Jak jsem prožil 21. srpna 1968

Jeden z posluchačů Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu vzpomíná, jak prožil noc z 20. na 21. srpna 1968 v Liberci. Jeho text publikujeme v původním znění pouze s minimálními redakčními úpravami.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

ÚVOD

Asi by to chtělo začít někdy (ale kdy?) dříve než v srpnu, protože kořeny této události sahají (asi) ke Kafkovské konferenci 1967. Celé to dynamické období nadějí, zrady a počátku normalizace 1967 až 1969 se nazývalo "krizové roky", pak následovala normalizace a reálný socializmus. K celému období bych dokázal dlouho mluvit, protože jsem politikou žil od nejútlejšího dětství již od konce války pod vlivem rodičů (otec byl aktivní národní socialista v Šumperku) a za nenahraditelné účasti "lampového" radia, omezím se však jen na ty své prožitky, které mají přímou souvislost se "vstupem".

Budou to vzpomínky zpaměti, neboť můj archiv vzal za své při zřícení našeho domu 29. 2. 1976 v Husově ulici č. 11 vlivem podmáčení nosných zdí (nedostatečná údržba OPBH), přesto však si troufám tvrdit, že docela přesné, neboť následující události poznamenaly mé myšlení a škálu hodnot pro celý zbytek mého života.

PROLOG

... Němci (neboť není Němec jako Němec, ale Němec-komunista je už něco! Ty jsem poznal 30. 12. 68 při výsleších na přechodu Hřensko) nám nepokrytě fandili. Při návratu 15. 8. 68 jsem pozoroval s obavami kolony vojenských vozidel na krajnicích z Pirny až ke Hřensku - bylo to úplně jasné, ale pražští komunisti spali nebo zvali (Brežněv přece na jaře řekl: "éto váše dělo"). Bez rádia už se nedalo jít ani přes ulici - tak byla doba těhotná událostmi a informacemi (pozor: informace je jen taková zpráva, která slouží k budoucímu rozhodován). Noviny jsou běžně plné zpráv, neobsahují však žádné informace - zkuste si pomocí třeba Mladé Fronty Dnes rozhodnout, co s volnými 400.000 Kč).

PERIPETIE

Dne 20. 8. 1968 večeřím v Grandhotelu Zlatý Lev nedaleko náměstí. Je tam taky jakási minivýprava západoberlínských filmařů, kteří se nemohou dorozumět s obsluhou. Má němčina přišla vhod. Pak domů a jako obvykle uléhám (nemohu sdělit kde, ale kousek od slavné Liberecké radnice - zkrácené podle vídeňského vzoru) a pouštím si radio (Sláva Volný - písničky s telefonem, husté zprávy), jako obvykle usínám aniž bych vypnul rádio.

Náhlé probuzení: "Občané zachovejte klid, jsme okupováni..." prvá myšlenka je, že je to sugestivní rozhlasová hra (jako Orson Wells, Válka světů v r. 1939 v USA), ale rychle procitám, je skoro půlnoc a na nové ruzyňské letiště přistávají Antonovy s okupanty v červených baretech. Poprvé v životě vidí elektronicky zasouvané vstupní dveře a střílí...

Neváhám a běžím na nedaleké náměstí Dr. E. Beneše k radnici. Město je pusté, jen asi 5 flamendrů se motá z nočních podniků. Přijíždí motocykl Dněpr (reparační BMW) s přívěsným vozíkem a vysazuje regulovčíka - zřejmě mají nevhodné mapy, protože chtějí vést dopravu úzkými uličkami středem města (Dubčekovou, úředně ovšem Moskevskou), místo obchvatem trochu vedle ulicí Ludmilinou - s vojáky v ruské uniformě a za ním již transportéry s motorizovanou pěchotou. Pak tanky! Všechna velká vozidla s bílými kříži na horních "palubách" kvůli leteckému rozlišení od stejných typů v českých rukou.

Dva podroušení flamendři nechápou naprosto o co jde (je to dělnická třída - předvoj společnosti) a hulákají nazdáááár! a vyskakují na projíždějící pancéře. Naopak jiní dva pochopili a rozebírají lešeňové podlážky z fasády radnice a házejí je na projíždějící vozidla. Sem tam dostane některý okupant po hlavě, zvláště jeden na motorce BMW, ale jedou dál.

Zároveň přijíždí mikrobus VW s filmaři z Berlína, vytahují sodíkový halogen a kameru. Ostré světlo oslepuje vyjevené tankisty, kamera běží. Mezi tanky se objevuje černá volha, zastavuje, vystupuje důstojník a střílí z pistole do dlažby náměstí. Odražený projektil zasahuje jednoho flamendra, ten zbrocen krví padá, nikoliv mrtev, ale raněn. Němečtí filmaři jej zvedají a filmují jeho zkrvavené tělo. Okna všech bytů jsou již otevřená, sbíhají se rozespalí lidé.

Obraz se dále nemění - transportéry, tanky, autocisterna. Objevuje se esenbák - co budeme dělat? Nic, čekáme rozkazy, zatím jen udržujeme pořádek podél trasy průjezdu okupantů. A natahují tam provaz jako při průjezdu závodu míru. Potkávám velitele štábu Civilní obrany okresu Kasala. Protože jsem pomocníkem náčelníka štábu STCHS, ptám se: Veliteli, co budeme dělat? Krčí rameny: Čekat na rozkazy. - Ale vždyť každý rok cvičíme tři dny napadení nepřítelem?! - Nejsme doopravdy napadeni - kdyby chtěli, jsme už rozsekaní, čekej, vojáci taky jen čekají.

Odcházím do práce (Chrastavská 24, jen kilometr vedle), vracím se s mým tranzistorákem a fotopřístrojem. Náměstí a přilehlé ulice jsou přeplněné pobouřenými lidmi. Mezitím se na střeše hotelu Praha (tehdy ovšem Krajský projektový ústav) usazuje štáb krátkého filmu Praha (?), který včera přijel filmovat památky města (slavnou secesní kavárnu Pošta, zámek Skloexportu). Místo toho filmuje černobíle průjezd okupantů okolo radnice.

Asi v 8 hod mám plný film a vcházím (spolu s kolegyní Tylovou) do podloubí, kde je Fotografia vd a jiné obchody. Vtom rána, prach a tma. Prchám ven - tank neopatrnou jízdou zachytil sloup podloubí a strhl část domu na sebe. Rozzuření občané háží na pancíř cihly z trosek, okolo projíždí autocisterna, jedna cihla zasahuje řidiče, ten strhává stroj do podloubí a drtí stehenní kosti místního tělesně postiženého, který na podloubí pravidelně prodává noviny.

Chlap jako hora vedle mne z prachu a trosek vystupuje na stupátko autocisterny, otevírá zevnitř dveře (kliky zvenčí byly před invazí odstraněny), vytahuje vyjeveného okupanta a táhne ho za ruku pryč. Rus prosí, ale zároveň se svléká z uniformy a prchá. Uniforma zůstává v ruce chlapa a později je přibita na vchod radnice.

Přijíždějí tři sanitky Š 1202 z nedaleké nemocnice, dobrovolníci odklízí trosky, řidiči sanitek vytahují raněné. Zasypaný tank couvá z trosek a najíždí na sanitky stojící za ním. Sedám do jedné, ale motor již nelze natočit, někdo mne vytlačuje i s deformovaným vozem z dosahu tanku. Vidím zřetelně, jak se z otevřeného poklopu vysunuje ruka s pistolí a střílí do vzduchu. Panika, někdo zase koupil odraženou střelu.

Průjezd na Prahu je dokonale zablokován nepojízdnou cisternou (ta je později odtažena tahačem Pozemních staveb do Pavlovické zatáčky), takže okupanti stojí skrz celé město (přijeli z NDR) a jejich nervozita roste. Lidi je přesvědčují tak dlouho, až začnou znovu střílet do vzduchu - opět několik lidí je raněno, dva přímo na náměstí zabiti (to však nevidím, neboť je to za radnicí).

V okamžiku střelby jsem potkal na podloubí "poctivého" dělnického komunistu Jana Pospíšila, který si dodatečně udělal průmyslovku a zastával již 10 let funkci vedoucího výroby celého podniku. Je o 20 let starší než já, pochází z Orlických hor, děti nemá. Ležíme v prachu trosek za pilířem podloubí a kolem fičí kulky. Já:"Teď to chápu, kdyby nám dali zbraně, jdu na ně a ne že by mi byla republika cizí". On: "Teď jsem přestal být komunistou, měls pravdu!" (Později byl zbaven funkce, ale dosloužil do penze v podniku).

Mezitím ovšem město i stát musí fungovat: vlaky jedou, obchody jsou otevřené, fronta na benzin jako vždy když se něco děje, o pořádek se starají chuligáni (dnes bezdomovci? a pobudové), kteří hlídkují ve spacích pytlích před vchodem do radnice, starosta Moulis od nich dostává šerifskou hvězdu a slib poslušnosti, OV KSČ připravuje přechod do ilegality. Okupační ZV ROH (tedy i já) + vedení podniku (tedy i já) stále zasedá - máme na stavbách lidi, materiál na cestě...

Filmový dokument pořízený ze střechy hotelu Praha je po několika dnech jako týdeník v kinech, jeho jednotlivé záběry prodává každá trafika. (Kde je ten film dnes je záhadou, musí ale být, protože záběr tanku demolujícího dům na náměstí v životní velikosti byl vlevo ve vchodu výstavy u Hybernů po Listopadové pseudorevoluci). To by byl ještě dnes propagační trhák (v ČT místo majora Zemana) ke smutnému výročí, synci!

KATARZE nebo KRIZE

Otec mne učil, co dělat, když po tobě jdou: Změň bydliště - dokonce až na Slovensko, když je skutečně zle. A tak jsem šel: nejprve do uranového průmyslu v Liberci, pak do Prahy. Bláhoví co zůstali (nechoď, ekonomická reforma poběží dál!), neboť pak zaplakali.

Pavel Ficek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme