Po finanční krizi přestalo být Česko středoevropským magnetem pro ekonomické imigranty. Řada oborů se přitom bez nich neobejde, chybí například zdravotní sestry. Podle Marie Jelínkové z FSV UK chybují české úřady v tom, že podporují jen krátkodobou ekonomickou imigraci, pro obě strany je přitom výhodná dlouhodobá integrace cizinců.

Tento článek je více než rok starý.

Praha/Brno 6:00 24. ledna 2022 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V Česku se při loňském sčítání obyvatel přihlásilo k přechodnému či trvalému pobytu 490 tisíc cizinců. Ukazují to první data, která na počátku ledna zveřejnil Český statistický úřad (ČSÚ). Naznačují také, že země v posledních deseti letech přivítala méně cizinců než v předchozí desetiletce. Zatímco mezi sčítáním v letech 2001 až 2011 přibylo téměř 300 tisíc cizinců, mezi roky 2011 a 2021 to bylo jen 68 tisíc.

Socioložka Marie Jelínková z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy má ale tuto statistiku za zavádějící. „Ředitelství cizinecké policie ukazuje o dost jiná a nejspíš také přesnější data,“ tvrdí. „Podle nich cizinců přibývá pořád podobným tempem. Je možné, že se tentokrát jen méně sčítali. Ale máte pravdu v tom, že když se podíváme na obě desetiletí, jsou mezi nimi z pohledu migrace opravdu velké rozdíly.“

Nově si stát cizince víc vybírá

V čem jsou obě období stejná a v čem jiná?
V obou dominuje migrace ze Slovenska a Ukrajiny. Druhá věc společná pro celých dvacet let je mírná, ale vytrvalá imigrace z velkého množství zemí, ze kterých tady v roce 2001 žilo jen pár stovek lidí a dnes jich jsou tisíce. Z unijních zemí jsou to třeba Španělé, Italové a Řekové, z ostatní typicky Thajci, Turci nebo Severní Makedonci.

Kliknutím do legendy grafu si můžete zobrazit další země. Země lze také skrýt, měřítko grafu se přizpůsobí těm zobrazeným.

Když se naopak podívám na rozdíly, za poslední desetiletí rapidně ubylo cizinců, kteří se sem stěhují za podnikáním a srovnatelně narostl počet pobytů za účelem zaměstnání. Ti první jsou nejčastěji Vietnamci, ti druzí Ukrajinci. Souvisí to s tím, že podmínky pro podnikatelský pobyt se v posledních deseti letech zpřísnily a je zřejmě menší vůle povolení vydávat.

Domýšlím se, že tahle změna je reakce na ekonomickou krizi po roce 2009. Tehdy se ukázalo, že je pro úřady daleko snadnější ovlivňovat počet zaměstnanců než podnikatelů.

Vedle toho přibývá těch, kteří se stěhují kvůli sloučení rodiny, a také studentů vysokých škol.

Jakých imigrantů ubývá?
Méně roste počet trvalých pobytů u občanů neunijních zemí, o který můžou žádat po pěti letech v Česku. To vnímám jako problém: trvalý pobyt je pro ně jistější a bezpečnější, takže bych čekala, že jich bude přibývat. Pokud o něj nežádají, je důležité pochopit, proč. Ani přísnější podmínky, například nedávné zpřísnění znalosti jazyka z úrovně A1 na A2, trend zcela nevysvětlují. Spíš se zdá, že cizinci zčásti přijíždějí na kratší dobu a ti déle pobývající podmínky pro trvalý pobyt nesplní.

Jak vlastně stát reguluje počty cizinců, kteří přijíždějí za prací?
V roce 2009 stát zavedl systém VisaPoint, tím reguloval počet žádostí, které můžou zastupitelské úřady každé země přijmout. Sloužil tak jako významný regulátor počtu migrantů z různých zemí, Česká republika si skrz tento systém víc volila zdrojové země. Kvůli kritice ho v roce 2017 zase zrušila a tuto funkci převzaly vládní kvóty na ekonomickou migraci. Česko tak na rozdíl od předchozího desetiletí více hlídá, kdo, odkud a za jakých podmínek přijede.

Jaká je příčina? Nedůvěra k cizincům? Uprchlická krize začala až o několik let později…
Souvisí to podle mě se situací před ekonomickou krizí v roce 2009 a po ní. Před krizí došlo k téměř skokovému nárůstu počtu migrantů, většina z nich přijížděla na pracovní pozice, o které neměli Češi ani unijní občané zájem, obrovskou roli hrály nekalé zprostředkovatelské agentury, které zjistily, že na zprostředkování práce a pobytu se dá hodně vydělat. Řada cizinců, kteří udělali vše legálně, pak v Česku skončila bez práce a s obrovskými dluhy. A do toho přišla krize, která mimo jiné ukázala, že migrační toky se velmi obtížně usměrňují. Víc by k tomu určitě mohlo říct ministerstvo vnitra.

Méně Poláků a Rusů, více Postsovětů

Umíte vysvětlit, proč jsme tak atraktivní právě pro Ukrajinu a Slovensko?
Migraci z Ukrajiny není složité vysvětlit, potkává se náročná situace doma a poptávka po flexibilní pracovní síle v zaměstnaneckém poměru na české straně.

Se Slovenskem je to složitější, strmosti nárůstu úplně nerozumím. Napadá mě, že jsou možná čísla zkreslená tím, že se slovenští občané v Česku začali častěji registrovat, například kvůli parkování v modrých zónách, očkování nebo narození dětí. Rozdíly mezi oběma zeměmi bývalé federace přitom nejsou tak velké, aby tenhle proud vysvětlily: ve výzkumech spokojenosti s kvalitou života bývá Česko jen o několik příček nad Slovenskem, HDP sice mají Slováci o něco menší, ale trend růstu je podobný. Nezaměstnanost je na Slovensku také o něco větší, ale výkyvy jsou v obou zemích podobné.

Určitě pomáhá geografická a jazyková blízkost i o něco větší pracovní příležitosti u nás, ale proč je nárůst tak velký, nevím. Každopádně je fakt, že Češi na migraci ze Slovenska ohromně vydělávají: nejčastěji totiž jde o mladé ekonomicky aktivní obyvatele, kteří se snadno naučí česky a mají velmi blízkou kulturu. Velkou část jejich vzdělání navíc financovalo Slovensko.

Kromě nich žije v zemi silná vietnamská, ruská, německá a polská menšina. Mění se něco v imigraci odsud?
Rusové přicházejí pořád, byť jejich nárůst v posledních deseti letech zpomalil asi na polovinu. Podobné je to s Němci. Také Poláci víc přicházeli v předchozí desetiletce. Migrace z těchto zemí zpomalila, nikdy se ale úplně nezastavila.

Hodně zajímavé je, že Česko se stalo atraktivnější pro některé postsovětské republiky: například občany Kyrgyzstánu, Kazachstánu nebo Uzbekistánu. Zatím to nejsou moc velká čísla, ale nárůst zrychluje. Za posledních deset let se také zdvojnásobil počet Srbů na dnešních skoro šest tisíc.

Data také ukazují, že cizinci častěji směřují do Čech než na Moravu. Úplně jiný vesmír je Praha s desetinou obyvatel ze zahraničí.
Prakticky všude směřuje migrace do velkých měst, kde jsou příležitosti. To je v Česku hlavně Praha se Středočeským krajem, ze kterého se do metropole dojíždí. Víc než polovina cizinců v Česku žije v tomto širším regionu.

Druhé místo jižní Moravy má podobné vysvětlení, v kraji jdou naproti investicím do inovací a výroby a celkově zde přistupují k cizincům inspirativně.

Jiný příběh je Plzeňsko, kde vyrostla řada průmyslových zón. Ty zřejmě mají na počty migrantů větší vliv než samotná Plzeň.

Polskem se neinspirovat

Imigrace oslabila po ekonomické krizi: před ní přicházelo víc než 100 tisíc imigrantů ročně, v letech 2011 až 2015 méně než 30 tisíc.
Nejslabší byla v roce 2010, kdy víc lidí ze země odešlo, než přišlo. Pak následovalo několik let sbírání se z krize a oživování ekonomiky. Výrazněji začala imigrace stoupat až po roce 2015 a vydrželo to do prvního roku pandemie.

Data krásně odráží to, jak se daří české ekonomice. Budoucí trendy to budou také odrážet. Rozhodně nečekám, že by se migrace úplně zastavila, ale bude záležet na ekonomické prosperitě.

Před ekonomickou krizí po roce 2007 bylo Česko pro imigranty největší magnet ze zemí Visegrádské čtyřky. Po ní sem přichází při přepočtu na počet obyvatel podobné množství lidí jako do Maďarska nebo Polska. Proč jsme o tuhle pozici přišli? Neměli bychom se u obou zemí inspirovat?
Nejde jen o to, kdo do země přichází, ale také, kdo ze země odchází. Zrovna Polskem bychom se, myslím, inspirovat neměli.

Z Polska odešla velká část kvalifikovaných lidí. Tím nemyslím jen špičkové odborníky, ale i solidní střední třídu, kterou by si v zájmu demokracie a ekonomické prosperity měl každý stát hýčkat. V Polsku vznikly oblasti, které emigrací strašně strádají. Jenže migranti většinou nejdou tam, odkud odešli Poláci, míří do velkých bohatých měst.

Kromě ekonomických problémů to vede i k sociálním: rodiče třeba emigrují bez dětí, které nechají s prarodiči s představou, že je to na rok na dva. Jenže pak se jim ekonomicky nedaří tak, jak doufali a děti vyrůstají s prarodiči se všemi problémy, které si dovedete představit.

A není to tak, že se s ostatními zeměmi Visegrádu přetahujeme o stejné lidi?
Hlavní zdrojové země migrantů jsou pro Polsko Ukrajina a Bělorusko, ty jsou velmi zajímavé i pro nás. Sami přitom nedoceňujeme, jak snadné je spolužití s Ukrajinci. Vzdělaní Ukrajinci dnes často míří do zemí, kde to mají pobytově snadnější a kde se se svou kvalifikací uplatní lépe. Naše ekonomika tím strašně moc ztratila.

Proč tak málo lidí přichází na Slovensko?
Situace migrantů na Slovensku je horší například z pohledu dostupnosti právního a sociálního poradenství. To ale nebude ten klíčový důvod, zřejmě neumí nebo nechtějí cizince přitáhnout.

Demografická data přitom ukazují, že Slováků ubývá. Takže oslovit cizince by mělo být v jejich demografickém, ekonomickém i sociálním zájmu.

Nějak se to vyřeší

Takže na tom nejsme tak špatně.
Pohledem počtu cizinců není česká cesta úplně špatná, ale nesmírně důležité je, jací cizinci k nám přicházejí a jak na to stát reaguje.

V Česku je nárůst počtu cizinců dlouhodobý a příkrý a měly by ho doprovázet daleko masivnější integrační opatření, hlavně ze strany státu. Co pokládám za nevýhodné a v řadě případů i za nemorální je to, že ve velké míře podporujeme krátkodobou ekonomickou migraci, zatímco příznivé podmínky pro tu dlouhodobou nevytváříme.

Z výzkumů víme, že pro stát je nejvýhodnější, když se migrantům daří tak, že se mohou v dané zemi usadit, mít zde rodiny, zapadnout. Od migrantů to chce dost úsilí, často velké oběti. Ze strany přijímajícího státu je třeba podpora integrace – aby bylo snadné naučit se jazyk, vydělat si na důstojný život, nechat si uznat kvalifikaci, přivézt děti. To ale v Česku snadné není. Mnoho lidí přijíždí na víza nebo za podmínek, které jim neumožňují získat oněch potřebných pět let „bez škraloupu“, složit zkoušku z češtiny a požádat si o trvalý pobyt. Obrovské překážky jsou cena zdravotního pojištění pro děti, obtížná nostrifikace diplomů nebo dostupnost kurzů češtiny v některých regionech.

A lepší se to?
Nijak zvlášť. Nějaké pozitivní posuny jsou, ale vzhledem k počtu cizinců opravdu nedostatečné. Ještě lze pochopit, že v devadesátých letech byli na stavbách vysokoškolsky vzdělaní Ukrajinci a stát, který byl zaměstnaný transformací ekonomiky, na to neuměl reagovat. Ale je o pětadvacet let později a změnilo se jen to, že vzdělaných Ukrajinců přichází méně. To je do očí bijící neschopnost a mrháním potenciálem.

Nebo téma zdravotních sester: cizinek na této pozici je v Česku hodně, některým se podařilo nostrifikovat diplomy nebo u nás získat kvalifikaci, jiné dělají na pomocných pozicích, ale úplně pro ně chybí specializované jazykové kurzy. To v praxi vyvolává problémy a napětí na pracovišti, přitom úplně zbytečně. A to jsou jen dva příklady z mnoha, které stát nechává ležet s tím, že „se nějak vyřeší“. Jenže ono se to nevyřeší. Česko tak propáslo dlouhou dobu, kdy mělo budovat právě tyhle strukturální mechanismy. Myslím, že je to důsledek dvojakého přístupu, kdy se na jednu stranu tváříme, že cizince nechceme, a přitom je sem už desetiletí zveme a neobejdeme se bez nich.

Kde podle vás začít se změnou? Sama říkáte, že jsme v tom zacyklení přes dvacet let.
Musí dojít k zásadní změně migrační politiky tak, aby byla dlouhodobě výhodná pro migranty i pro stát. Teprve pak se pojďme bavit o počtech. Velká část migrace dnes probíhá tak, že migranti mohou přijet na nějakou dobu, formálně mají i nějaká práva, ale v praxi se jich nedomohou. Pak je zase pošleme domů. Do toho stát přidává migrantům víc a víc povinností.

K cizincům pořád přistupujeme, jako by byli zboží, ale tak to není. Prvotně je to samozřejmě otázka morálky, ale i ti, kteří na morálku neslyší, musí uznat, že tím přicházíme o ohromný potenciál.

Na co jsme zapomněli?
Celý náš rozhovor se točil kolem ekonomických migrantů. Ale když se ptáte na to, o jakou migraci by měl stát usilovat, mělo by zaznít i to, že má přijímat také lidi v nouzi. V Česku očividně není vůle přijímat větší množství uprchlíků, ale to nepřijímání prakticky nikoho – ani osamocených dětí z uprchlických táborů – je při obrovském dostatku, ve kterém krize nekrize pořád žijeme, prostě zrůdné.

Jan Boček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít