Kdy se občan rozhoupe k cestě na náměstí?
V České republice se moc nedemonstruje a politikům může projít leccos. Co tedy občany vlastně dokáže dohnat na náměstí? Ivan Hoffman se snaží najít odpověď.
Lidé mají dost vlastních starostí a není jednoduché je vyprovokovat k tomu, aby si udělali čas na demonstraci. Způsob, který se u nás pravidelně nemine účinkem spočívá v tom, že stále stejní politici označí lidi s jiným názorem za samozvance, křiklouny, anarchisty, či teroristy a stoupenci těchto politiků dokonce pohrdlivě pohovoří o ulici a lůze. To lidi zaručeně naštve a Václavské náměstí zaplní stotisícové shromáždění.
V zemi, která jako jedna z mála v Evropě neumí vzdorovat zdražování benzínu, kde za své požadavky neumí rasantně vystoupit zemědělci, učitelé ani zdravotní sestry, v zemi, kde se prakticky nestávkuje, a lidé, kteří si vyvzdorovali parlamentní demokracii, už deset let trpělivě chodí k volbám v naději, že se k té zastupitelské demokracii konečně dočkají také slušných zastupitelů, tak v takovéhle zemi se rozpoutá bouře, když lidé zjistí, že je politici považují za hlupáky.
Politikům u nás projdou skandální konflikty zájmů, vymyšlení mrtví sponzoři, zjevná neschopnost, či nízké intrikánství, ale něco jim občan odpustit neumí: když se k němu chovají nabubřele, pyšně a drze. S takovým chováním se občan setkává u politiků napříč celým politickým spektrem, takže má stále větší problém odhadnout, která politická strana je nejmenším zlem. Ze vzdoru lidí, kteří nejsou ochotni nechat se urážet roste občanská společnost, společnost svobodných občanů, kteří se například nyní odmítají dívat na stupidní nápisy na obrazovce televize, kterou si platí. Občan od politiků nic moc nečeká, ví o nich své. Vyprošuje si ovšem, aby se mu prostřednictvím médií vnucovali víc, než je nezbytně nutné. Proto se takovému ohlasu těší heslo že televize nepatří stranám, ale lidem.
