'Když ztratíte rodinu, ztratíte všechno.' Pamětníci vzpomínají na zkázu Lidic

Jiří Pitín | Foto: Paměť národa

„Tak jsme se vzbudili a nevěděli jsme, co se děje, a najednou oni už stáli uvnitř,“ popisuje Marie Šupíková noc, kdy do domova vtrhlo gestapo a ukončilo tak její doposud bezstarostné dětství. Druhý den ráno, 10. června 1942, nacisté vypálili celé Lidice. Osudy těch, kteří teror přežili, připomíná projekt Paměť národa.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Přesně před 75 lety nacisté vypálili obec Lidice. Na místě zastřelili 173 mužů, ženy byly internovány v koncentračním táboře v Ravensbrücku a děti, kromě několika, zavraždili nacisté plynem ve vyhlazovacím táboře. Celkem zemřelo 340 lidických obyvatel. Do vlasti se po skončení války vrátilo jen 143 žen a 17 dětí.

Paměť národa je mezinárodní sbírkou vzpomínek historických událostí 20. století. Navštívit ji můžete v stejnojmenném online archivu. Na jeho budování se podílejí jednotlivci i organizace z Česka a dalších zemí. Hlavním koordinátorem je obecně prospěšná společnost Post Bellum, dalšími garanty jsou Český rozhlas a Ústav pro studium totalitních režimů. Databáze funguje od roku 2008.

Příběhy některých z nich připomíná databáze Paměť národa – sbírka vzpomínek pamětníků, jejichž svědectví slouží ke zkoumání moderních dějin, ale i k přiblížení pohnutých událostí širší veřejnosti.

Marie Šupíková

Marie Šupíková se v Lidicích narodila v srpnu 1932. Její tatínek Josef Doležal pracoval v kladenských železárnách a maminka Alžběta Doležalová pomáhala v hospodářství u sousedů. V domě, který otec v Lidicích postavil, žila s rodinou i babička.

Ze vzpomínek na dětství si paní Marie vybavuje hraní s kamarády, cvrnkání kuliček u kostela nebo pasení hus. To vše ale skončilo v červnu 1942.

Marie Šupíková | Foto: archiv Paměť národa

Do rodinného domu Doležalových vtrhli v noci 9. června 1942 nacisté a zřídili si uvnitř provizorní štáb.

„To byl hned hlomoz, to byly rány, tak jsme se vzbudili a nevěděli jsme, co se děje, a najednou oni už stáli uvnitř. No tak honem, honem, chudák maminka to sbírala, všecko jí to padalo z rukou, nevěděla, co honem... Hrůza! My jsme měli jenom to, co mi maminka oblíkla, prádlo, šaty, kabátek, sandálky naboso, brácha taky byl oblečený, maminka taky, a nic víc. Žádné jídlo," vzpomíná Marie Šupíková.

„„Aby děti vždycky měly domov a rodiče... Když se tohle ztratí, tak ztratíte všechno!““

Rodinu z domu zatkli a rozdělili ji – otce a čerstvě 15letého bratra Josefa gestapo odvedlo, zbytek rodiny poslali do školy, kde už byly ostatní lidické ženy a děti. Muže naopak odváděli na Horákův statek, kde je později popravili.

Bratr paní Marie byl popraven 16. června v Praze-Kobylisích. Ona sama byla se skupinou ostatních dětí převezena do sběrného tábora v Lodži v Polsku. Tam ji nacisté vybrali na převýchovu do německé rodiny. Do roku 1946 tak žila pod jménem Ingeborg Schiller v polské Poznani a později v Boizenburgu v Německu.

S maminkou Alžbětou Doležalovou a v nemocnici v Praze v roce 1946 | Foto: archiv Paměť národa

Díky aktivitě českého repatriačního výboru ji v červenci roku 1946 adoptivní rodina nahlásila českým úřadům a Marie Doležalová přijela zpět do Československa. Její maminka válku přežila, z koncentračního tábora v Ravensbrücku se ale vrátila vážně nemocná, zemřela v prosinci roku 1946.

Od roku 1951 pracovala paní Marie jako administrativní pracovnice, později se vdala a přivedla na svět dceru Ivanu.

"Já bych řekla, že jsme dospěly rychle. Ale ten největší prožitek nebo poznatek byl, až jsme měly vlastní rodinu. A měly vlastní děti. Tak jsme teprve zpátky poznaly celou hrůzu a hloubku té tragédie," popisuje dopady nacistického teroru na lidické ženy.

Jiří Pitín

Jiří Pitín se narodil 23. dubna 1942 a v době lidické tragédie mu bylo teprve šest týdnů. Nejdříve ho nacisté převezli do Terezína a potom byl spolu s některými dalšími dětmi z Lidic internován v kojeneckém ústavu v Praze-Krči.

Jiří Pitín | Foto: archiv Paměť národa

Jeho tatínek František se po obsazení Lidic gestapem pokusil o záchranu a několik dní se skrýval v okolí, nakonec byl ale dopaden. Společně s dalšími lidickými muži ho nacisté zastřelili v Kobylisích. Matka Jiřího Pitína si následně v koncentračním táboře Ravensbrück vzala život.

"Maminka skončila svůj život na Vánoce 1944. Mám prozatím dvě informace, jak skončila. Jedna informace je, že se v podstatě zbláznila, že běhala pořád na bránu, chtěla... volala děti... Druhá, že skončila v drátech, tak já nevím. Každopádně už to nevydržela, protože byla moc senzitivní," vypráví Jiří Pitín.

Jiří Pitín jako malý kluk | Foto: Paměť národa

Starší sestra Marie zemřela s dalšími lidickými dětmi v Chelmnu. Po válce se Jiřího Pitína ujala matčina starší sestra Marie Kvasničková. Vystudoval elektrotechniku, později několik semestrů studoval i historii na FF UK a řadu let pracoval jako prodavač zvukové techniky. Dnes je v penzi a pracuje ve vedení místní organizace Svazu bojovníků za svobodu v Praze-Nuslích.

Božena Vodrážková

Božena Vodrážková, za svobodna Brožová, se narodila v Praze v roce 1923. Tatínek Josef Kalous zemřel v jejím útlém dětství, maminka pak sloužila u sedláků v různých středočeských obcích - ve Stehelčevsi, pak v Makotřasech a nakonec v Lidicích, kam se i s Boženou a jejím bratrem v roce 1939 přestěhovala.

Božena Vodrážková | Foto: Paměť národa

Pamětnice si při vzpomínkách na život v Lidicích a okolí dodnes vybavuje například pana Lišku, mlynáře z Podhorova mlýna. "Chudák pan Liška, na toho si vzpomínám. Museli jsme všichni ráno otevřít okna, aby měli ti, co nás okupovali, přehled, a on šel kolem, my jsme měli nízko okno, on šel okolo a říkal: ‚Brožová, co s námi bude, co s námi bude!' Tak zoufalým hlasem. On se oběsil, způsobil si smrt... Měli takového krásného kluka Mirečka a on uměl číst noviny. Takový malý kluk, a už mi četl noviny!" vzpomíná paní Vodrážková.

Božena Vodrážková zamlada | Foto: archiv Paměť národa

V roce 1942 postihl Boženu Vodrážkovou stejný osud jako ostatní obyvatele Lidic. Byla i s matkou deportována do koncentračního tábora v Ravensbrücku, její otčím padl s lidickými muži. Bratr nebyl hlášen v Lidicích, navíc v té době žil v Německu, takže se mu události vyhnuly.

Paní Božena se v koncentračním táboře napojila na skupinu vězněných svědkyň Jehovových a stala se vyznavačkou této křesťanské církve. Po válce se vrátila nejprve do Kladna a později i do obnovených Lidic. Pracovala tam jako zahradní dělnice a vychovala dva syny. Dnes žije v Kladně.

Pavel Horešovský

Pavel Horešovský | Foto: Paměť národa

Pavel Horešovský se narodil 25. května 1942 v Lidicích jako poslední dítě ještě před obsazením obce nacisty. Patřil k dětské skupince, která byla za války držena uvnitř sirotčince v bývalých Masarykových domovech v Praze-Krči. Po válce ho čekalo setkání s matkou, která přežila pobyt v koncentračním táboře v Ravensbrücku.

Otce už ale nikdy neviděl - nacisté ho s ostatními lidickými muži popravili krátce po vypálení obce. Pavel Horešovský vyrůstal nejprve u prarodičů v Makotřasech, později s matkou a jejím druhým manželem v Praze.

S dědečkem Tůmou 10.1.1943 | Foto: archiv Paměť národa

V roce 1953 se rodina přestěhovala do nových Lidic. V Čáslavi se pan Pavel vyučil automechanikem a v září 1961 nastoupil vojenskou službu. 

Po sametové revoluci krátce působil jako předseda lidické organizace Svazu bojovníků za svobodu, ale brzy se rozhodl funkci složit. Dál se neformálně věnuje organizování pietních aktů v Lidicích a dalších společenských akcí s lidickou tematikou. Kromě toho propaguje odkaz Lidic v Německu.

Daniela Brodcová, ČTK Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme