Boj s úřady o informace? Na verdikt soudu si počkáte i 956 dní. ‚Bojí se jasně rozhodnout,‘ říká soudce
Soudní spory o informace se vlečou roky a soudy jen neochotně úřady k něčemu nutí. Pokud chce občan odpověď na otázku, musí se obrnit trpělivostí a připravit si peníze na soudní tahanice.
Když se na chystanou novelu zákona o svobodném přístupu k informacím - takzvanou stošestku - snesla vlna kritiky, ministerstvo vnitra mělo jednoduchou odpověď: „Odpírání informací zároveň podléhá kontrole cestou opravných prostředků ve správním i soudním řízení,“ vzkázal kritikům mluvčí rezortu Ondřej Krátoška. Jednoduše řečeno: občané, kterým se nedostalo od úřadu odpovědi, se mají obrátit na soud.
Server iROZHLAS.cz analyzoval dvě stovky rozsudků ve sporech o informace, které tuzemské soudy vydaly v posledních čtyřech letech. Plyne z nich, že cesta za informacemi je pro občany pomalá a ani úspěch u soudu neznamená, že se opravdu něco dozví.
Čekejte. Soud vyřizuje věci došlé před vámi
Jelikož spory o informace nemají u soudu přednost, na vyřízení je potřeba počkat, dokud soudci neodbaví věci, které dorazily k soudu dřív. Hodně proto záleží, ve kterém kraji sídlí úřad, který se zdráhá občanovi odpovědět. Věc pak řeší příslušný krajský soud. Vzhledem ke koncentraci úřadů v hlavním městě je pak situace nejhorší u Městského soudu v Praze. Podle výroční zprávy justice tady rozhodnutí o správní žalobě trvá v průměru 667 dní.
Hodně také záleží, který konkrétní soudce věc dostane na stůl, přičemž o přidělení rozhoduje náhoda. Z dat o informačních sporech za poslední 4 roky (ministerstvo spravedlnosti tento druh žalob systematicky sleduje od roku 2014, pozn. red.) plyne, že nejhorší situace je na 6. senátu. Tým pod vedením soudce Ladislava Hejtmánka v současné době vyřizuje věci z roku 2014 a v průměru mu vyřízení žaloby o informace trvá 956 dnů, tedy přes dva a půl roku.
Kdo předbíhá ve frontě
U věcí, které se vlečou přes dva roky, je možné žádat Nejvyšší správní soud (NSS), aby zasáhl a své podřízené kolegy popohnal. NSS již vloni rozhodl, že déle než dva roky by neměl běžet žádný nerozhodnutý spor. Že vyhoví jedné žádosti, ale problém přetížené justice neřeší: ten, kdo požádal o urychlení rozsudku, jen předběhne ty, kteří tak neučinili. A kdyby se ozvali všichni, nikdo se nehne z místa.
„Vliv na délku řízení má i v minulosti rozdílné zatížení jednotlivých senátů v počátku nového správního soudnictví, personální obsazení jednotlivých senátů, odchody soudců do důchodu či na soudy vyššího stupně, rezignace soudců apod.,“ napsal serveru iROZHLAS.cz vedoucí správního úseku Městského soudu v Praze Aleš Sabol. Podle něj za zdržení může i složitost některých sporů, které na soud přišly dříve: soudci totiž musí vyřizovat věci v tom pořadí, v jakém dorazily.
Podle Sabola se soud snaží situaci napravit. „Došlo k navýšení počtu asistentů soudců, dochází nyní k personálnímu posilování správního úseku o nové soudce, během posledního roku byla zřízena dvě nová soudní oddělení, jimž byly přerozděleny již napadlé věci tak, aby zatížení jednotlivých soudních oddělení bylo rovnoměrné,“ vypočítává. Další vývoj ale ovlivní i to, kolik nových soudců k městskému soudu přidělí ministerstvo spravedlnosti.
To potvrzuje i šéf celého městského soudu Libor Vávra. „Kdybych měl možnost dva, tři nové soudce jmenovat, tak půjdou na správní úsek a věřím, že by se to během pár dalších měsíců podařilo vyrovnat,“ je přesvědčený.
Znovu a lépe
Pokud spor o informace dojde až k soudu, měl by tu také skončit. Podle zákona totiž soud může rozhodnout jen dvěma způsoby: buďto žalobu zamítne (občan na informaci nárok nemá), anebo úřadu přikáže, aby informaci zveřejnil.
„Zákon je po novele (v roce 2006, pozn. red.) naprosto jasný,“ napsal serveru iROZHLAS.cz předseda 7. senátu Nejvyššího správního soudu Karel Šimka.
Vláda chce omezit zákon o svobodném přístupu k informacím. Úřady by měly další páky na zamítání žádostí
Číst článek
„Je to prevence nekonečného ping-pongu mezi soudem a povinným subjektem. Soud jako rozhodčí mezi žadatelem a povinným subjektem řekne, zda se daná informace za daných podmínek má poskytnout, anebo ne,“ vysvětluje. Pokud soud zveřejnění nařídí, a úřad se přesto zdráhá, může zakročit exekutor a zveřejnění vynutit.
„Soudy se ale velmi zdráhají udělat kategorický soud, že ‚nejsou žádné důvody pro odmítnutí žádosti‘, a raději povinné subjekty nabádají, aby v dalším kole zkoumaly to či ono,“ dodává Šimka. Podle analýzy serveru iROZHLAS.cz tak skončí 40 procent všech sporů o informace.
Pro srovnání, ve 22 procentech případů soudy nárok žadatele zamítnou, ve 20 procentech pak nařídí zveřejnění informace. Zbytek případů pak skončí, aniž by se soud řešil faktickou stránku věci, například zastavením pro nezaplacení soudního poplatku.
V případě zrušení a vrácení soudem putuje žádost o informace na úplný začátek. A pokud úřad ani napodruhé nevyhoví, žadateli nezbývá než jít znovu k soudu, znovu zaplatit kolek a práci advokáta (dohromady asi 12 tisíc korun).
Úmyslná chyba
Obzvláště zatvrzelé úřady jsou si neochoty soudů přikazovat poskytnutí informací vědomy, proto záměrně vydávají vágní rozhodnutí, které je obtížné přezkoumat. Soudy sice v minulosti takové jednání označily za nepřípustné, ale je jen na konkrétních soudcích, zda se budou chtít věcí detailně zabývat a rebelující úřad „potrestat“ příkazem ke zveřejnění informace. V takové chvíli totiž musí sami detailně zjišťovat, zda zveřejnění informace opravdu nic nebrání. Pokud pak úřad neuvede důvody žádné, soud fakticky nemá, o co se opřít.
Vyhlídka na několik dalších let u soudu, zvlášť ve chvíli, kdy od první žádosti o informace několik let uplynulo, je pro žadatele odrazující. Navíc je pravděpodobné, že kvůli dlouhému časovému odstupu už ani původní informaci nepotřebuje. A i když se svého práva nedomohl, formálně spor vyhrál, úřad mu tedy alespoň zaplatí náklady řízení. Je tedy pravděpodobné, že celou věc nakonec vzdá.
Takový závěr je tedy jednodušší jak pro soud (spor skončí, nikdo se dál neodvolává), tak i pro úřad (informaci neposkytne a náklady řízení jdou z rozpočtu úřadu, nikoli z kapes odpovědných úředníků či politiků). Že je zrovna toto důvod, který hraje v rozhodování soudů roli, není možné s jistotou říct, ale statistiky tomu napovídají: v případě, že soud žalobu o informace zamítne, žadatel podá kasační stížnost (název pro odvolání ve správním soudnictví, pozn. red.) přibližně v 61 procentech případů. Pokud naopak prohraje úřad, tak se odvolává v 51 procentech. Ve chvíli, kdy ale soud věc úřadu vrátí k dalšímu řízení, spor pokračuje jen v necelých 40 procentech případů. Zjednodušeně řečeno: pro všechny s výjimkou žadatele (občana) je to cesta nejmenšího odporu.
Nový úřad i důslednější občané
Podle Adama Ruta, který se informačnímu právu věnuje ve sdružení Otevřená společnost, by situaci mohlo pomoci zavedení informačního komisaře. „Mohl by fungovat například pod Úřadem pro ochranu osobních údajů. V cizině je taková praxe zcela běžná, například ve Velké Británii. To by tu situaci vyřešilo, zrychlilo by to celý ten proces,“ uvádí.
Změnu současného stavu pak podle soudce Šimky mohou zařídit jenom žadatelé. „Ideální by byla kauza, kde by kasační stížnost podal žadatel, který by měl za to, že krajský soud měl nařídit poskytnout informaci, ale místo toho jen zrušil a vrátil,“ naznačuje možnou cestu.
Odkazuje při tom na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu o poskytování informací o platech státních zaměstnanců. Zde soud ve 122. odstavci napsal, že krajský soud má nejen pravomoc nařídit poskytnutí informací, ale „i povinnost pravomoc uplatnit, jsou-li splněny zákonné podmínky“.
Smysl něčeho takového je pak podle soudu zřejmý: „... zabránit opakovanému přehazování mezi povinným subjektem a správními soudy a zajistit, že prostřednictvím soudní ochrany bude rychle a účinně dosaženo poskytnutí informace v případech, kdy poskytnuta být má.“
Kolik bere soused
Asi nejsilnější stopu mezi spory o informace zanechal „platový“ rozsudek Nejvyššího správního soudu.
Když soudci řekli, že informace o platech a odměnách státních zaměstnanců mají být prakticky vždy veřejné, vzbudilo to zájem médií i jednotlivých žadatelů, a na opačné straně zase silný odpor úřadů. Žalob o informace nakonec k soudům přišly desítky.
Týkaly se jak pohlavárů v prezidentské kanceláři, tak učitelů v mateřské škole.
Na konci roku 2017 ale Ústavní soud dřívější rozsudek revidoval, nyní se mají informace o platech a odměnách poskytovat jen „hlídacím psům demokracie, a to pouze pokud je to ve veřejném zájmu“.
Že by takové rozhodnutí mohlo pomoci, pak naznačuje i další vývoj sporů právě o informace o platech úředníků. Pod vlivem výše zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu podala advokátka Petra Bielinová ze spolku Právo ve veřejném zájmu celou řadu žalob na úřady, které odmítly odkrýt platové podmínky svých zaměstnanců.
„Řekla bych, že většina úřadů rozhodnutí Nejvyššího správního soudu respektovala a informace poskytla. Konkrétně z 260 případů asi 40 informace neposkytlo,“ uvedla pro Radiožurnál Bielinová s tím, že u vzpurných úřadů podávala žalobu. „Výsledek byl takový, že soud v podstatě ve všech případech nařídil ty informace poskytnout,“ dodává.
S nerozhodností soudů se dříve také potýkala „Pro soud je totiž úplně nejjednodušší pouze nezákonné rozhodnutí úřadu zrušit, tím má vlastně věc vyřízenou a jede se dál. To že to vlastně pro žadatele o informaci neznamená nic pozitivního, a že tím vlastně stojí úplně na začátku procesu, to je druhá věc,“ myslí si.
A i když právě platovou otázku před časem opět zkomplikoval nález Ústavního soudu z pera soudce Jana Musila, pravidlo, že soudy by měly spory o informace rozseknout napoprvé, stále platí. Jen vymoci ho budou muset zase jednotliví občané, a to svou důsledností před soudy, dodává Bielinová.
