Koho jsem potkala na Expu

Když se píše o Expu, píše se o tom, jak velkou frontu si musíte vystát, abyste se dostali do určitého pavilónu, o tom, jak v českém pavilónu zaostává realizace za myšlenkou a nápadem, nebo o tom, kolik pater „ekologického“pavilónu si mohlo dovolit Holandsko. Nebudu proto opakovat a napíšu o tom, s kým (čím) jsem se na Expu setkala já.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Většinou tedy s Němci, což určitě není nic zvláštního, ale stejně mě překvapilo, jak málo se kolem mě ozývalo něco jiného než němčina. Pokud jsem však náhodou na cizince narazila, nemuseli ani promluvit-byli rozpoznatelní většinou na první pohled: Němci totiž chodí oblečeni univerzálně. Rifle či letní pískové kalhoty, tričko a sportovní vycházkové boty. U důchodců pak výhradně bílá, krémová nebo šedivá plátěná souprava s kabelkou ve stejné barvě. Krmili se často hamburgery u fast-foodových stánků (hamburger zhruba za 8 DM, půllitr piva za 4,50 DM)), ale k dispozici byla i spousta občerstvení a restaurací s národními pokrmy a nápoji.

A tak jsem se setkala s kuchyní: thajská např. nabízela misku se třemi různými plody ( za 6 DM), Srí Lanka kalíšek saké za marku a různé druhy čaje. Singapur se spíše než na samotnou konzumaci zaměřil na předvádění přípravy pokrmů: na dvou lavičkách (jako ze základky) vyráběl singapurský domorodec nudle. Pás těsta (pouze rukama!) doslova proměnil v desítky, ale spíše stovky vlasových nudlí. V české restauraci připravili- jak jinak- knedlíkovitou kuchyni. U Němců oblíbené knedlo- vepřo-zelo za 30 DM a třetinka plzně za 5,50 DM.

Setkala jsem se i s Čechy, a to v roli průvodců v českém pavilónu. Bylo jim mírně přes dvacet a bavili se u eskalátoru tak, že muž (volně pohozený vedle madla eskalátoru) zabraňoval nástupu. Docela pohotově sice ustoupil, když jsem chtěla nastoupit, ale neodpustil si v německém prostředí arogantně české „račte prosím“. Poděkovala jsem česky, průvodce se trochu zarazil, ale po dvanáctihodinové službě už mu to asi bylo jedno, Germáni už ho prostě strašně štvali. Jinak ale byly české dívky velmi milé, hlavně když neúnavně razítkovaly obrázky z automatu na reinkarnaci, u kterého jsem i já vystála dvacetiminutovou frontu. Jenom trošku „šedivé“ byly, takové myšky (ale chlapci neměli mastné vlasy, to ne).

Více mě zaujaly jihoafrické hostesky. Ty ve vyloženě obchodně pojatém pavilónu vytrvale nabízely na jednom velkém tržišti dřevěné lžičky, ozdoby do vlasů, korálky, misky, keramiku a šály, tloukly přitom do bubínků a občas zatančily i „ ty jejich“ (tance).

Šarmantní byly hlavně tmavooké a tmavovlasé Mexičanky, oblečené v kombinaci oranžové a smetanové. Mluvily třemi až čtyřmi světovými jazyky (každá) a vyptávaly se, co by mě tak ještě o Mexiku (mělo podle mě jeden z nejlepších pavilónů) zajímalo.

Na rozdíl od temperamentních Mexičanek Islanďané a Islanďanky „ jenom stáli“ a vypadali jako z jiného světa, stejně jako celý islandský pavilón (relaxační hudba s islandskou přírodou v rozmanitých podobách: film, foto, počítač a gejzíry vody z promítacího plátna). Islandské oblečky působily dojmem něčeho mezi futuristickým vesmírným a nedotknutě přírodním (převaha bílé barvy a světlých vlasů). Úchvatné.

Ženy z indického pavilónu vítaly návštěvníky jejich tradičním pozdravem se sepjatýma rukama a při opětování tohoto pozdravu se uctivě ještě několikrát uklonily. Měly i svou typickou červenou „ tečku“ na čele. Tu zájemcům taky namalovaly, stejně jako v nepálském pavilónu. Podle těchto teček se návštěvníci Expa rozdělovali na ty, kteří „ už byli-ještě nebyli“ v západní části výstaviště.

Exotiku ale bylo třeba hledat jinde než u „ obeznámených“ a někdy i kosmopolitně působících průvodců. Najít se dala určitě např. v nepálském pavilónu: domorodí řezbáři tam předváděli svoji zručnost, ale podbíziví rozhodně nebyli. Vypadalo to, jako by je přímo při práci naložili do letadla a v nezměněném posedu je posunuli o nějaký kilometr dál. Podobně tomu bylo u brusiče drahokamů ze Srí Lanky. Exoticky působil i prodavač z indické tržnice. Docela špatně se orientoval a nebylo mu zcela jasné, kde vlastně (geograficky) je, ale Německo věděl.

Na závěr jsem si nechala ještě jedno setkání. Když jsem do Hannoveru odjížděla, byla jsem pochopitelně ovlivněna prezentací Expa v našem tisku. A tak pro mě bylo Expo nerozlučně spojeno s naší národní zombie. Byla jsem napjatá, kdy už se s ní setkám. A musím říct: nečekala jsem dlouho. Hned v Drážďanech mě přivítaly plakáty s jeho mírně voskovou podobou. Byla jsem tedy uklidněna a už mě ani nerozhodilo, že na Expu po božském Kájovi ani vidu ani slechu. Ovšem poté, co jsem se asi tři minuty vydržela dívat na německé hudebně-taneční vystoupení, při kterém německé davy šílely, musím uznat: pro Němce božský Kája, ostudu nám opravdu neudělal.

Iva Jonášová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru