Jsou Šmoulové nebo kocour Mikeš nacisty? Nesmysl, tvrdí odborník i psycholožka

Roztomilí Šmoulové jsou v hloubi svých modrých srdcí zlí nacisté. Tvrdí to francouzský spisovatel Antoine Buéno. Ve své novince, kterou pojmenoval Malá modrá kniha, tvrdí, že "šmoulí společnost je archetypem totalitního společenství, které má vlastnosti stalinismu a nacismu."

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Šmoulové | Foto: Pavel Novák

Blonďatá Šmoulinka odpovídá podle Buéna árijskému ideálu, Gargamel je zas antisemitskou karikaturou. A Taťka Šmoula? To je prý sám führer.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jsou roztomilí Šmoulové v hloubi svých modrých srdcí zlí nacisté? Ptáme se odborníka na televizní zábavu Milana Krumla a psycholožky Marie Farkové.

V komiksu se Šmoulové začali objevovat od roku 1958 a jako televizní seriál od roku 1982, kdy práva koupila společnost Hanna-Barbera.

„Je třeba si říct, že Šmoulové v té komikové podobě byli trošku jiní. To nebyla taková ta úplně dětská zábava, asi bychom je spíš přirovnali zaměřením k Asterixovi. Byla to alba, která byla určena pro dopívající ale i dospělé čtenáře, kteří se chtějí bavit,“ řekl Rádiu Česko odborník na televizní zábavu Milan Kruml.

To, že by ve Šmoulech mělo jít o nacismus, ho pobavilo:

„Jak vidíte, tak se cituje v celé Evropě, to znamená, že jistý věhlas a jistý zájem to vzbudilo. Na druhou stranu by se možná našli i další dětské seriály animované i hrané, ve kterých by se dalo najít leccos podobného. Ta společnost Šmoulů vypadá tak, jak vypadá, protože ona hrála na začátku nějakou roli. Oni byli jako doplněk komiksu, který se odehrával ve středověku a vytvořili nějaké jakoby podivné společenství. Samozřejmě když budete chtít, takže tam tyto prvky najdete. Ale spíš mně překvapuje, že je tam někdo hledal, tedy že si někdo dával práci, aby toho Gargamela spojil s antisemitismem.“

Šmoulové, včelí medvídci i kocour Mikeš

S podezřením, že vytvořil rasistický text, se potýkal Zdeněk Svěrák. Policie zkoumala jeho Večerníček o včelích medvídcích kvůli textu: "Bílá, bílá, bílá bílá, komu by se nelíbila. Bílá vrána, bílá noc, bílé není nikdy moc."

Jedno romské sdružení zase protestovalo proti Ladově knize o kocourovi Mikešovi, protože mu v ní ublížili cikáni.

Přesto si Kruml nemyslí, že by se tvorba pro děti stávala obětí přílišné politické korektnosti:

„Stává se obětí lidí, kteří se chtějí tímto způsobem na sebe upozornit. Toto není žádná nová věc, ta se táhne i s tou popkulturou nebo kulturou, která je určena pro většinového příjemce, velmi dlouho. To přece je strašně jednoduchá a většinou velmi účinná záležitost: přilepit se na něco, co je populární, a zjistit, že to je škodlivé nebo že v tom jsou takové a takové prvky. Pokud chcete vidět v něčem, co má evokovat zimu v případě včelích medvídků a té písničky to, že to je rasistický text, tak prostě ho tam uvidíte. To je podobné jako u těch Šmoulů.“

Podle odborníka je třeba si klást otázku, jestli to tak čtenáři nebo dětští diváci vnímají.

„Pokud ano, pokud mi někdo doloží v nějaké studii, že to v nich zanechává nějakou nepřirozenou představu o lidském společenství, ta já bych se nad tím asi zamyslel. Ale těžko si představím, že se najdou děti, které si říkají: Chtěl bych být jako Moulové nebo chtěl bych žít jako Šmoulové. To mně připadá trochu absurdní,“ uzavřel odborník na televizní zábavu Milan Kruml.

Dítě, rodiče a jejich svět

Děti vůbec ideologii v pohádkách nebo filmech nevnímají. Ideologické myšlenky jsou poselstvím pro rodiče, nikoli pro děti, myslí si psycholožka Marie Farková.

„Svět dětí a jejich vnímání je jedna věc a svět rodičů, kteří popřípadě sledují tu pohádku s tím dítětem, je druhá věc. A platí tady: postoje dětí se vytvářejí na základě sdělení rodičů a na základě rodičovské interpretace. V tom je právě nebezpečí, kdy rodič může interpretovat realitu z odlišného úhlu pohledu a popřípadě ji může využít či zneužít, v těch krajních případech, aby se interpretovalo něco, co zapadá do kontextu rodičovského myšlení. Ale pro děti znamená pohádka neskutečný svět, něco, co není reálné, co vytváří iluzi, co vytváří krásnou či méně krásnou iluzi. To podstatné je na tom to, že to není realita,“ uvedla psycholožka v našem vysílání.

Důležité je to, jak rodič dítěti interpretuje pohádku nebo film.

„Pohádky vždycky měly jakási poselství, ale ta poselství, pokud byla skrytá dejme tomu za příběhem hrdiny, který musel překonávat překážky, a teď si vezměme jakoukoli klasickou pohádku, která zná české prostředí, tak to bylo o tom, že vždycky rodiče říkali: Hele a vidíš a ten princ musel zabít toho draka, aby si zasloužil tu princeznu. Takže tam to bylo o tom, že v životě není nikdy nic zadarmo. Ale vždycky záleželo na tom, jak ten rodič tu realitu té pohádky okomentuje, protože dítě tu pohádku, na kterou se dívá, nazírá tak, že je vtaženo jakoby do děje,“ dodala psycholožka Marie Farková.

Marián Vojtek, Markéta Bartošová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme