Hraniční přechod známý od Šumavy k Tatrám. V osadě U Sabotů cesta do Česka vede přes koleje
Zřejmě nejpodivnější hraniční přechod mezi Českem a Slovenskem je v obci Vrbovce v místě, kterému se říkalo osada U Sabotů. Hranice tam vede několik set metrů jako bílá čára prostředkem silnice a u nádraží dokonce silnici rozdělují hraniční kameny. Samotné nádraží ve Vrbovcích je také případ sám pro sebe, budova a koleje patří Česku, ovšem leží na Slovensku, které si je pronajmulo.
Je to důsledek rozdělení Československa před 30 lety, které se považuje za idylické. Pro tehdejší obyvatele obce přímo na hranici idylické rozhodně nebylo.
Vrbovce leží mezi kopci v takzvaných kopanicích. Místní si říkají kopaničáři a to platí pro obě strany hranice. Před polednem přijíždí modře natřený vlak z Veselí nad Moravou.
Vystupuje z něj strojvůdce Milan, přes rameno přehazuje kabelu a vesele ukazuje, kde přejel hranici: „Tady tak dvě stě metrů je čára. Kvůli tomu musím mít i zkoušky na slovenské železnici.“
Jenže „čára“ vede také hned po náspu a přes koleje za nádražní budovou už je zase Česko. „Hranice je tu umělá, do Česka vybíhá taková dlouhá nudle jenom kvůli kolejím.“
Z budovy vychází přednosta ve slušivé červené čepici, ale do řeči mu není. „Tady už se na to ptalo tolik lidí, nechte to být.“ Sdílnější je železničář Miro v pracovní kombinéze. Ukazuje, kde se hranice posunula a kde stojí hraniční kameny.
Stačí se podívat ze dveří. Dva patníky s písmenky S a C rozdělují silnici a za nimi stojí další omšelá budova, ze které vychází vlasatý mládenec s čelenkou. Vladimír Prokeš vypadá jako indián, ale označuje se za Slovana.
„My bydlíme na Moravě. Dřív to patřilo zemědělskému podniku, dneska tu máme sídlo spolku. Snažíme se připomínat historii nádraží a kraje.“
Vladimír připomíná, že na nádraží vyrostla Maruška Kudeříková (významná osobnost komunistického panteonu – pozn. red.) a ukazuje její fotku před transportem do koncentračního tábora.
„Hraniční kameny jsou tu od roku 1997, tohle místo po rozdělení vyměnili za obec Sidonii (obec na Valašsku, která připadla Česku – pozn. red.). Jednou za čas sem někdo přijede a patníky natře.“
Vladimír tady bydlí se Soňou, v létě tu mají lahvové pivo, ale neprodávají ho. „Za dobrovolný příspěvek darujeme,“ směje se chlapík způsobu, kterým potěší náhodné pocestné.
Ivanovi Rysovi z Plzně ale bodlo. „To je fascinující místo, já tam byl na vandru a nemohl jsem se vynadívat, jak to tam mají nalajnované. Vylezete z vlaku na Slovensku a přes koleje si dáte pivko v Česku. Já mám rád mapy, to je něco pro mě.“
Tato část vesnice Vrbovce je dnes v mapách vyznačená jako Šance. Při rozdělení se osada jmenovala U Sabotů, a proslavila se od Šumavy k Tatrám.
Tehdejší starosta Jan Hromádka před lety pro Český rozhlas zavzpomínal na zvláštnosti tohoto „chotáru“. „Když jsme chtěli jít z jednoho konce katastru na druhý, museli jsme přes celnici a s legitimací.“
Tohle všechno už je minulost, která podle současného starosty Dušana Eliáše vesnici v konečném důsledku prospěla.
„Tenkrát to bylo pro lidi těžké. Někteří nechtěli žít na Slovensku, tak se odstěhovali. Někdo tu nechal dětem dům, rodiny se rozdělily. Lidé dostali kompenzace, mohli si postavit jinde a nám do vesnice to přineslo peníze. Celá ta část U Sabotů se výrazně vylepšila.“
Starosta Eliáš se narodil v kopanicích na okraji Vrbovce a při rozdělení mu bylo šestnáct let. „Trvalo hodně dlouho, než se ti lidé začali cítit ne jako Slováci, ale jako Vrbovčané,“ říká jako správný patriot nářečím, které je na obou stranách hranice téměř stejné.
Samotná vesnice je roztahaná po zvlněných kopanicích a na nádraží k hranici to mají lidé z druhé strany obce šest kilometrů.
Stanicí Vrbovce projíždí vlaky čtyřikrát denně na trase Velička nad Moravou – Myjava. Proslulý název osada u Sabotů už zmizel jak z mapy Česka, tak z mapy Slovenska, i když místní ho běžně používají. Nadále ale zůstává jistým symbolem rozdělení Československa.
Na nádraží vzniká muzeum a rozhodně stojí za návštěvu a to nejlépe s mapou v ruce. Historie tu nakreslila zajímavé čáry.
