Havel byl blízko získání Nobelovy ceny, nikdy ji však nedostal
Nejblíže měl Václav Havel k získání Nobelovy ceny za mír v roce 1989. Nakonec ji však dostal jeho pozdější blízký přítel, tibetský duchovní vůdce dalajláma. Na udělení ceny byl navržen několikrát, ale nikdy ji nezískal. In memoriam už ji získat nemůže.
Bývalý prezident si přitom na významná ocenění příliš nepotrpěl. „Nobelova cena míru by měla být udělována spíše lidem typu Matky Terezy nebo Alberta Schweitzera, tedy osobnostem, které boj za lidská práva, za lepší svět, za mír vedou jako občané a nejsou tak říkajíc za to placeny jako politici,“ reagoval se svou typickou skromností, když byl navržen na Nobelovu cenu za mír.
Vztah Václava Havla k cenám objasnil na Rádiu Česko zakladatel Nadace Charty 77 a Havlův přítel František Janouch
O cenu přitom usiloval hned několikrát – například v letech 1989–1993, v roce 1998 a 2003. V neděli při oznámení Havlova úmrtí ho přitom britská stanice BBC jako laureáta ceny uvedla. Alespoň na chvíli se tak dočkal ocenění, které si podle mnohých zasloužil.
„Rád jsem s ním debatoval, protože velmi rychle nacházel řešení problémů a dokázal je teoreticky aplikovat. Málokdy se potká takový člověk. Velmi jsem si ho vážil a obdivoval jsem ho, dnes cítím kvůli jeho úmrtí velkou ztrátu,“ uvedl polský exprezident Lech Wałęsa.
Ceny jsou na Hrádečku
In memoriam už Nobelovu cenu získat nelze, zakazuje to statut ceny ustavený před více než sto lety. „Václav Havel měl k cenám trošku skeptický, ironický vztah. Říkal, že si všechny diplomy, které dostával, věší na chodbičce k záchodku na Hrádečku,“ říká zakladatel Nadace Charty 77 a Havlův přítel František Janouch.
„V roce 1989 byl Havel velice blízko k Nobelově ceně míru. Sám jsem se snažil tuto věc podpořit, mluvil jsem s Andrejem Sacharovem, aby ho jako bývalý laureát podpořil, psal jsem dopis Walesovi, ale nobelovský komitét míru rozhodl jinak,“ vzpomíná Janouch.
„Asi tři dny před rozhodnutím jsem měl s Havlem dlouhý telefonický rozhovor, který jsem si zaznamenal na magnetofon. Havel už byl zcela zoufalý, že ho stále vyslýchají novináři, že za ním stále chodí, že má stále něco komentovat. Byl to takový trénink na prezidentství, že přestává být sám sebou,“ dodává zakladatel Nadace Charty 77.
O cenu prý ani tak nestál, spíše chtěl vědět, zda se na převzetí má připravovat. Havel cenu nakonec nedostal a bylo to velké překvapení. „Všichni v Oslu i v Evropě očekávali, že cenu dostane. Dostal ji pozdější Havlův dobrý přítel dalajláma,“ připomíná Janouch.
Podle něj mohlo ocenění uspíšit pád komunismu v Československu a následné změny. „Kdyby cenu dostal v říjnu 1989, dalo by to impuls společenským změnám. Ale ty už byly tak daleko, že si nemyslím, že by ten impuls byl tak důležitý.“
Nejvíce si prý exprezident vážil Ceny Erasma Rotterdamského, kterou dostal v roce 1986. Převzít ji za něj musel právě Janouch: „Cena je udělována velice procedurálně. Musel jsem místo Havla vést královnu Beatrix k oltáři v rotterdamské katedrále.“ Poté chtěl Havlovi zatelefonovat, komunisté mu však vypnuli mu telefon. Havel se tak o ocenění dozvěděl až zprostředkovaně, z vysílání rozhlasové stanice Hlas Ameriky.
