Jiří Dienstbier by se dožil 75 let. Poklonu mu skládá i Madeleine Albrightová
Zpravodaj Československého rozhlasu na Dálném Východě i v USA, topič v kotelně, jeden ze zakladatelů Charty 77, vězeň i polistopadový ministr zahraničí. Tím vším byl Jiří Dienstbier, který by se 20. dubna dožil 75 let. Zákeřná nemoc ale jeho životní pouť ukončila 8. ledna 2011.
V 60. letech minulého století působil Jiří Dienstbier jako zpravodaj Československého rozhlasu v jihovýchodní Asii a pokrýval i válku ve Vietnamu.
Osobu nezapomenutelného novináře a politika Jiřího Dienstbiera připomíná Robert Mikoláš
Rozhlasové novinařině upsal svůj život už při studiu na Filizofické fakultě UK, když jí dal přednost před dramatickou tvorbou, i když v pozdějších letech napsal i šest divadelních her.
Do srdcí posluchačů se pak nesmazatelně zapsal v osudových srpnových dnech roku 1968, kdy k nám vtrhla vojska armád pěti zemí Varšavské smlouvy:
„Žádám vás jménem svým i všech ostatních pracovníků Československého rozhlasu, abyste zachovali maximální klid, protože krveprolití nemá vůbec žádný smysl v současné situaci.“
Slova Jiřího Dienstbiera a jeho kolegů přerušovaly výstřely zbraní sovětských vojáků, přesto právě díky Československému rozhlasu všichni věděli, co se v zemi, ale i ve vládě a stranických orgánech děje.
Ještě před okupací byl Dienstbier jmenován zpravodajem ve Spojených státech, kam následně odjel a ve Washingtonu mj. pomohl i jedné dámě s její dizertační prací. A tato žena se jmenovala Madeleine Albrightová.
„On byl báječnej, protože mi vysvětloval, co se tam všecko stalo. Tehdy jsem četla československé noviny, znala jsem jména lidí, ale on to pro mně udělal lidské,“ vzpomíná na Jiřího Dienstbiera pozdější ministryně zahraničí USA.
Z kotelny do Černínského paláce
Z Washingtonu byl ale Dienstbier odvolán už v roce 1969, normalizátoři mu totiž nezůstali nic dlužni, a tak byl krátce na to, jak se říká, odejít i z rozhlasu.
Nejprve ještě získal relativně slušné místo dokumentátora Projektového ústavu výstavby hlavního města Prahy, poté však pracoval i jako noční hlídač nebo topič.
Na přelomu let 1976 a 1977 jako jeden z prvních podepsal Chartu 77 a dostal se na seznam hlavních nepřátel Husákova režimu. I proto byl o dva roky později odsouzen ke třem letům vězení a trest si odpykával v Heřmanicích a na Borech.
„Tam jsme se společně potkávali. Já, Havel, Otmar Oliva, Václav Valeš, Dominik Duka,“ vyprávěl o chvílích strávených za vězeňskými zdmi s řadou přátel a kolegů, se kterými se dobrovolně hlásil na rajony nebo se účastnil sportovních klání, a to jen proto, aby se sešli a mohli spolu mluvit.
Historickou shodou okolností se po listopadu 1989 stal Václav Havel prezidentem, Dominik Duka je nyní pražským arcibiskupem a Jiří Dienstbier zamířil po revoluci do Černínského paláce.
„Měl dobrý přehled o tom, co se ve světě děje. Myslím, že byl dobrá tvář na to, aby byl prvním zahraničním ministrem svobodného Československa,“ skládá mu poklonu Madeleine Albrightová.
Redaktor Robert Mikoláš dnes pokřtí svou knihu o Jiřím Dienstbierovi nazvanou „Žít naplno".
