Hrdinský čin polského Palacha připomene v Praze obelisk

Před 42 lety přepadla vojska Varšavské smlouvy tehdejší Československo. Polák Ryszard Siwiec, otec pěti dětí, se s tím nemohl smířit. Vlastní smrt byla jeho protestem. Upálil se na stadionu ve Varšavě, kde zrovna sto tisíc diváků a komunistické vedení země slavilo dožínky. Režim ale jeho tragickou oběť totálně ututlal. Dnes už ale máme jiné časy a tak bude v poledne před budovou Ústavu pro studium totalitních režimů na pražském Žižkově odhalen obelisk věnovaný památce Ryszarda Siwiece.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Upálení Ryszarda Siwiece ve Varšavě 8.9.1968 | Foto: Martin Dorazín | Zdroj: Český rozhlas

„Lidé, pokud ve vás ještě zůstala jiskřička lidskosti, lidských citů, vzpamatujte se!“ Tato slova napsal polský humanista a vystudovaný filozof, Polák Ryszard Siwiec. Dva dny poté, 8. září 1968 se polil ředidlem a zapálil se. Už je to 42 let, ale jeho dcera Elžbieta se s rodinou tragédií stále nevyrovnala.

Přehrát

00:00 / 00:00

Reportáž Petra Vavroušky o hrdinském a tragickém příběhu

„Mám pocit, že to nikdy nepochopím. Myslela jsem si, že na prvním místě je pro člověka vždy rodina. Proto je pro mě i dnes obtížné porozumět tomu, proč nás tatínek opustil. Už jsem mu ale odpustila. Dnes už jsem dospělá, přemýšlím o věcech jinak než v mládí. Dnes chápu, že to byla prostě jeho svobodná volba, kterou respektuji. Jakkoliv je to pro mě pořád velmi bolestné,“ říká paní Elžbieta, která žije v Přemyšlu na jihovýchodě Polska.

Bylo jí dvacet let, když si její otec na protest proti okupaci Československa vzal život.

„Nesnášel křivdy, které se dějí jiným. Bojoval proti tomu, aby někdo omezoval naši svobodu, možnost volby. Komunistický systém nám nutil hodnoty, se kterými otec kategoricky nesouhlasil. A proto se nakonec rozhodl k tak tragické oběti,“ pokračuje Elžbieta.

Utajené hrdinství

O sebeupálení Ryszarda Siwiece se v Polsku mlčelo. Neobjevila se jediná sebemenší zpráva v novinách. Polákům otevřel oči až na začátku devadesátých let dokumentarista Maciej Drygas. To on začal dávat dohromady mozaiku Siwiecova příběhu a vznikl tak dokument ‚Uslyšte můj křik‘.

„Chtěl jsem pochopit, jak se může někdo upálit na stadionu, během dožínek, před zraky sto tisíců diváků a nikde o tom není ani zmínka. Nikdo ten příběh nezná. A to byl pro mě impuls k natočení filmu,“ uvádí režisér Drygas. V ruce ale neměl jediný archivní dokument.

Výstava Křik šedého člověka ke 100. výročí narození Ryszarda Siwiece | Foto: Martin Dorazín

„Začal jsem hledat v knihovně. Chtěl jsem si přečíst noviny z té doby. Nic jsem ale nenašel. Pak jsem zašel přímo do redakcí tehdejších deníků jako byla třeba Tribuna lidu. Předstíral jsem, že mě zajímá historie dožínek.“

„Ptal jsem se jestli nemají v archivu snímky, které se tehdy do novin nedostaly. Lupou jsem si prohlížel staré fotky z varšavského stadionu a hledal jakýkoliv záběr na Siwiece. Ale opět nic,“ vypráví Drygas.

Drygas hledal záběry také ve filmovém archivu. Poprosil o nepoužité a vystříhané záběry. Ale znovu nenašel nic zajímavého.

Pamětní deska Ryszarda Siwiece | Foto: Martin Dorazín

„Až najednou paní, která je pro mě hledala, odešla do sklepa. Vrátila se s takovým malým smotaným filmem v obálce a říká: ‚Tady je napsané - Záběry na hořícího muže‘,“ vzpomíná na zásadní okamžik režisér Maciej Drygas.

Dvacet let mlčení

Filmový pásek museli experti nejdříve zbavit plísně. A teprve po týdnu všichni uviděli to, o čem se v Polsku přes dvacet let mlčelo. Na tom sedmivteřinovém filmu byl záběr na stadion. Dole tančila mládež a uprostřed v davu byl malinký, hořící člověk.

„Teprve tehdy jsem lidem v archivu prozradil, že připravuji film o Siwiecovi,“ dodává dokumentarista.

Ryszard Siwiec dostal posmrtně od prezidenta Václava Havla řád Tomáše Garrigua Masaryka. V Praze je po něm pojmenovaná ulice a po dnešku na ni přibude ještě obelisk připomínající jeho čin.

Přehrát

00:00 / 00:00

Maciej Ruczaj.mp3

„Byl to člověk, který se ničím zvláštním nevyznačoval, až na to, že vedl takovou dlouhou soukromou válku proti režimu, kterou se nakonec rozhodl ukončit tímto dramatickým způsobem. Velmi vnímal, co se děje kolem něho a situaci v Polsku a celém komunistickém bloku vnímal jako osobní urážku, osobní utrpení," říká Maciej Ruczaj z Polského institutu.

Rádio Svobodná Evropa dostalo zprávu o upálení Siwiece velmi brzy, ale nedokázalo ji podložit, nedokázalo najít důkazy, proto o ní mlčelo. K této kauze se vrátilo až po upálení Jana Palacha. Do Svobodné Evropy odeslal dopis o upálení Siwiece jeden z jeho přátel.

Petr Vavrouška Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme