Kajínkovy rozsudky v 19 bodech. Návrat do společnosti je nemožný, dlouhý trest nepomůže, psali znalci

O případu Jiřího Kajínka rozhodovaly několikrát soudy všech úrovní. Dvakrát dostal kauzu na stůl také Nejvyšší soud. Nejprve odmítl stížnost někdejšího ministra spravedlnosti Pavla Rychetského (ČSSD). Později zamítl i stížnost ministra Pavla Němce (US-DEU) kvůli obnově Kajínkova procesu. V obou verdiktech pak soud připomněl klíčové důkazy a výpovědi svědků, server iROZHLAS.cz vybral ty nejzajímavější pasáže.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Doživotně odsouzený nájemný vrah Jiří Kajínek a první dáma Ivana Zemanová ve věznici v Rýnovicích | Foto: Twitter/Jiří Ovčáček

1. Nejblíže kritické události byli svědci L. H. a S. B., kteří místem události náhodně projížděli osobním automobilem. Z jejich výpovědí shodně vyplývá, že střelec měl v každé ruce pistoli a střílel do muže ležícího na zemi. Z výpovědí spolujezdce S. B. navíc plyne, že střelec předtím střílel do vozidla Mazda na řidiče, oběhl vozidlo zpředu a střílel na muže, který vyběhl z jeho zadních dveří, zasáhl jej a ten padl na zem.

Případ Jiřího Kajínka

Jiří Kajínek v roce 1993 v borských serpentinách pod plzeňskou věznicí zastřelil podnikatele Štefana Jandu a jeho bodyguarda Juliána Pokoše. Dalšího bodyguarda Vojtěcha Pokoše postřelil. Za dvojnásobnou nájemnou vraždu a pokus o vraždu dostal doživotí. Dodnes tvrdí, že je nevinný. Opakovaně žádal o obnovu procesu, soudy to vždy zamítly. V Kajínkově případu je přesto řada nejasností a pochybností. Vyšetřující policisté například byli podle investigativního reportéra Radiožurnálu Janka Kroupy do případu sami zapleteni. Mizely prý také důkazy. Minulý týden prezident Miloš Zeman oznámil, že Kajínkovi udělí milost.

2. Podle fotografií v přípravném řízení dne 2. 11. 1993 svědek L. H. prohlásil: „Mohu říci, že muž, který je na fotografii č. 7 (obviněný J. K.), se hrozně podobá muži, který dne 30. 5. 1993 po dvacáté hodině střílel na posádku vozidla Mazda. Poznal jsem jej podle toho hranatého obličeje. Vlasy měl ten muž přibližně stejné. Byl to jen mžik, malá chvilka, abych si jej zapamatoval." Naproti tomu u hlavního líčení dne 30. 5. 1996 obviněného neidentifikoval.

3. K popisu střelce se vyjadřoval i svědek P. V. Viděl muže, který utíkal z místa činu pěšinkou protínající serpentiny a směřující k hrázi přehrady. Při rekognici uvedl: „Prohlédl jsem si fotografie a mohu říci, že bezpečně poznávám muže pod č. 2 (obviněný J. K.). Je to ten, co utíkal od toho místa, kde se střílelo dne 30. 5. 1993, na zkratku přes serpentiny." Naopak u hlavního líčení dne 30. 5. 1996 prohlásil, že nikoho z obviněných nezná a ani je neviděl.

4. Podle názoru Nejvyššího soudu krajský soud důvodně vyhodnotil, že z výpovědí jmenovaných svědků nelze spolehlivě vycházet při identifikaci pachatele střelby, lze však oprávněně dovodit, že na místě činu střílel jediný muž, který měl dvě zbraně.

5. Ze znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze, odvětví balistiky, vyplývá, že na místě činu byly použity dvě samonabíjecí pistole ráže 7,65 mm Browning, tuzemská pistole ČZ - vzor 27 nebo např. francouzská pistole Unique. Tomu odpovídaly střely zajištěné v tělech obětí i nábojnice nalezené při ohledání místa činu.

Každé pravidlo má své výjimky, vysvětloval Zeman milost pro Kajínka. Považuje ji za nezbytnou

Číst článek

6. Z výpovědi obviněného A. H. mimo jiné vyplývá, že proběhla jeho schůzka s A. V., kde mu jmenovaný sdělil, že jej v Plzni vydírají nějací Romové a potřebuje pomoc, přičemž považuje za vhodné je nějak vyděsit nebo zbít, aby dali pokoj. Obviněný A. H. mu řekl, že zná člověka, který by případně celou záležitost vyřídil. Obviněný A. H. dále uvedl: „Při rozhovoru s panem K., na který jsem přinesl těch 100 000 Kč, jsem pana K. seznámil s problémem pana V. On mi řekl, že to bude maličkost, která by se dala vyřídit. Říkal, že s tím bude mít náklady. Výši těchto nákladů nikterak nespecifikoval, ale já jsem mu řekl, že může klidně čerpat těch 100 000 Kč, které jsem na schůzku přinesl a také jsem mu je na té schůzce předal." Obviněný A. H. zpětně informoval A. V., když uvedl: „Nato jsem mu řekl, že jsem kontaktoval toho svého člověka, že s tím zastrašením souhlasí a že jsem mu předal zálohu v celkové výši 100 000 Kč."

„Náhle jsem slyšel řadu po sobě jdoucích výstřelů... Připadalo mi, jako by střelba vycházela z borské věznice. Vzápětí po střelbě běžel pan K. po silnici dolů k mému autu. Nasedl, nic neříkal, pouze řekl: ‚Jedem!‘“

Z výpovědi obviněného J. Ď.

7. Z výpovědi obviněného J. Ď. vyplývá, že dne 30. 5. 1993 kolem 15.00 přišel k němu do bytu obviněný J. K. s tím, že potřebuje odvézt do Plzně, přičemž jeho žádosti vyhověl. Po projetí Plzní dojeli do serpentin, přičemž v jedné zatáčce po pravé straně byla mimo silnici odstavná plocha nad vodní nádrží. Zde mu obviněný J. K. ukázal místo, kde má zastavit a počkat. Obviněný J. Ď. dále uvedl: „Na místě v Plzni na Borech jsem si všiml, když vystupoval z auta, že za pasem má pistoli v pouzdru... K. odešel doleva nahoru do kopce směrem k městu. V té době mohlo být kolem 19.00 až 19.30. Schůzka měla být přesně v 19.30. Na tomto místě jsem čekal asi tak 30 minut... Náhle jsem slyšel řadu po sobě jdoucích výstřelů... Připadalo mi, jako by střelba vycházela z borské věznice. Tehdy jsem tomu nepřikládal žádnou váhu. Vzápětí po střelbě běžel pan K. po silnici dolů k mému autu. Nasedl, nic neříkal, pouze řekl: ‚Jedem!'"

8. Při výpovědi dne 9. 2. 1994 obviněný J. Ď. uvedl: „K. je velice silná osobnost, ale kromě toho se netajil s tím, že pokud ho někdo podrazí, bude mít s ním co do činění, že takového člověka zlikviduje. Vzhledem k tomu, co jsem o K. věděl a jak jsem ho poznal, jsem nikdy nepochyboval o tom, že by to učinil." Dále vypověděl: „Skutečnosti týkající se K., které postupně do protokolu uvádím, jsem včera zatajil jen z toho důvodu, že jsem se hrozně bál a stále se bojím toho, že mě K. při první příležitosti zabije. Bojím se, že z případného dalšího výkonu trestu odnětí svobody se K. dokáže dostat na svobodu a já nepřežiju."

Jak rozhodovaly soudy?

  • Červen 1998 - Krajský soud v Plzni uznal Kajínka vinným z dvojnásobné vraždy a pokusu o vraždu. Odsoudil ho na doživotí.
  • Únor 1999 - Vrchní soud v Praze trest potvrdil.
  • Únor 2001 - Ministr spravedlnosti Pavel Rychetský podal stížnost pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu.
  • Září 2001 - Nejvyšší soud Rychetského stížnost zamítl.
  • Říjen 2001 - Ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš podal ústavní stížnost. Ústavní soud se jí nezabýval.
  • Březen 2006 - Krajský soud v Plzni zamítl Kajínkovu žádost o obnovu procesu. 
  • Červen 2006 - Vrchní soud v Praze definitivně zamítl Kajínkovu žádost o obnovu procesu.
  • Duben 2007 - Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona kvůli obnově procesu, kterou podal ministr spravedlnosti Pavel Němec.
  • Březen 2011 - Krajský soud v Plzni zamítl Kajínkovu žádost oobnovu procesu. Verdikt poté potvrdil Vrchní soud v Praze i Ústavní soud.
  • Červenec 2015 - Krajský soud v Plzni zamítl Kajínkovu žádost o obnovu procesu. Verdikt poté potvrdil Vrchní soud v Praze i Ústavní soud.

9. Svědek a zároveň i poškozený V. P. je jedinou osobou z posádky vozidla Mazda, která střelbu, k níž došlo na místě posuzované události, přežila, byť byla zraněna. Jmenovaný podrobně vypovídal v přípravném řízení i v hlavním líčení o kritické události, popsal osobu střelce, jeho oblečení a provedl jeho identifikaci.

10. V. P. byly promítány videozáznamy relací České televize v Praze, vysílané pod názvem Policie 158. Po dvaceti minutách najednou požádal poškozený V. P. vyšetřovatele o zastavení projekce a vrácení zpět. V té době bylo vidět na poškozeném V. P. silné rozrušení. Sám uvedl: „To je on!" Došlo k vrácení pásku a k opětovnému promítnutí. Na televizní obrazovce se znovu objevilo pátrání po uprchlém vězni J. K. K tomu podle protokolu poškozený V. P. uvedl: „Tady ho máte, co chcete víc." Rovněž konstatoval: „Tento muž, který se jmenuje K. J., je ten chlap, který dne 30. 5. 1993 byl po 20.00 na Borech nad serpentinami a tento střílel na Š. J., mého bratra J. a také potom střílel na mne... Tento muž je shodný s tím, který se nám představoval jako Ing. nebo Dr. Lebeda". Dále podle protokolu poškozený uvedl: „Byl jsem s tímto mužem třikrát v osobním kontaktu, navíc v bezprostřední blízkosti, kdy střílel do Mazdy na Š. J., mého bratra J. a potom, když střílel na mě. Jeho podoba mi dokonale utkvěla v paměti, nemohu se mýlit. Do smrti jej budu mít před očima."

11. Ze svědecké výpovědi V. P. u hlavního líčení mimo jiné vyplývá, že jako ochranka Š. J. absolvoval tři jízdy na schůzky s osobou, která se představila jako Ing. Lebeda. Poslední schůzka byla domluvena na 30. 5. 1993. Poškozený V. P. dále uvedl: „Nastoupili jsme všichni tři do auta a jeli jsme na místo té schůzky. Když jsme tam přijeli, stál tam ten muž a ruce měl za zády. Š. J., který řídil, tam nacouvával, já jsem seděl vzadu a koukal jsem na toho muže. Ten se usmíval, jako by nic. Ještě jsme ani nezastavili a začal střílet. Jako první vystřelil na Š. J. Já jsem vyskočil z auta a pak už nevím." Na žádost předsedy senátu, aby se otočil, poškozený tak učinil, ukázal na obžalovaného J. K. a řekl: „Poznávám tady toho muže. To byl on, který na nás střílel."

12. Komise znalců hodnotila osobnost obviněného J. K. jako stenickou, stabilní, anetickou, těžce psychopatickou, když jeho hlavní charakteristikou je egocentričnost, anetičnost až citová oploštěnost. Intelektové schopnosti obviněného shledala jako dobré a nadprůměrné ve schopnosti s manipulaci s lidmi a v sociálních sférách. Dále komise znalců dospěla k závěru, že schopnost resocializace obviněného J. K. je zcela zaniklá. Obviněný není schopen autokritického pohledu a změny životních stereotypů a hodnot ani po dlouhodobém trestu odnětí svobody.

Omilostněný vrah Kajínek opustil rýnovickou věznici. Doufá v obnovu procesu

Číst článek

13. Pokud jsou ve vyjádření obviněného a jeho obhájce zdůrazňovány rozpory mezi provedenými důkazy, nejde o situaci výjimečnou a soud byl povinen v rámci hodnocení důkazů se s těmito rozpory náležitě vypořádat, což v posuzované věci soudy obou stupňů učinily. Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by snad nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu i u přezkoumávané věci.

14. Krajský soud při rozhodování o druhu a výši trestu vycházel ze stupně společenské nebezpečnosti spáchaných trestných činů, který zcela oprávněně vyhodnotil jako mimořádné vysoký. Správně zdůraznil naprostou neúctu obviněného k lidskému životu, když opakovaně lákal Š. J. na osamělá místa a poté, co dvakrát neuspěl, při třetí schůzce Š. J. a J. P. chladnokrevně zastřelil, přičemž V. P. jen náhodou vražedný útok přežil.

Nejvyšší soud zamítl stížnost kvůli obnově procesu

1. Podstatnou novou okolností, která byla s to mít vliv na správnost dříve učiněných skutkových zjištění, je zejména výpověď J. O. Tento svědek s odstupem 11 let od události uvedl, že byl očitým svědkem střelby v květnu 1993. Při sprchování ve věznici v Plzni zaslechl střelbu. Z okna viděl na borský park a všiml si nějakého člověka, jak dochází k autu. Auto ještě popojelo asi metr zpět a ten člověk do něj asi 3x vystřelil. Potom přeběhl silnici a pospíchal dolů k přehradě. Asi po 70–100 m vylezl zpět na silnici a vrátil se k místu, odkud střílel. V té době tam již bylo větší množství lidí, byla tam také sanitka a policie. Střelcem podle něj nemohl být obviněný K., protože utíkal jinou cestou, a nadto muž, jehož viděl střílet, byl menší postavy, a to v porovnání s lidmi, mezi něž se posléze vrátil.

Útěky Jiřího Kajínka

  • 18. 1. 1993 — Kajínkovi byl přerušen výkon trestu na 3 dny (21. - 23. ledna 1993) na přimluvení vězeňské komise. Kajínek se do věznice ale už nevrátil. O čtyři měsíce později spáchal vraždy, ze kterých byl nakonec odsouzen na doživotí.
  • 23. 7. 1994 — Z vazební věznice v Českých Budějovicích se Kajínek daleko nedostal. Po krátkém pronásledování, při němž museli policisté použít také varovný výstřel a několik usměrňujících tělesných chvatů, nakonecKajínek na břehu Vltavy zadržen a dopraven zpět do věznice.
  • 11. 9. 1996 — Jiří Kajínek se pokusil utéct z valdické věznice. Policie po něm pátrala 20 minut, pak ho ale našla a vrátila do cely.
  • 29. 10. 2000 – Asi nejznámější útěk Kajínka. Podařilo se mu totiž, pravděpodobně jako jedinému, utéct z věznice Mírov. Policie po něm pátrala téměř dva měsíce. Nakonec si pro něj přišla do bytu jeho kamaráda URNA (Útvar rychlého nasazení).

2. Krajský soud v Plzni tuto výpověď svědka vyhodnotil jako nevěrohodnou. Především se zabýval výhledovými poměry svědka, které byly ověřovány vyšetřovacím pokusem. Ze situačního plánku není zpochybňováno, že svědek mohl na místo činu vidět, pokud jde o směr výhledu z borské věznice. Na druhé straně však nemohl soud prvního stupně opomenout záznam o použití služebního psa, jakož i záznam o činnosti výjezdové skupiny policie, z nichž vyplývá, že služební pes sledoval stopu pachatele po stezce přijíždějící po borských serpentinách až k bývalému odstavnému parkovišti, nikoli přes vozovku. Ve vztahu k svědkovi O. neuvěřil soud také jeho tvrzení o časových údajích, které uváděl. Pochybnosti měl soud i o popisu osoby – pachatele, podaném svědkem O. ve vztahu k výšce postavy a dokonce i oblečení.

3. Vyhodnocena byla i výpověď svědka J. Ď., který v původním řízení uvedl, že odvezl J. K. do Plzně do prostoru pod borskými serpentinami a poté jej znovu odvezl do Plzně. V řízení o obnově jako svědek označil původní tvrzení za smyšlené, činěné pod nátlakem policie, kdy mu policisté vyhrožovali umístěním do vazby společně s J. K. Policisty byla zneužita i informace o jeho homosexualitě, a všechny tyto okolnosti jej proto vedly k tomu, že přistoupil na podmínky policie a podal původní usvědčující výpověď.

4. Krajský soud v Plzni hodnotil výpověď J. Ď. jako nepravdivou. Za stěžejní argument, proč soud svědkovi neuvěřil, je konfrontace s jeho výpovědí v původním řízení. Svědek tehdy absolvoval prověrku, která spočívala v tom, že navedl policejní automobil z okraje Plzně – výpadovky na Plzeň – až do borovských serpentin. Tohoto úkonu se kromě policistů účastnila i státní zástupkyně, a celý jeho průběh je zachycen na videozáznamu. Z tohoto záznamu je nepochybné, že J. Ď. naprosto spontánně navigoval policisty přes celou Plzeň až do míst, kde podle původního tvrzení obviněného J. K. vysadil a čekal na něj. Ze záznamu je také vidět, že J. Ď. nemá v rukou žádný papír s policejním návodem, jak tvrdil v řízení o obnově, kdy údajně s policisty z předloženého papíru četl co má při cestě autem a poté říkat.

Případ Jiřího Kajínka: od výstřelu na Borech až po prezidentskou milost

Číst článek

5. Nejvyšší soud neshledal pochybení, jichž by se zejména nalézací soud dopustil při zhodnocení provedených důkazů, a podle jeho názoru naopak přesvědčivě a dostatečně podrobně osvětlil, jakými úvahami se řídil. Nejvyšší soud neshledal ministrem spravedlnosti podanou stížnost pro porušení zákona důvodnou, a proto ji zamítl.

Pasáže redakčně lehce upravené pocházejí ze dvou verdiktů Nejvyššího soudu. První ze září 2001 má spisovou značku 5 Tz 37/2001. Druhý z dubna 2007 má spisovou značku 4 Tz 113/2006.

Anna Kottová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru