‚Pomohl jsem mnoha lidem, chtěl bych změnit jen osud svých rodičů.‘ Přečtěte si příběh Jiřího Bradyho
Příběh Jiřího Bradyho a jeho mladší sestry Hany by asi zůstal zapomenut mezi mnoha jinými válečnými osudy. Tento rodák z židovského rodiny z Nového Města na Moravě však inspiroval tisíce dětí po celém světě díky knize Hanin kufřík a vzdělávacímu programu ve školách. V ČR též vzbudila v roce 2016 pozornost kontroverze kolem státního vyznamenání pro Bradyho, který oslaví 9. února devadesátiny.
Bradyho maminku v roce 1941 deportovali do koncentračního tábora v Ravensbrücku, o několik měsíců ji následoval i jeho otec. Ten zahynul poté v červenci 1942 ve vyhlazovacím táboru v Osvětimi. Jiřího i jeho o tři roky mladší sestru Hanu si k sobě vzal strýc Ludvík (katolík), v květnu 1942 ale dostali předvolání do transportu.
Přežil Terezín a Osvětim, v rodné zemi ho proslavil až skandál kolem státních vyznamenání. Jeho příběh vypráví spolu s ním Mikuláš Kroupa v dokumentu Příběhy 20. století, které v listopadu 2016 vysílal Český rozhlas Plus
„Doma, když jsme si balili kufry, protože jsme rodiče už neměli, bydleli jsme u tety a strýce a tam jsme si balili kufry do Terezína. V Terezíně jsem je vlastně neviděl, bylo to pod postelí nebo kavalcem mé sestry,“ vzpomínal už dřív Jiří Brady, kde viděl kufr své sestry Hany poprvé.
Po dvou letech v terezínském ghettu musel nastoupit do transportu směr Osvětim. „Vůbec jsem netušil, co je s mojí mladší sestrou. Až po válce jsem se dozvěděl, že odjela pár týdnů po mně, v Osvětimi ji poslali rovnou do plynu,“ doplnil Brady, který měl štěstí v neštěstí.
„Když jsme přijeli do Osvětimi, tak jsme na Terezín vzpomínali jako na lázně,“ popisoval Brady čas strávený ve vyhlazovacím táboře.
Zemřel Jiří Brady. Prošel Osvětimí, svým příběhem inspiroval děti po celém světě
Číst článek
V táboře smrti se dostal do skupiny lidí, kteří šli na práci do pobočného tábora Gliwice, odtud dále do bývalého zajateckého tábora Blechhammer. V lednu 1945 se mu podařilo během pochodu smrti uprchnout.
Zůstal na cestě až do května toho roku, kdy se dostal k příbuzným v Novém Městě na Moravě, od kterých se dozvěděl, že jeho rodiče zahynuli.
Měl diktatury dost
Brady vystudoval obchodní akademii a v roce 1949 emigroval, od roku 1951 žil v kanadském Torontu. Zde založil úspěšnou instalatérskou firmu a vypracoval se ve váženého podnikatele. Oženil se a narodili se mu tři synové a dcera.
Brady jako inspirativní muž plný energie. ‚Na naše rozhovory nikdy nezapomenu,‘ říká Herman
Číst článek
„Chodil jsem v Praze na obchodní akademii. Tady se komunisti zmocnili vlády a já jsem měl jedné diktatury dost a chtěl jsem vidět svět. Tenkrát pouštěli lidi do Izraele, tak jsem oficiálně jel do Izraele, ale vyskočil jsem z vlaku v ruské zóně ve Vídni. Přišel jsem na to, že dědečkův bratr, kterého jsem vůbec neznal, žije v Kanadě, tak jsem mu napsal, jestli by mi mohli poslat víza, a oni to nakonec udělali,“ vyprávěl o své cestě z Československa Brady.
Brady se významně angažoval v pomoci krajanům – emigrantům. Také celý život přednášel po celém světě a vydával svědectví o německé zrůdnosti během druhé světové války a hrůzách holokaustu.
Po pádu komunistického režimu v Československu zorganizoval sbírku na tiskárnu pro Lidové noviny.
Hanin kufřík
Brady se angažoval v projektu Hanin kufřík, který bývá srovnáván s příběhem Anny Frankové. V roce 1999 byl do muzea holokaustu v Tokiu převezen z Osvětimi kufřík Hany Bradyové.
Hanin kufřík vypráví tragický příběh sestry Jiřího Bradyho. Přibližuje hrůzy holokaustu milionům dětí
Číst článek
Ředitelka muzea Fumiko Išiokaová začala pátrat po jeho historii, zjistila, komu kufřík patřil, spojila se s Bradym, na něhož sehnala adresu s pomocí terezínského památníku a pražského Židovského muzea.
Na základě pátrání vznikla v Japonsku v roce 2001 putovní výstavu o životním příběhu Hany Bradyové. Následně vyšla kniha Karen Levineové Hanin kufřík – Příběh dívky, která se nevrátila.
Kniha vypráví příběh sourozenců na základě vzpomínek Bradyho a zjištění Išiokaové. České vydání knihy je doplněno o úvod, který napsal Jiří Brady.
Na základě knihy vznikla za pomoci Bradyho i divadelní hra. S představením určeným hlavně dětem a mládeži cestovalo torontské divadlo po Kanadě a USA. Po Kanadě a USA hojně cestoval také Brady a čtenářům Hanina kufříku vyprávěl, co zažil.
Příběh Hany Bradyové zná díky knize, která byla přeložena do 35 jazyků, takřka celý svět. „Jen doma, v České republice, jakoby zapadl,“ řekl v rozhovoru v roce 2006 Brady.
Brady se také významně podílel na vydání anglické verze knihy Je mojí vlastí hradba ghett?. Kniha o časopisu Vedem, ilegálně vydávaném třináctiletými až patnáctiletými chlapci v Terezíně v letech 1942 až 1944, vypovídá nejen o osudech autorů, ale také o celém životě za hradbami ghetta. Kniha byla oceněna v New Yorku Prestižní národní cenou za nejlepší publikaci o holokaustu.
Státního vyznamenání se v Česku nedočkal
Brady obdržel řadu vyznamenání, například v Kanadě nejvyšší civilní vyznamenání ontarijské provincie Order of Ontario a v Německu Spolkový kříž za celoživotní úsilí týkající se obrany lidských práv a svobod.
Fenomén Brady. Původně si z Ameriky přiletěl pro jedno vyznamenání, zpátky už se vracel s osmi
Číst článek
Český Senát navrhl Bradyho na státní vyznamenání již v červnu 2013. V srpnu téhož roku ho nominovala i Poslanecká sněmovna, a to na udělení Řádu Tomáše Garrigua Masaryka. Návrh, kterému prezident Miloš Zeman nevyhověl, zákonodárci neúspěšně opakovali i v roce 2014 a 2016.
V říjnu 2016 se před udílením státních vyznamenání 28. října rozhořela kauza ohledně nevyznamenání Bradyho. Podle ministra kultury Daniela Hermana (Bradyho příbuzného) bylo vyznamenání pro Bradyho původně schváleno, ale po Hermanově setkání s tibetským duchovním vůdcem dalajlamou zrušeno.
Podle prezidenta byl Brady sice několikrát nominován, ale on jeho vyznamenání nikdy neschválil, a proto nebylo co rušit.
Brady poté ale získal v Česku celou řadu jiných ocenění, mimo jiné medaili Karla Kramáře, kterou mu udělil předseda vlády Bohuslav Sobotka (ČSSD). Bradyho ocenily rovněž sněmovna, Praha, Brno či olomoucká Univerzita Palackého.
„Myslím, že jsem se celý život snažil žít čestně v souladu se zákony lidskými i božími. Pomohl jsem mnoha lidem. Jediná věc, kterou bych chtěl změnit, je osud mých rodičů a sestry,“ řekl loni.
Nejšťastnější prý byl, když se mu narodily děti a vnoučata. „Ale štěstí je prchavé, je asi více důležité být spokojený. Mám dobrou rodinu, čtyři hodné děti a osm vnoučat, takže jsem velice spokojený,“ uvedl muž s osudem, v němž se zrcadlí dějiny 20. století.
