Nemělo by nás jít žalovat. Ministerstva si na rozsudek o klimatu stěžují u Nejvyššího správního soudu
Kasační stížnost na rozsudek, který státu nařídil do roku 2030 snížit emise, podávají i zástupci Klimatické žaloby ČR. Vadí jim, že městský soud neurčil datum úplné klimatické neutrality.
Státní správa dosud neudělala dost pro zmírnění klimatické změny a tím porušila závazky Pařížské dohody. Tak v červnu rozhodl Městský soud v Praze, který ministerstvům životního prostředí, zemědělství, dopravy a průmyslu a obchodu uložil povinnost přijmout dodatečná opatření. Ta mají vést ke snížení emisí skleníkových plynů o 55 procent do roku 2030.
Ministerstva se ale odvolala k Nejvyššímu správnímu soudu, který může v následujících měsících rozsudek zrušit a spor vrátit k dalšímu projednání. V kasačních stížnostech mimo jiné požadují přezkum takzvané aktivní legitimace. Tedy toho, zda měly spolek Klimatická žaloba ČR a obec Svatý Jan pod Skalou vůbec právo podat zásahovou žalobu proti státu.
„Zjednodušeně se ministerstva a vláda snaží říct, že lidé nemají právo požadovat, aby soud přezkoumával činnost státních orgánů v oblasti ochrany klimatu,“ řekla serveru iROZHLAS.cz právnička Eva Balounová z Centra pro klimatické právo a udržitelnost Akademie věd.
Ministerstvo mlčí
Nejvyšší správní soud tedy bude přezkoumávat nejen povinnosti státu v ochraně klimatu. Musí také rozhodnout, zda Městský soud v Praze správně přiznal právo žalobcům. Společně s jednotlivými ministerstvy byla žalovaná i celá vláda, žalobu proti ní ale městský soud odmítl. A právě na to teď v kasačních stížnostech ministerstva poukazují.
Ministerstvo zemědělství u soudu zpochybňovalo změnu klimatu, odkazovalo se na konspirační teorii
Číst článek
„Je tristní, pokud ministerstva namítají, že lidé nemají právo se bránit, když stát zasahuje do jejich práv. Popírá to princip správního soudnictví, které má chránit veřejná subjektivní práva jednotlivců,“ komentuje advokátka Laura Otýpková z kanceláře Frand Bold, která zastupuje ve sporu spolek Klimatická žaloba ČR.
Ministerstvo životního prostředí na dotazy serveru iROZHLAS.cz odpovědělo, že se k probíhajícímu soudnímu řízení nevyjádří do doby, než Nejvyšší správní soud rozhodne. Ten se rozhodl věc posoudit přednostně, posun by proto podle právničky Balounové mohl nastat během několika měsíců.
Redakce serveru iROZHLAS.cz má k dispozici znění červnového rozsudku i kasačních stížností ministerstev, které postoje institucí do velké míry odhalují.
Ve své kasační stížnosti například ministerstvo životního prostředí uvádí: „Pokud má být dosaženo cílů Pařížské dohody ve vztahu ke zmírnění změny globálního klimatu, musí se zapojit většina veřejnosti (rozhodující je spotřebitelské chování), nevládní sektor, municipality, a soukromý sektor, nikoli pouze stát prostřednictvím zásahů státních orgánů.“
Jižní Morava má naději klimatickou krizi ustát. Výzkum modeluje extrémní scénáře v šesti obcích
Číst článek
„Je to argument, kterým se zříkají odpovědnosti ze strany státu. Stát je přece odpovědný za to, aby stanovil legislativu a regulaci soukromého sektoru. Má chránit práva svých občanů nejen aktivně, ale musí i preventivně přijímat opatření, aby nedocházelo k porušování lidských práv. Z mého pohledu by měl nastavit i klimatickou politiku a podmínky pro soukromý sektor,“ oponuje Balounová.
Každý resort sám za sebe
Ministerstva nepostupovala při podávání kasačních stížností zcela koordinovaně a argumentovala po vlastní ose. Podle Balounové jsou odlišné požadavky i zdůvodnění odrazem širšího problému českého přístupu ke klimatické změně. „Každé ministerstvo má svou agendu. V ochraně klimatu logicky většina spadá pod ministerstvo životního prostředí, to ale nemá kompetence například v oblasti dopravy,“ říká.
Ostatně i samy resorty namítají, že kontrola naplňování strategického dokumentu Politika ochrany klimatu z roku 2017, který ukládá povinnosti na národní úrovni, má být úkolem vlády. „Městský soud v Praze žalobu proti vládě odmítl. Není to ale tak, že je jedno ministerstvo odpovědné za celou agendu,“ podotýká Balounová.
Ministerstvo chce změnit podmínky pro solární elektrárny. Na výkonnější nebude nutná licence
Číst článek
„Účast vlády je podle nás nezbytná k tomu, aby se opatření k ochraně klimatu realizovala efektivně. Odmítnutí soudu uznat pasivní žalobní legitimaci vlády vedlo k námitkám některých ministerstev, že pokud nelze žalovat vládu, nelze žalovat ani ministerstva. Myslím si, že je to přesně naopak. Pokud lze žalovat konkrétní resorty, mělo by jít žalovat i vládu jako celek,“ dodává Otýpková z Frank Bold.
Spor o Pařížskou dohodu
Městský soud v Praze nerozporoval skutkový stav, tedy že změna klimatu probíhá a žalovaná ministerstva dostatečně neplní své cíle. Spor se nyní vede o to, zda existují vymahatelné právní povinnosti, podle kterých musí stát aktivně snižovat emise skleníkových plynů.
Verdikt soudu odkazuje k Pařížské dohodě, podle které také určil český závazek: snížení emisí o 55 procent do roku 2030. Tento podíl se počítá z emisí vyprodukovaných v roce 1990. Od té doby už české emise klesly o zhruba 40 procent.
„Ministerstvo životního prostředí na to namítá, že na úrovni Evropské unie je 55procentní cíl společným závazkem. Některý stát může mít povinnost snížit emise o 60 procent a jiný třeba jen o 30 procent,“ popisuje Balounová. „Městský soud v Praze rozhodnutí odůvodnil tím, že se na základě některých koncepcí domnívá, že je to také český cíl. Ministerstvo životního prostředí teď namítá, že český cíl bude teprve propočítán a že koncepce jsou zjednodušující.“
Stanovení výše příspěvků jednotlivých států jsou podle Pařížské dohody sice dobrovolné, to ale podle Balounové nevylučuje právo českého soudu posoudit, zda vedou k cíli dostatečného snižování emisí. Strana žalobců, tedy spolek Klimatická žaloba ČR, požadovala dokonce ještě silnější snižování emisí, a to až na úroveň klimatické neutrality.
Ministerstvo dopravy ve své kasační stížnosti u soudu argumentovalo například tím, že je příliš brzy na to hodnotit úsilí státu: „První globální hodnocení bude dle Pařížské dohody provedeno až v roce 2023 a pak následně každých pět let. V tomto světle stěžovatel hodnotí žalobu, stejně tak jako napadené rozhodnutí, jako poněkud předčasné.“
„Argument, že žaloba je předčasná, je vágní,“ reaguje Balounová. „Ano, Pařížská dohoda bude v příštím roce přezkoumána. Hodnocení se ale nebude zabývat tím, jestli každý stát plní svůj příspěvek, ale jestli všechny příspěvky dohromady směřují k zamýšlenému cíli.“ Průběžná kontrola plnění závazků Pařížské dohody je proto podle Balounové právě odpovědností vnitrostátních orgánů či národních soudů.
Letošní léto? Tak vypadá oteplení o 1,2 stupně Celsia. A my míříme výš, varuje bývalý šéf UN Environment
Číst článek
Rozsudek městského soudu o snižování emisí o 55 procent do roku 2030 je pravomocný a vykonatelný. Kasační stížnost nemá odkladný účinek. Závazek dodržení společného cíle Pařížské dohody je pro stát závazný ve chvíli, kdy dohodu ratifikuje a vyhlásí ji ve sbírce mezinárodních smluv. To se v Česku stalo v roce 2017.
„Pokud jde o správu dopravy, plány máme, realizujeme je a v řízení jsme to prokázali. Neztotožňujeme se proto se závěry soudu, protože v této části rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování, tedy v soudním spisu,“ odpověděl na dotaz iROZHLAS.cz tiskový mluvčí ministerstva dopravy František Jemelka.
Různé výpočty
Ministerstva podala kasační stížnosti také proto, že podle nich v rozsudku chybí časový rámec pro splnění uložených povinností a zároveň neuplynula žádná lhůta pro plnění závazků.
„Městský soud v Praze se s tím ale dle mého názoru vypořádal. Určil, že klimatické závazky jsou cíle, ke kterým máme směřovat, a přitom z dokumentů jako Politika ochrany klimatu vyplývá, že k těmto cílům nesměřujeme,“ říká Balounová. Dále argumentuje tím, že už je Pařížská dohoda platná. „Z mého pohledu není potřeba dalších lhůt.“
„Pokud by soud nařídil zcela konkrétní způsoby, jak redukovat emise, ministerstva by se oprávněně bránila tím, že zasahuje do moci výkonné,“ uvažuje Otýpková. Podle ní žalobci po soudu ani nepožadovali, aby konkrétní návod ministerstvům uložil. „Povinnosti vyplývající z právních předpisů jsou povinnosti co do cíle. Je pouze na moci výkonné, jak toho dosáhne. Jsou ale mantinely, stanoveny zejména lidskými právy, ze kterých se nemohou vychýlit,“ říká.
Konec uhlí v roce 2050 nestačí. Důležité je, kolik ho mezitím vypustíme do vzduchu, říká analytik
Číst článek
Zatímco ministerstva namítají, že jim soud neposkytl přesné instrukce ke splnění redukčního cíle emisí o 55 procent do roku 2030, žalobci v rozsudku zase postrádají konečný cíl. „Snižování emisí jsou cíle jen pro rok 2030. Mezinárodní i evropské závazky přitom směřují k tomu, že se emise budou dále snižovat i po tomto milníku, a to až ke klimatické neutralitě například v roce 2050. Tohle v rozsudku chybí. Je teoreticky možné, že orgány budou snižovat emise do roku 2030, potom začnou stagnovat a cíle ochrany klimatu nebude dosaženo. To je jeden ze dvou hlavních důvodů, proč i žalobci podali kasační stížnost,“ vysvětluje Otýpková.
Argumentují přitom výpočtem toho, kolik emisí ještě můžeme jako svět vypustit, pokud máme dosáhnout cílů Pařížské dohody a udržet nárůst globální teploty výrazně pod dvěma stupni Celsia. „Soud v rozsudku uznává, že existuje globální uhlíkový rozpočet. Je ale podle něj problematické určit podíl jednotlivých zemí,“ říká Otýpková.
Odborných výpočtů národního uhlíkového rozpočtu je několik. Podle posudku, který si nechali žalobci vypracovat od vědců z University of Manchester, by Česká republika k dosažení uhlíkové neutrality musela okolo roku 2030 snížit emise o 80 až 90 procent ve srovnání s rokem 1990.
Česko nemá zákon
„Městský soud tímto posudkem nebyl přesvědčen. Řekl, že je ve výpočtu uhlíkového rozpočtu příliš velká míra nejistoty, a to proto, že byl vypočítán jen jedním vědeckým pracovištěm,“ komentuje Otýpková. A to je právě druhý důvod, proč žalobci podali stížnost.
Jižní Morava má naději klimatickou krizi ustát. Výzkum modeluje extrémní scénáře v šesti obcích
Číst článek
„V kasační stížnosti namítáme, že pokud existuje povinnost dosáhnout klimatické neutrality, nejistota ohledně toho, jak konkrétně jí dosáhnout neznamená, že má soud z tohoto závazku slevit. Už nyní víme, že je u nás snížení emisí o 55 procent oproti roku 1990 mnohem méně ambiciózní, než snižování emisí potřebné k zachování uhlíkového rozpočtu České republiky. Pokud bychom snížili emise do roku 2030 jen o 55 procent, uhlíkový rozpočet bychom v podstatě vyčerpali a zbývající emise by se musely odstranit téměř ze dne na den.“
V kasační stížnosti žalobci nabízejí další tři výpočty národního uhlíkového rozpočtu. Všechny potvrzují, že pro dosažení neutrality by bylo nutné snížit emise o 80 až 90 procent. „I když soud nemusí dovodit, že existuje právní povinnost, je to alespoň k zamyšlení. Česká republika má opravdu velký podíl na globálních historických emisích. Férový uhlíkový rozpočet už jsme z velké části vyčerpali,“ uvádí Balounová.
Ve třinácti členských státech Evropské unie se konkrétní cíle snižování emisí přepsaly do legislativy formou klimatického zákona. V sousedním Německu byl zákon přijat už v roce 2019. Právně vymahatelné cíle dále stanovily například Francie, Finsko, Švédsko, Španělsko nebo Nizozemí. Klimatický zákon na úrovni státu tak chrání práva více než 275 milionů Evropanů.
Česká republika takový zákon nepřipravuje. „Vznik klimatického zákona by byl vhodným řešením. Ale samozřejmě: pokud jsou požadavky plynoucí ze strategických dokumentů jako Politika ochrany klimatu nezávazné, státním orgánům se lépe namítá, že jsou to jen nezávazné cíle. Pokud by existoval klimatický zákon, pro ochranu klimatu by byl sice dobrý, ale z pohledu státních orgánů by to možná bylo horší,“ uzavírá Balounová.
