Zastavit se nebo couvnout je někdy větší výkon než jít se všemi vpřed, zamýšlí se filozofka Matějčková

„Žijeme ve společnosti, ve které je důležitá specializace – ať každý dělá to, co umí. Problém je, že když budu stále dělat jen to, co umím, tak se nic dalšího nenaučím. A to je škoda,“ říká filozofka Tereza Matějčková. Co vlastně znamená slovo rezignace? A proč by mohla být v určitých situacích pro člověka přínosná?

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Studovala jsem vaši knihu Kdo tu mluvil o vítězství?, což je osm cvičení ve filozofické rezignaci. Když se řekne rezignace, tak si spousta lidí představí umění se na věci vykašlat. Ale to není ono?
Z části i to je ono, ale myslím si, že v tom vykašlání se musí být nějaký záměr, výkon. Když píšete knihu, text, tak nejde jen o to, co tam napíšete, o věty, které tam reálně jsou, ale o věty, které tam reálně nejsou. A myslím si, že člověk má potíž škrtat, a to nejenom v textu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Rezignace je odvaha a úsilí, které ale nemůžeme společensky vynutit, říká Tereza Matějčková

Může to být i obraz pro náš život, že máme tendenci myslet si, že čím víc toho budeme umět, čím víc textů napíšeme, čím víc produktů budeme mít, tím se budeme stávat sami sebou. Čím víc slov, tím lépe. A trošku se mi zdá, že to je klam. Na knize by měl být nejenom autor, ale kdo to proškrtal, odpovědná redukce.

A v individuálním případě je člověk nejen autorem, ale i tím, kdo to proškrtá?
Redukce sebe sama je důležitá ne proto, abychom byli méně, ale abychom byli více. V knize vycházím i z určitého náboženského dědictví, ať už je to křesťanství, židovství, budhismus. Nějakým způsobem s tím uměly pracovat, že člověk má tendenci neustále jít vpřed, a upozorňovaly na to, že zůstat stát, nebo dokonce couvnout je větší výkon než jít se všemi vpřed.

A máme různé techniky. Lidé chodí do kláštera ne kvůli tomu, aby byli méně, ale aby byli více. Takže o tohle mi šlo – postihnout, kam říznout, co sesekat, abychom se nezmenšili, ale zintenzivnili. Redukce, která by byla počátkem síly.

„Sílu koně poznáte ne podle trysku vpřed, ale podle elegance, s níž se zastaví.“

Michel de Montaigne

Často se v životě necháváme táhnout rozhodnutími, které jsme udělali v minulosti, protože nemáme sílu si říct, že to takhle nechceme?
To mi přišlo právě zajímavé – míra energie, kterou potřebujete k tomu, abyste se zastavila. Michel de Montaigne má krásný obraz, že sílu koně poznáte ne podle trysku vpřed, ale podle elegance, s níž se zastaví. To mi připadalo zajímavé, jakým způsobem je občas snazší jít i po velmi těžkých cestách dál než se zastavit a jít třeba zpátky, nebo změnit směr.

Přišlo mi, že by to měl člověk občas zkusit. V hlavě jsem měla větu současného filozofa Haralda Welzera: Zastavení uchovává to, čeho jsem dosáhli, pokračování to banalizuje.

Určitě to neplatí vždycky, ale je nebezpečí, že žijete z energie, která kdysi byla úžasná, čirá, nesla vás, ale postupem se začnete opravdu vyprazdňovat, neplodným způsobem opakovat, vnitřně přestávat fungovat. Zjistila jsem, že nedělám naplno práci, kterou jsem měla hrozně ráda, a to mě unavovalo.

Matějčková o odchodu z univerzity: Musíte neustále soutěžit o granty. A pak jste správcem, ne filozofem

Číst článek

Pandemie byla, řekněme, celospolečenskou rezignací, i když asi vynucenou. Jak to, že když nás v tu chvíli tak moc zajímaly otázky hodnot, zdraví, smyslu práce, nevydrželo nám to?
Myslím, že jste řekla klíčovou věc, že to bylo vynucené, ne všichni chtěli typ rezignace, který se zrovna nabízel. Když jsem psala knihu, seznámila jsem se s fenoménem, který se v Americe nazývá Great Resignation – to byly mnohé výpovědi, které lidé dávali ze své práce, zjistili, že když přestali pracovat, více se věnovali rodinám, že je jim lépe a že se nechtějí vracet do toho kolotoče.

Spousta lidí se ale nakonec do toho kolotoče vrátila, spousta se nevrátila, ale kolotoč změnila. Změnit kolotoč je ale také docela dobrý začátek.

Žijeme ve společnosti, kde je hrozně důležitá specializace, ať každý dělá to, co umí. Problém je, že když budu stále dělat jen to, co umím, nic dalšího se nenaučím. A to je škoda. Takže už jenom změna zaměstnání mi připadá, že pro někoho může být dobrý krok.

Leckdo to skutečně vzal jako podnět něco v životě změnit. A ve svém okolí to vidím – lidé trošku zpomalili, nebo si přivzali něco jiného, co je baví. A nakonec já jsem v téhle době rezignovala, takže i já jsem takový příklad.

Poslechněte si celý rozhovor s filozofkou Terezou Matějčkovou.

Lucie Výborná, prh Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme