Filozof Erazim Kohák, oceněný Řádem TGM: Musíme být schopni odpouštět
Prezident Miloš Zeman ocenil v rámci oslav vzniku Československa na tři desítky osobností. Mezi nimi například mořeplavce Richarda Konkolského, moderátorku Kamilu Moučkovou, lékaře Pavla Pafka, ale i bývalého komunistu Františka Čubu. Řád Tomáše Garrigua Masaryka propůjčil herci Jiřímu Suchému a také filozofovi Erazimu Kohákovi.
Co pro vás, pane Koháku, ocenění znamená?
To je na dlouhé povídání. My jsme odsud utíkali hned po únoru 1948. Tatínek byl redaktorem deníku Svobodné slovo a policie pro něho přišla, to ještě ani nedoúnorovali. Takže já jsem si žil 42 let mimo tuto zemi, vždycky přesvědčený, že nejsem emigrant, že jsem osoba dočasně a nedobrovolně pobývající v zahraničí. Vrátil jsem se samozřejmě hned, jakmile to tady prasklo, hned v listopadu. A prostě jsem normálně začal fungovat jako vysokoškolský učitel. V zahraničí jsem byl profesorem filozofie na bostonské univerzitě.
Filozof Erazim Kohák přiblížil, co pro něj Řád Tomáše Garrigua Masaryka znamená
Co to teď s vámi udělalo? Jaké pocity se ve vás mísily? Které včera večer převažovaly?
Já moc na pocity nedám. Poslouchal jsem, co lidé měli co říct. Bylo tady to vědomí, že mě tato země přijímá, že už nejsem ten z Ameriky, že už jsem Čech. A to je, oč jsem celý život usiloval.
Prezident Miloš Zeman v projevu vyzdvihl právě životní příběhy oceněných: „Nezdá se mi správné, abychom české dějiny chápali jenom jako souboj abstraktních idejí. Zdá se mi správné, abychom těmto dějinám rozuměli jako souboji myšlenek, jejichž nositeli jsou konkrétní lidé.“ Jak hodnotíte projev prezidenta?
Výborný. Vzhledem k tomu, že přece jenom není nejmladší a mám o něho starost, o jeho zdraví. Vypadá tak unavený. A myslím si, že řekl přesně, co bylo potřeba říci, že lidé jsou náplní našich dějin.
Radost, pocta, uznání práce. Tak vnímají oceněné osobnosti státní vyznamenání
Číst článek
Miloše Zemana mnozí kritizovali za to, že udělil cenu předlistopadovému komunistovi Františku Čubovi. Sporné jim přišlo ocenění za jeho zásluhy o stát v oblasti hospodářské. Hlavně proto, za jakých nadstandardních podmínek od bývalého režimu takzvaného slušovického zázraku dosáhl. Jak se v takové společnosti v souvislosti s tím, o čem jste mluvil, cítíte?
Když jsem se vracel, tak jsem věděl, že v této zemi 42 let vládli komunisté, čili že se vracím do země, která byla v jejich rukou, a že samozřejmě budu žít, obcovat s lidmi, se kterými bych si před listopadem ruku nepodal, ale že teďka náš úkol je tyto rány hojit, dávat tento národ dohromady. A někdy se mi to nemusí líbit. Někdy mám chuť si držet nos, když se potkám s některými svými spoluobčany. Ale jestliže máme zase vytvořit národ, najít určitou jednotu, tak myslím, že musíme být schopni ne zapomínat, ale odpouštět.
