Mrazivé dny ledna '69: Jana Palacha uctily statisíce lidí
Vydejte se s námi cestou posledního rozloučení se všetatským studentem


Československo se první dny roku 1969 zahalilo do černé. V zemi zavládl smutek nad smrtí dvacetiletého studenta Jana Palacha. Tiše a se zachmuřenými tvářemi tehdy vyšly do ulic statisíce lidí, aby se rozloučili s mladíkem, který chtěl národ probudit po srpnové okupaci z letargie. Fotografie ukrývají i po padesáti letech nesmírnou sílu, i proto skončily za komunismu schované v šuplících. Vydejte se s námi cestou posledního rozloučení se všetatským studentem.

Praha

Den po smrti Jana Palacha se lidé v chladném zimním počasí začali scházet na Václavském náměstí. Všichni mlčeli, všude vlály černé prapory a pondělním odpolednem prostupoval smutek nad ztrátou života dvacetiletého studenta.

Choulící se do teplých kabátů přišli ono pondělí 20. ledna 1969 uctít památku mladého člověka, jenž se tady upálil, aby vyburcoval z letargie spoluobčany, kteří kvůli sovětským tankům ztratili sny o lepší budoucnosti i odhodlání za ni bojovat. Bezpečnostní složky byly ten den v pohotovosti a situaci na místě sledovaly.

Náměstí se postupně zaplňovalo a tramvaje měly stále větší problémy projet. Kolem čtvrté hodiny se několik desítek tisíc lidí vydalo na pochod Prahou. Studenti kráčeli v čele tichého průvodu se smutečními prapory a státními vlajkami. Zároveň nesli Palachovu fotografii překrytou černým pruhem a standartu s českým lvem. „Věrni zůstaneme,“ stálo pak na jednom z transparentů.

Tiše a pokorně čekali lidé mnoho hodin na poslední rozloučení s Janem Palachem


K průvodu se přidávali i kolemjdoucí, aby s ním poté zamířili na náměstí Krasnoarmějců, které tehdy spontánně přejmenovali na náměstí Jana Palacha, před budovu filozofické fakulty a Rudolfina. Již o pár dní později ho zdobily smaltované cedule s novým názvem, které ale byly zanedlouho opět odstraněny. Právě tam se nakonec také rozezněla československá státní hymna.

Rozloučit se s Janem Palachem bylo možné také v pátek a sobotu, kdy jeho rakev spočinula na nádvoří Karolina. Lidé stáli mnohahodinové fronty, aby ke katafalku položili svíčky, květiny či vzkazy. První den prošlo kolem rakve u sochy mistra Jana Husa každou hodinu na 2500 lidí, psal komunistický list Rudé právo. Za oba dny pak zesnulému studentovi přišlo vzdát hold až na 100 tisíc Čechoslováků.

Poslední den v sobotu 25. ledna přicházeli lidé do Karolina už od brzkých ranních hodin. Po poledni se pak na nádvoří budovy uskutečnil pietní akt, kde Palachův čin označili za projev ušlechtilosti a vlastenectví.

‚Jeho heroický i tragický čin je výrazem čistého srdce‘


„Jeho heroický i tragický čin je výrazem čistého srdce, nejvyšší lásky k vlasti, pravdě, svobodě i demokracii. Jan Palach přinesl na oltář nejvyšší možnou oběť, která zůstane navždy zapsána nejen v paměti každého čestného a opravdového Čecha a Slováka, ale i milionů lidí po celém světě,“ uctil památku mladého studenta rektor univerzity Oldřich Starý.

V závěru piety se pak ozval i nářek matky Jana Palacha, Libuše Palachové: „Takový byl můj syn, takový vlastenec.“

Do ulic hlavního města se poté vydal pohřební průvod. Za představiteli veřejného života jel vůz s rakví, za nímž kráčela rodina včetně studentova bratra Jiřího a matky, jejíž obličej halil černý průhledný závoj.

Přehrát

00:00 / 00:00

Pohřeb Jana Palacha, Karolinum 25. ledna 1969

Syn vlastenec


Doprovázelo je na 200 tisíc lidí. Rozloučit se s Janem Palachem přišel také malý chlapec Vladimír, který ho na poslední cestě vyprovázel skautským pozdravem. Jeho snímek se pak stal mezi skauty slavným, až nedávno se jim ale podařilo Vladimíra najít a spojit se s ním.

„Dlouhou dobu jsme stáli v uličce mezi Rudolfinem a Právnickou fakultou u židovského hřbitova. Najednou se smuteční průvod objevil zpoza rohu a šel směrem k nám. V jeho čele nesl nějaký student státní vlajku a já jako správný skaut musel pozdravit. Bylo to pro mě něco monumentálního,“ vzpomínal už jako dospělý na okamžik, kdy vznikla slavná fotografie, kterou pořídil Miloň Novotný. Smuteční průvod prošel kolem něj a lidé se rozešli opět až před filozofickou fakultou.

Fotografové v ulicích

Během smutečního pochodu za Jana Palacha a jeho pohřbu fotila v ulicích řada lidí, jako třeba Miroslav Huček, Jan Bartůšek nebo Jovan Dezort. Jedním z nich, od kterého pochází většina snímků, je i slavný fotograf Miloň Novotný. Jeho fotografie poskytla redakci fotografka Dana Kyndrová a jeho vdova Alena Novotná.

Pohřeb Jana Palacha se konal ještě ten samý den, 25. ledna na Olšanských hřbitovech. Přihlížela mu ale už jen rodina a její blízcí.

Poslední rozloučení vedl evangelický farář Jakub Schwarz Trojan, který mladého studenta osobně znal. A vzpomínal pak také na své první setkání se studentem během bohoslužeb.

„Zaujala mě jeho tvář. Byla velice soustředěná. Při vycházení z kostela jsme vedli asi půlminutový nebo minutový rozhovor. Tehdy jsem si uvědomil, že je to přemýšlivý člověk,“ vyprávěl Trojan.

„Musel jsem si nejprve uvědomit, jestli to byla sebevražda, nebo sebeoběť. A tohle byla sebeoběť, což je opravdu něco jiného ež sebevražda ze zoufalství. Sáhl na svůj život, protože nám tím chtěl něco říct, vyzvat nás k tomu abychom se zamysleli nad vlastním životem,“ dodal.

Už za několik měsíců ale začala vládnoucí garnitura Palachovu památku likvidovat. Hrob na Olšanských hřbitovech střežila Státní bezpečnost, jež bránila lidem, aby k němu při výročí kladli svíčky a květiny.

O čtyři roky později pak příslušníci komunistického režimu ostatky Jana Palacha zpopelnili a uložili v jeho rodných Všetatech. Převoz proběhl tajně. Po revoluci se urna s popelem vrátila na Olšany, kde hrob zdobí silueta lidského těla od významného sochaře Olbrama Zoubka.

„Jan Palach byl bojovník a citlivý kluk, který nesnášel nespravedlnost,“ uzavírá historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Statečnost ale v té době neprojevil jen on, ale i další, kteří „Pochodeň č. 1“ následovali. A odvahu museli projevit také fotografové, kteří v lednu 1969 pořizovali unikátní snímky v ulicích Prahy. S utužováním poměrů je schovali na dlouhou dobu do šuplíků, na veřejnost se tak často dostaly až po pádu komunismu.

Anna Kottová, Jaroslav Hroch a Michaela Danelová