to první velká studie, která přichází s takhle konkrétním číslem.

Znění otázky: Čelila Vaše domácnost či některý z jejích členů v posledních 10 letech následujícím problémům?

• Exekuce
• Dlouhodobá nezaměstnanost (půl roku a více)
• Ztráta bydlení a problémy najít si nové

Jak úzce souvisí téma exekucí se zařazením do společenské třídy?

Zkušenost s exekucemi se v rámci tříd velmi liší – ve strádající třídě jim čelilo 26 procent lidí, v ohrožené třídě 21 procent. Dotkly se ale i třeba vyšších středních tříd, tam se s nimi setkalo 11 až 12 procent respondentů. Rozdíl je v tom, že u nich šlo obvykle o jednorázové problémy – omyl či jednorázovou neschopnost zaplatit dluh. Oproti tomu příslušníci dvou nejnižších tříd se často, asi v desetině případů, ocitli v exekuci opakovaně.

U chudších lidí naše předchozí výzkumy pro časopis A2 ukazují, že zhruba v polovině případů do toho spadli přes exekuce za nesplacené nájmy, účty za telefon nebo různé pokuty. Druhá polovina doplatila na řetězení spotřebních půjček – první byla často na nějaké vybavení domácnosti nebo splacení nájmu. Problémy se splácením se pak snažili řešit dalšími půjčkami u agresivnějších poskytovatelů.

Šest společenských tříd

Lidé v exekuci mají podle minulých průzkumů častěji antisystémové postoje, jsou apatičtí, nechodí k volbám. Je to tak?

To nejsou jen exekuce. Postoj k demokracii a mezilidská důvěra výrazně souvisí se zkušenostmi se sociálními problémy, kromě dluhů také ztrátou bydlení nebo nezaměstnaností. Mezi lidmi, kteří tyto problémy řešit nemusejí, považuje demokracii za vždy nejlepší způsob vlády 51 procent. U těch, kteří s nimi zkušenost mají, je to jen 38 procent. Obě skupiny se přitom neliší v míře autoritářství, rozdíl je jinde. Ta druhá skupina výrazně častěji říká, že lidem, jako jsou oni, demokracie nic nepřináší. Jim je jedno, jaký je režim.

Zajímavým zjištěním výzkumu je, že vztah k demokracii se hodně mění v závislosti na zkušenostech se sociálními problémy také uvnitř většiny společenských tříd. V rámci tradiční pracující, ohrožené či strádající třídy je zhruba o 10 až 15 procentních bodů nižší důvěra v demokracii jako nejlepší systém vlády, pokud máte zkušenost se sociálními problémy. Není to tedy jen důsledek příjmu, majetku, sociálního, kulturního a lidského kapitálu. I při jejich kontrole ty zkušenosti hrají významnou roli. Výjimkou je pouze zajištěná střední třída. Ta je ekonomicky a životně tak stabilní, že u ní krátkodobé socioekonomické problémy důvěru v demokracii nenahlodají.

Plné znění odpovědí:

• Demokracie je lepší než jakýkoliv jiný způsob vlády
• Za určitých okolností může být autoritativní způsob vládnutí lepší než demokratický
• Pro lidi jako jsem já je jedno, zda máme demokratický nebo nedemokratický režim

Projevuje se tahle nedůvěra ještě někde?

S tím, zda člověk zažil exekuce, ztrátu bydlení či nezaměstnanost, úzce souvisí mezilidská důvěra. Opět se ukazuje, že tahle zkušenost hraje roli jak mezi třídami, tak uvnitř tříd. Nejvýraznější rozdíly jsou u nižších středních tříd, tedy tradiční pracující třídy, třídy místních vazeb a ohrožené třídy. Lidé, kteří mají zkušenosti se sociálními problémy, navíc výrazně častěji věří, že ostatní by je chtěli podvést. Samozřejmě je to jen jeden faktor, důležitou roli hrají také mediální zdroje, výchova a podobně.

Ptali jste se i na ztrátu bydlení?

Ano, jsou to podobná čísla jako u exekucí. Se ztrátou bydlení a problémy najít si nové se setkalo 15 až 20 procent příslušníků nejchudších dvou tříd. Zajímavé zde je, že mezi zbylými čtyřmi třídami už nejsou velké rozdíly, tradiční pracující třída a třída místních vazeb problémům v bydlení nečelí více než obě vyšší střední třídy. Spojuje je to, že mají častěji vlastní bydlení.

Mimochodem, ptali jsme se také na úspory. Ty mají samozřejmě vliv na stabilitu domácnosti a schopnost vypořádat se s exekucemi, respektive ubránit se ztrátě bydlení. Ukázaly se obrovské rozdíly – například 57 procent strádající třídy má méně než 10 tisíc korun, naopak u zajištěné střední třídy může skoro polovina lidí okamžitě mobilizovat přes 200 tisíc.

Mobilizovatelné úspory spolu se sociálním kapitálem – tedy tím, kolik máte lidí, co vám mohou pomoct – ukazují, jak čelíte problémům. Jestli vám rozbitý kotel, chvilková ztráta práce nebo penále za zapomenutou platbu složenky zkazí na chvíli náladu, nebo naopak poznamená život na rok i déle.

Mapa vyšla letos v červnu v článku Interaktivní mapa bytové nouze: Prahu trápí bezdomovectví, Ostravu byty v žalostném stavu, kde se právě bytové nouzi věnujeme detailně.

Titul po dědovi

Další téma, kterému se pravidelně věnujete, je vzdělanostní mobilita. Jak na tom jsme?

Česká společnost je v tomhle hodně rozdělená, vzdělanostní mobilita jednotlivých tříd se velmi liší. Když začnu odshora, tak u nastupující kosmopolitní třídy dvě třetiny dětí překonaly stupeň vzdělání, které dosáhl vzdělanější z jejich rodičů. Sem počítáme i případy, kdy respondent vyrovnal vysokoškolské vzdělání rodičů, které překonat nelze. Skoro stejně jsou na tom lidé ze zajištěné střední třídy. Jen málokdy – přibližně v šestině případů – mají příslušníci těchto tříd nižší titul než vzdělanější rodič.

U tradiční pracující třídy a třídy místních vazeb dochází k mezigeneračnímu růstu vzdělanosti méně často – jen asi ve třetině případů. U ohrožené třídy se vyrovnává vzestupná a sestupná mobilita – asi čtvrtina potomků vzdělání rodičů překoná, čtvrtina ho naopak nedosáhne. U strádající třídy pak převládá sestupná mobilita.

Poslední dobou se v souvislosti se státní maturitou mluví o tom, že přibývá lidí bez ukončeného středního vzdělání…

Přesně tak. U té nejchudší strádající třídy sestupná mobilita často znamená, že člověk má jen základní vzdělání, ačkoli jeho rodič měl výuční list či střední školu. Velmi často jde také o lidi nezaměstnané či nízkopříjmové.

Právě zde je jeden z největších problémů českého vzdělávání: stále častější předčasné odchody ze vzdělávání. V Česku je teď šest až sedm procent mladých, kteří končí bez jakékoli střední školy. V Ústeckém a Karlovarském kraji je to podle Eurostatu každý šestý. Dnes třeba pracují, ale až přijde krize, tak budeme mít zástup nezaměstnaných. Musíme pracovat na motivaci rodin, zlepšení učňovského školství i odstranění nesmyslných překážek, kdy třeba chudá rodina ztratí nárok na dávky, jakmile se do jejího příjmu započítají peníze ze synovy praxe na učňáku.

Dá se říct, co rozhoduje o tom, jestli budu mít lepší, nebo horší vzdělání než rodiče?

Roli má dost věcí – osobní předpoklady, kvalita škol v místě bydliště, která se dost liší, i perifernost, tedy jak máte daleko ke středním a vysokým školám. Méně viditelným, přitom velmi důležitým faktorem jsou také vzdělanostní aspirace rodičů. Když to opět vezmu odshora, okolo 80 procent lidí z vyšších středních tříd chce, aby jejich dítě dosáhlo vysokoškolského vzdělání. Mezi nižšími středními třídami je to okolo 50 až 60 procent, u strádající třídy má tuto ambici jenom třetina. Skutečnost – tedy to, jakého vzdělání jejich dostudované děti skutečně dosáhly – je ještě rozdílnější. Například u strádající třídy dosáhlo na vysokoškolský titul jen 19 procent dětí, 45 procent nemá ani maturitu.

Pro „dědičnost“ vzdělání jsou tedy klíčové ambice rodičů.

Nejen těch, dokonce vzdělání prarodičů! Zajímavé je, že mezi stejně vzdělanými respondenty mají vyšší aspirace pro děti ti, kteří měli vzdělanější vlastní rodiče. Ukazuje se tedy, že hodnota vzdělání se v rodině dědí a přenáší napříč generacemi.

Potvrzují se také teorie, které říkají, že tenhle přenos probíhá pomocí kulturního kapitálu, tedy orientací na kulturní aktivity. Lidé se středním vzděláním a nadprůměrným kulturním kapitálem aspirují na vysokoškolské vzdělání svých dětí výrazně častěji – v 66 procentech – než středoškoláci s průměrným kulturním kapitálem, u nich je to jen 47 procent.

Pokud bych to měl shrnout: při reprodukci chudoby jde víc o kulturní kapitál než příjem a majetek.

Jak je na tom Česko v mezinárodním srovnání?

Z výzkumů jako PIAAC či European Social Survey vychází, že vzdělanostní mobilita je u nás jedna z nejmenších v OECD. V testech PISA na konci základky u nás výsledky matematické, čtenářské a přírodovědné gramotnosti z asi 40 až 45 procent vysvětluje socioekonomický a kulturní status rodiny. V OECD je to jen asi 30 procent a v zemích, které se snaží podpořit talent všech dětí – ne jen těch nejlepších – i výrazně méně. A nejde jen o Finsko, o kterém se u nás často mluví. Podobně je na tom třeba i Estonsko a dosud Polsko. Naopak s podobnými problémy jako my zápasí třeba Maďarsko.

Celkově je zajímavé, že v zemích, které si spojujeme s velkou mobilitou – třeba v USA a Velké Británii – je šance, že se dostanete z chudoby svých rodičů, docela malá. Ve většině Skandinávie je naopak velká. Možná i tohle, tedy šance uspět bez ohledu na startovací podmínky, tam vede k vyšší soudržnosti a důvěře.

Má to cenu

Obě témata: exekuce i nízká vzdělanostní mobilita – působí neřešitelně, navzájem se posilují. Má to nějaké řešení?

Jasně že má. A nejsou to ani nějak radikální dluhové amnestie. Třeba reforma insolvencí pomohla, ale do oddlužení po ní vstoupí asi jen 45 až 50 tisíc lidí ročně. To bychom ty beznadějné případy oddlužovali 15 let, lidi budou pořád unikat do šedé ekonomiky, která omezuje rozvoj regionů. Je třeba tam udělat pár změn – dneska jsou třeba srážky v osobním bankrotu o dost vyšší než v exekuci, trvá 5 let a s trochu nejasným koncem.

Ve vzdělávání musíme hlavně posílit financování a zaměřit se na kvalitu druhého stupně základních škol, předškolní výchovu a podporu studentů ze znevýhodněných rodin, abychom neplýtvali jejich potenciálem. Plus by podle mne pomohlo méně danit práci a osekat místo toho vyhazování peněz v nesmyslných daňových slevách, podporách spoření a podnikových dotacích. To je často přerozdělování od chudých a nižší střední třídy k vyšší střední třídě.

Stát se ale k těm změnám moc nemá.

Můj oblíbený citát od jedné ekonomky říká: „Nebuď optimista, pokud tě to uklidňuje. Nebuď pesimista, když tě to nutí se vzdát.“ Zdaleka ne všechno je depresivní – chudoba v Česku v posledních pěti letech klesla, vzdělávání si díky snaze řady lidí drží celkově průměrné výsledky, ačkoli je hodně podfinancované. Máme sice sklon k nedůvěře a apatii vůči demokracii, ale na rozdíl od řady sousedů nás neláká nacionalismus opřený o příběhy minulosti, jako byly slovenský štát či tzv. velké Maďarsko.

Taky ve vědě a kultuře máme na čem stavět. Ale myslím, že hlavně v té sociální oblasti jsme byli dlouho optimisty, protože nás to uklidňuje. Vybereme si jednoduché číslo a řekneme, že nerovnosti v Česku nejsou téma. To nám brání řešit problémy jako exekuce, bydlení a předčasné odchody ze vzdělání a udělat pár poctivých reforem, které pomůžou budoucí prosperitě a chudším krajům.

Plus je i to, ze o těch problémech hodně víme – díky práci České školní inspekce či Jany Strakové ve vzdělávání, Radka Hábla v dluzích či Lumosu, Platformy pro sociální bydlení a Martina Luxe k tématu bytové nouze.

Jan Boček, Petr Kočí a Michal Zlatkovský

Související témata: Datová žurnalistika, exekuce, vzdělání, vzdělanostní mobilita, Rozděleni svobodou