Jižní Morava má naději klimatickou krizi ustát. Výzkum modeluje extrémní scénáře v šesti obcích

Tým vědců představil optimistický i pesimistický scénář proměn krajiny šesti jihomoravských vesnic do roku 2050. Na který z nich dojde, rozhodnou podle expertky dotační pravidla a priority radnic. Varuje také, že jde o větší práci, než jakou mohou dlouhodobě zvládat neuvolnění starostové malých obcí. Suchu by podle ní měli společně čelit stát, mikroregiony, samosprávy i jednotliví vlastníci pozemků.

Data Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Poničená vinice v Lužicích.

Poničená vinice v Lužicích. | Foto: archiv Štěpánky Kadlečkové

Jihomoravskou krajinu čekají kvůli změnám klimatu a prohlubujícímu se suchu proměny, jaké čeští zemědělci nepamatují. „Sucho není jen měřitelný fenomén. Prochází životy konkrétních lidí,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz sociální antropoložka Markéta Zandlová, hlavní řešitelka projektu Příběhy sucha.

Spolu s dalšími výzkumníky předložila optimistické a zároveň pesimistické scénáře vývoje krajiny šesti jihomoravských obcí do roku 2050, namodelované na klimatických a společenskovědních datech. Podle vědců nemusí při zapojení místních a finanční podpoře státu půda trpět nedostatkem vody a zemědělci mohou prosperovat. Pokud se naopak obce na nadcházející změny dostatečně nepřipraví, až polovina vinic skončí neúrodná.

Do obcí Dolní Dunajovice a Šakvice na Břeclavsku a Domanín, Syrovín, Šardice a Těmice na Kyjovsku se výzkumníci vrací opakovaně od roku 2019. Debatují s místními o tom, jak sucho dopadá na životy lidí v obci a jak se na měnící se krajinu připravují. Snaží se občany zapojit do tvorby opatření chránících před suchem a hledají inspirativní příklady již probíhající adaptace.

Zatímco Šakvice a Šardice mají podle vědců šanci, že se jim podaří na sucho adaptovat v nejvyšší možné míře, osud obce Dolní Dunajovice podle výzkumníků stojí především na finanční podpoře státu a na aktivitě tamních obyvatel.

V optimistickém scénáři budou v krajině Dolních Dunajovic, stejně jako v současné době, dominovat vinice. Jejich rozloha se dokonce oproti roku 2020 mírně navýší, a to o 0,7 procent celkové rozlohy obce. Vybudování závlah umožní i větší rozsah pěstování zeleniny a rozvoj sadů, které ze současné krajině téměř vymizely. V optimistickém scénáři, oproti pesimistickému, není žádná plocha neúrodná či neobhospodařená. Orná pole s obilím, kukuřicí či zeleninou, sice budou oproti roku 2020 menší o 11 procent plochy, budou ale odolnější proti erozi.

V roce 2020 v obci Dolní Dunajovice o rozloze necelých 18 kilometrů čtverečních vinice tvořily 22 procent celkové výměry. Pole s plodinami (obilí, kukuřice, čirok, zelenina, okopaniny a pícniny) zabíralo 40,2 procenta. Zeleň, která v krajině pomáhá zadržovat vodu, se na výměře podílela ze sedmi procent. Pole se slunečnicemi, sojou, řepkou a mákem z 0,3 procent. 

Proč jste si vybrali právě jižní Moravu?
Jižní Morava nás zajímá proto, že ačkoliv byla suchá vždy, v důsledku klimatické změny se teď situace ještě zhoršila. V řádu třiceti let tam bude podobné sucho, jaké známe například z Chorvatska.

A proč pracujete s výhledem zrovna do roku 2050?
Snažili jsme se vytvářet exaktní scénáře budoucnosti, ve kterých vycházíme z už probíhajících procesů. Pokud jsme v roce 2020 vybudovali mokřad, můžeme na základě dat relativně přesně modelovat, jak bude vypadat za třicet let. Zato nevíme, co s ním bude v roce 2100. Horizont třiceti let nám umožňuje využít současná data o klimatu, podle kterých se do té doby průměrná roční teplota zvedne o dva až tři stupně Celsia.

Do scénářů budoucího vývoje se kromě měřitelných klimatických faktorů promítají také společenské okolnosti. Do jaké míry lze předpovídat ty?
Snažili jsme se do scénářů proměny krajiny zapojit sociální a politické faktory, jako je Green Deal, evropská Společná zemědělská politika, národní Koncepce na ochranu před následky sucha nebo různé dotační programy. To všechno se samozřejmě v čase mění, proto je těžké pouštět v předpovědích dále než právě do roku 2050.

Jak sucho vnímají sami obyvatelé obcí? Přece jen jim jde o obživu.
Lidé pracující pro zemědělská družstva můžou pozorovat, co dělá sucho s půdou, ale mají jen omezenou možnost s tím něco dělat. Často přitom vědí, jak by krajině mohli pomoci, mají ale vcelku oprávněný pocit, že s tím mnoho neudělají, protože jim půda nepatří. Adaptační opatření se obecně nejsnáze prosazují vlastníkům půdy, ať už jsou to obce, stát, nebo soukromí majitelé. Zajímavé je, že si na jižní Moravě lidé uvědomují, že vývoj krajiny nesměřuje k ničemu dobrému. Jen výjimečně vám řeknou, že sucho bylo vždycky a teď se neděje nic mimořádného. Vzpomínají sice, že sucho opravdu bývalo, ale takové jako teď ještě nezažili a čekají, že se to bude zhoršovat.

Příběhy sucha

Vědci z Univerzity Karlovy, Ústavu výzkumu globální změny Akademie Věd a Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví odvodili scénáře budoucího vývoje krajiny od průměrné roční teploty vzduchu, počtu dnů se sněhovou pokrývkou vyšší než 3 cm a desítek dalších ukazatelů. Pro své modelování předpokládají, že v roce 2050 v jihomoravských obcí naroste teplota o 2 až 3 stupně, počet dnů se sněhovou pokrývkou poklesne o 30 až 40 a suchých dní bude naopak o 20 až 35 za rok více. Projekt Příběhy sucha byl realizován za finanční spoluúčasti TA ČR.

Jaká budoucnost čeká vinice?
Ptali jsme se vinařů, zda chtějí předat živnost dětem. Někteří říkají: „Nepředám, neuživí se tím, víno neporoste nebo se mu nebude dařit.“ Vnímají klimatickou změnu tak razantně, že v rodinné obživě neplánují pokračovat. Může to být i jedním z důvodů, proč nejednají. Část vinohradníků je naopak přesvědčená, že vinné révě sucho nevadí, že vodu potřebuje jen v období, kdy se zakořeňuje. Argumentují zeměmi jako Argentina. Dodávají ale, že se bude dařit jiným odrůdám, a proto mění jejich skladbu.

Svou obživu tedy změnám klimatu přizpůsobují, ale ne úpravami krajiny?
Přesně tak. Představí si podmínky, které nastanou s oteplením o dva až čtyři stupně, a dívají se, jaké odrůdy se dnes v podobných místech pěstují. Je to stoprocentní adaptace. Nebrání se klimatické změně, nesnaží se ji zpomalit. Přemýšlí stylem „má být vedro, koupím si klimatizaci“.

Co dělají vinaři, kteří odrůdovou skladbu měnit nechtějí či nemohou, protože je to zdlouhavý proces?
Většina jich postupně a pomalu odrůdovou skladbu mění, k tomu navíc své vinice a svá pole zatravňují mezi řádky, sázejí stromy. Sice jim to přidává práci, ale vytvářejí tím potřebný stín. Prosazují adaptační opatření, například zavádějí do vinohradu kapkovou závlahu.

Změna klimatu dopadne na vinice, během 20 let se na Moravě přestane dařit Chardonnay či Müller Thurgau

Číst článek

K roku 2050 promítáte dva scénáře, pesimistický a optimistický. Jaké jsou mezi nimi největší rozdíly?
V pesimistickém scénáři nebude krajina protkána cestami a pěšinami, takže do ní lidé nebudou chodit, nebudou s ní v kontaktu. Bude vysušená, monokulturní a degradovaná. Zemědělci a obce budou v případě pesimistického scénáře budovat v krajině jen to, co musí. Půda kvůli tomu bude stále víc ohrožena erozí, její schopnost zadržet vodu bude stále menší. Na svažitých pozemcích přestane být úrodná a bez aktivních zásahů se promění v lesostep.

A v optimistickém scénáři?
V tom jsou místo neúrodných polí menší půdní bloky oddělené biopásy, remízky, travnatými pásy nebo alejemi stromů. Tím se podaří zabránit větrné i půdní erozi. Systematickým a cíleným výběrem plodin se podaří udržet diverzifikovanou krajinu. Bude zazeleněná, lépe udrží vodu a potkáme v ní daleko více zvířat.

Na čem závisí, zda se jihomoravská krajina přiblíží jednomu či druhému scénáři?
V prvním scénáři lidé dělají jen to, co musí. V druhém dělají i něco navíc – a hlavně na to mají dotace. Nevymýšlíme systém „uděláme všechno možné a lidé to budou platit z vlastních kapes.“ Předpokládáme, že dotační tituly díky celospolečenskému posunu umožní přijímat účinná opatření. Výsledný rozdíl možná vypadá malý na mapě, ale rozdíl v obyvatelnosti krajiny bude obrovský.

Jižní Morava se mění už teď. Jak?
Oblast se proslavila pěstováním rajčat a okurek nebo meruňkovými sady. To už tam teď prakticky není. Má to řadu příčin, nejen klimatických. Souvisí to i ekonomickými proměnami 90. let nebo ještě dříve s kolektivizací. Ta v důsledku změnila trasy cest i velikosti polí a zkomplikovala majetkoprávní vztahy, což se ne vždy podařilo napravit. Když teď spolu dva spoluvlastníci nemluví, nedomluví se ani na drobných úpravách.

V pesimistickém scénáři předpokládáme, že se zemědělci navzdory dotacím nebudou vracet k vytváření sadů, protože je to časově i logisticky náročné. V optimistickém zato předpokládáme rozdělení krajiny na menší bloky, právě v důsledku pobídek Společné zemědělské politiky nebo podpory návratu pěstování zeleniny. Nemusí to být nutně rajčata, ale třeba melouny, které se už ve velkém pěstují v Maďarsku.

Zmiňujete diverzifikaci a odolnější plodiny. V části Dolních Dunajovic je v optimistickém scénáři možné kromě melounů pěstovat i lanýže. Jak na tuhle informaci místní reagovali?
Krajina jižní Moravy by pěstování lanýžů umožňovala už teď, což málokdo ví. Reakce místních je pochopitelná: připadá jim to jako úplná hloupost. Jenže to není o lanýžích jako takových, spíš o opuštění zaběhnutých kolejí při uvažování o krajině. Jakmile na to lidé přistoupí, začínají se ptát, kde lanýže sehnat a jak se o ně starat. Podstatné je, že to najednou berou do úvahy a časem se z toho může stát alternativní zemědělská praxe. Což by bylo dobré jak pro zemědělce samotné, tak pro krajinu.

Markéta Zandlová

Markéta Zandlová je sociální antropoložka. Vyučuje na Fakultě humanitních studií UK. V posledních letech se ve svém bádání zaměřuje na problematiku sociálních aspektů klimatické změny, které studuje především na společenských reakcích na narůstající sucho v České republice. Je hlavní řešitelkou interdisciplinárního aplikovaného projektu Příběhy sucha. Předsedá České asociaci pro sociální antropologii.

Na čem nebo na kom stojí rozhodnutí, zda se obec vydá optimistickým, nebo pesimistickým scénářem?
Uvedu příklad: obec nemá trvalý vodní tok kromě malého potůčku a závlahového kanálu, který funguje jen několikrát za rok. Takové kanály se mají obnovovat. V pesimistickém scénáři se to podaří v minimální možné míře, protože stát dá peníze jen na opravu hlavní linie a vlastníci pozemků si budou muset zaplatit přípojku. Jen po státních a obecních pozemcích zavlažovací systém vést nelze, ale zemědělci v tomhle scénáři nejsou z představy stavby na svých pozemcích nadšení. V optimistickém scénáři si naopak řeknou, že bez závlah zemědělství fungovat nebude. Jsou proto ochotni vyjednávat o pozemcích, přes které má systém vést. Na ten se navíc sehnaly peníze.

Optimistický scénář tedy počítá s přesunem odpovědnosti na jednotlivce?
To by byl krok stranou. I když budeme všichni třídit brčka, problém zůstává na úrovni vlád a koncernů. V tuhle chvíli se vzhledem ke stavu klimatické krize už nedá řešit jinak než strukturálně a restriktivně. Jednotlivci k tomu mohou pouze přispět.

Ale jak lidi přesvědčit, že je vedle adaptace nutné i zmírňovat rozsah klimatické změny?
To je hrozně velký úkol. Když se lidi spoléhají na pouhou adaptaci, představí si zkrátka, že z jižní Moravy bude Francie plná levandulí, vína a lanýžů. Jen to bude chtít nějaké peníze a práci. Důraz na samotnou adaptaci vede k přesvědčení, že pokud se zvládneme přizpůsobit, o moc nejde. Problém je, že si svůj život představujete mimo kontext celosvětového dění: „stačí, aby si každý pořídil klimatizaci a bazén.“ Chybí uvědomění, že klimatizace nebudou, protože je nikdo nevyrobí. V zemích, odkud je dovážíme, propuknou občanské války, protože tam nebude k žití. Nebo nebudeme mít dost vody, protože se o ni s námi nikdo v Evropě nepodělí. Tohle lidem nedochází. Lokální adaptace by byly možné, pokud by se na světě měli všichni stejně. Jenže nemají.

V Příbězích sucha uvádíte Šakvice jako příklad místa, kde se adaptace daří už nyní a krajina je díky nim vůči suchu odolnější. Jedním z důvodů jsou dokončené komplexní pozemkové úpravy. Jak zásadní jsou pro krajinu majetkoprávní vztahy?
Při komplexních pozemkových úpravách se řeší majetkoprávní vztahy a zároveň se pozemky scelují a nově vyměřují. Často se při nich navrhují i konkrétní krajinná opatření, protože se konečně přesně ukáže, komu která půda patří.

Na soukromých pozemcích záleží podoba opatření na rozhodnutí majitele. Pokud je to zemědělská půda, tak na ni nejspíše raději chce pole, které vydělává, než mokřad. To je vcelku logické.

Letošní červenec byl třetí nejteplejší v historii měření. Hodnoty v Evropě opakovaně přesahovaly 40 stupňů

Číst článek

Rozdíl Šakvic a Dolních Dunajovic nespočívá v tom, že jedni by byli opozdilci, kteří kašlou na krajinu, a druzí uvědomělí. Rozjet procesy pozemkových úprav není snadné a úspěch závisí na mnoha okolnostech. Obzvlášť pokud má obec i jinou agendu, kterou musí řešit, typu domu pro seniory nebo komunikace. Starosta si pak musí vybrat, čemu dá prioritu, a často to je něco jiného než úprava krajiny.

Takže záleží hlavně na prioritách vedení obcí?
Mluvíme o obcích tak malých, že většina z nich nemá uvolněné starosty. Těm pak schází čas a možnost nahlédnout do všech věcí. Šakvice jsou příkladem aktivní paní starostky, pro kterou jsou krajinné úpravy absolutní prioritou. Během posledních deseti, dvanácti let se podařilo vybudovat tolik prvků v krajině, že rozdíl je už teď vidět na satelitních snímcích. Pokud se v Šakvicích ocitnete v létě, všimnete si zelenější krajiny, ve které je víc vody i stínu. Paní starostka se systematicky snaží získat pro obec pozemky, ať už výměnou, nebo odkupem, aby se na nich daly dělat další úpravy.

V Dolních Dunajovicích patří obci poměrně málo půdy, což může být i výsledkem historického uspořádání, za které nikdo ze současníků nemůže. Na soukromé půdě nejsou jiné nástroje, jak lidi přimět ke krajinným úpravám, než za nimi chodit a prosit. Je tedy klíčové, kdo půdu vlastní, a zároveň kolik má peněz na její úpravy. Dotačních programů je sice mnoho a z různých zdrojů, ale pro stav krajiny je nakonec zásadní, jak se daří nebo nedaří financovat udržování už provedených opatření.

Vybudování mokřadu není takový problém, ale jeho údržba ano?
Když se obec rozhodne revitalizovat vodní tok a vybudovat na něm rybník, peníze dostane. Jeho údržbu ale musí platit sama, mohou to být i statisíce korun. Navíc se obce do projektů často pouští z vlastních zdrojů místo dotačních peněz.

Chápu správně, že sousedící obce mohou vypadat úplně jinak jen na základě toho, komu v nich patří půda a jak aktivního mají starostu?
Rozdíly vidíte na satelitních snímcích už teď: skončí katastr, ve kterém starosta nedělá žádné krajinné úpravy, a hned vedle začíná les, remízek, alej podél zpevněné cesty. Nikdo totiž nenutí lidi k součinnosti. Bylo by ideální vytvořit platformy na regionální úrovni, kde by mohli starostové a další zájemci z řad spolků, zemědělců a dalších sdílet svoje zkušenosti, debatovat o problémech, ale také získávat informace o možnostech podpory od státu či krajů. Takovou platformou by mohly být i stávající mikroregiony nebo dobrovolné svazky obcí. Na jednotlivých katastrech nebo v jednotlivých obcích se sice dá něco vybudovat, ale nevyřeší to sucho v celém regionu. Tam vidím východisko jen v intenzivní spolupráci jak místních navzájem, tak místních a státu.

Nela Krawiecová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme