Válku s dětmi řešte, místo faktů ale mluvte o emocích. Pomáhá i malování vlajky, radí experti
S dětmi musíme jednat upřímně. Rozhodně jim nelhat ani o tak smutných věcech, jako je válečný konflikt. Shodli se na tom ředitelka centra Locika Petra Wünschová a dětský psychoterapeut Peter Pöthe během online debaty nazvané (Jak) mluvit s dětmi o válce. Akci společně uspořádala Locika společně s organizací Junák - Český skaut v reakci na válku na Ukrajině.
Podle Pötheho i Wünschové je třeba o současné válce na Ukrajině mluvit se všemi dětmi. Nemělo by ale jít o „velkou událost“, spíše o reakci na jejich zájem nebo otevřenou nabídku od rodičů.
Jak mluvit s dětmi o válce na Ukrajině? Radiožurnál vysílal debatu s psychologem
Číst článek
Pöthe doporučuje nejprve zjistit, jak děti válku vnímají, co o ní slyšely a co si vůbec pod tím slovem představí. Způsob, jakým se o tom s nimi bavíme, je ale nutné přizpůsobit věku, povaze a jejich zájmu o okolní dění. Rozhodně ale neplatí, že když se rodiče o tak probíraném tématu jako je ruská invaze se svými potomky nebaví, děti si ničeho nevšimnou.
Děti poznají, že se něco děje, vnímají případnou změnu nálady u dospělých a potřebují to vysvětlit. Nejmenším stačí podle Wünschové stručně sdělit, že je válka, že tam umírají lidi, že je to daleko a že nám nehrozí akutní nebezpečí. Děti mají podle ní bujnou fantazii, jsou citlivé na emoce v okolí a když nerozumí tomu, co se děje, může se rozjet právě fantazie, která může být horší než realita samotná.
Je třeba mluvit
O negativních emocích a jevech jako je válka, smrt, strach, nejistota nebo smutek je podle Pötheho potřeba mluvit, protože jsou součástí života. Když je pak nebudeme seznamovat s negativními emocemi vůbec, sníží to jejich schopnost řešit krizové situace v dospělosti, varuje Pöthe.
Wünschová s tím souhlasí, ale zároveň varuje před zbytečným přesycením dětí negativními emocemi. „Je dobré děti seznamovat s dobrými konci příběhů, které obzvlášť ty mladší znají hlavně z pohádek. Zároveň ale musíme zdůraznit, že tohle (současná válka na Ukrajině) není pohádka. Ale (ruský prezident) Putin není žádný všemocný čaroděj.“
Co se ruského prezidenta týče, je podle Wünschové důležité zvláště předškolním a mladším školním dětem zdůraznit, že to není pohádková bytost, ale politik, který válku zavinil. Že je porazitelný. A že situaci ostatní dospělí, autority, vláda, řeší.
Nakreslená vlajka
Oba odborníci se shodli, že je dobré, když dospělí dětem nabídnou kromě empatie a pravdivých odpovědí na jejich otázky taky způsob, jak se sami mohou zapojit. A to ať už nakreslením vlajky nebo tím, že je rodiče vezmou na sbírku oblečení pro uprchlíky.
Wünschová dokonce zmínila běžnou praxi ze Skandinávie, kdy se děti mohou účastnit tiskových konferencí. Čím více budou děti motivované k zapojení se jakýmkoliv způsobem do veřejného dění, tím více se budou o své okolí zajímat i v dospělosti, myslí si.
Experti doporučují děti zapojit i do akcí vyjadřujících solidaritu. Ať už tím, že je rodiče, učitelé nebo vedoucí vezmou na pokojnou demonstraci, na sběr oblečení či sbírku pro uprchlíky. Stačí i to, že je necháme namalovat (v aktuálním případě ukrajinskou) vlajku, doporučil Pöthe.
Děti se tak podle něj budou cítit užitečně a nadto je může pozitivně nabít nadšení ostatních. V dospělosti pak budou mít tím větší chuť sami podobné solidární akce organizovat. Zároveň doporučuje dál pokračovat v „obyčejných“ věcech, co dělají dětem radost. I to udržuje jejich psychickou pohodu.
Uprchlíci a stereotypy
S případnou uprchlickou vlnou nemají děti podle obou hostů pravděpodobně problém. Podle Wünschové dokonce soužití s vrstevníky z jiné země snáší daleko lépe než dospělí.
Nejmladší generace je ale náchylná k přijímání stereotypů. V případě ruské invaze na Ukrajinu to je obecné démonizování všech Rusů za to, co rozhodl jejich prezident. V takovém případě doporučuje Wünschová seznámit děti třeba se zatýkáním Rusů odsuzujících invazi jako trestný čin.
Ukrajinské děti z válečných zón jsou poznamenané na celý život. I osm let od konfliktu se pomočují
Číst článek
V kolektivech jako je škola nebo zájmové kroužky, doporučuje Pöthe probírat s dětmi spíše jejich emoce než fakta o konfliktu. „Otázku, kdo to způsobil a proč, můžeme nechat politologům. Problém našeho školství podle něj je, že dbá na informace namísto emocí.“
Právě ty by přitom učitelé měli s dětmi řešit, zeptat se jich, kdo z žáků je smutný, kdo má strach a proč.
Podle Wünschové by debaty měly probíhat co nejméně mimořádně, nejlépe během zajetých rituálů, jako je například v rodině společná večeře nebo ve škole třídnické hodiny.
U dětí, které si informace už samostatně zjišťují, tedy od věku zhruba deseti let, je dobré mít přehled o tom, odkud ty zprávy berou, aby se předešlo jejich zavalením negativními emocemi.
Je také podle expertů dobré začít tyto děti učit ověřovat získané informace, rozvíjet jejich kritické myšlení. Toho by se měly zhostit nejen rodiče, ale i učitelé ve škole. Možný názorový rozpor například mezi školou a rodiči není podle Pötheho na škodu.
„Škola je dostatečná autorita na to říct, že utrpení a zabíjení je špatné. Pro formování osobnosti dítěte je důležité vyhranění.“ Naráží tím na možnou situaci, kdy dítě od rodiny přejme schvalování invaze. To je ale podle Pötheho v rozporu s mezinárodními smlouvami, což by přinejmenším učitelé měli dítěti říct.
