Komunisti dokázali mnoha lidem zlomit páteř, donášel každý sedmý dospělý, vzpomíná Vášáryová

Magda Vášáryová je slovenská diplomatka, politička, herečka a dnes pedagožka Vysoké školy CEVRO Institut. V Interview Plus se ohlíží za 30 lety života ve svobodě. Prozradila, jestli má obavy o další demokratický vývoj Maďarska, Polska a Slovenska nebo Česka.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„Už dlouho přemýšlím nad tím, co se vlastně stalo s Maďarskem. Dá se klidně říct, že už tam neexistuje svobodná demokratická instituce, ústavní soud je zničený, svou nezávislost ztratila národní banka... Podle ústavy stačí, abyste ve volbách dostali 28 %, a máte v parlamentu většinu. Prostě neuvěřitelné věci,“ popisuje Vášáryová Maďarsko Viktora Orbána.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celé Interview Plus Jana Bumby

Nakonec došla k názoru, že Maďaři vlastně ani nemohou vědět, jak demokracie vypadá. Po rozpadu Rakouska-Uherska, a pak na základě Trianonské smlouvy (1920) se sice stali nástupnickou zemí Uherska, skončili ale s autoritativní, později fašistickou vládou Miklóse Horthyho.

„Po 2. světové válce jim v zemi zůstala sovětská vojska, ne jak u nás, odkud odešla. Následoval tvrdý komunismus, pak v roce 1956 revoluce, kdy komunisti viseli na kandelábrech. Následoval tzv. Kádárův gulášový socialismus (s prvky liberalismu).“ A podobně na tom byli Poláci. „Demokracii měli pouhé čtyři roky. Než přišel maršál (Józef) Piłsudski (1926), zrušil parlament a nechal zavřít zvolené poslance.“

TGM nad námi drží ruku

Pak vám dojde, že československá zkušenost z dob první republiky, vícestranický parlamentní systém, nezávislé instituce a média, přestože to netrvalo bůhví jak dlouho, „tak jsme si na to stačili, v rámci společné historické paměti, zřejmě zvyknout… Možná že (Tomáš Garrigue) Masaryk nad námi pořád trochu drží ruku. Doufejme,“ dodává v Interview Plus s lehkou nadsázkou.

Přitom si opravdu nemyslí, že by oba naše národy Čechů a Slováků byli nějak přirozeně demokraticky myslící, ale možná, že za to opravdu může ta naše cca 18–19 letá historická zkušenost s demokracií.

30 let od sametu

Bývalá diplomatka byla před 30 lety „jednou z tváří“ sametové revoluce. Je ale vůbec co slavit? „Už není důvod na velké oslavy, protože my, přímí účastníci, máme spíš vzpomínkový optimismus. Líp je se na tu dobu podívat kriticky,“ myslí si Vášáryová. O to se prý pokusila i ve svém projevu na mezinárodní konferenci Českého rozhlasu Plus Evropa bez železné opony: 30 let svobody.

Jaká byla podle ní motivace těch, co v listopadových dnech 1989 chodili demonstrovat? Jakou změnu podle Vášáryové chtěli? „Nevím, určitě to ale nebylo tak, že všichni chtěli svobodu. Možná, že někteří chtěli nový Mercedes, další se těšili, že se konečně potkají s těmi, co emigrovali, nebo si ‚jen‘ konečně chtěli přečíst knihy, které byly zakázané. Lidé si to přestavovali různě, což je dnes nějaká móda, která mi ale strašně leze na nervy,“ odpovídá.

Je to prý vlastně nevychované, protože „my přece nemůžeme za to, jak si oni (dobu po revoluci) nějak naivně a dětsky představovali… Tím chci říct, že je velmi těžké dnes odlišit tuto módu, tedy co se má říkat, od skutečnosti, kterou lidé tehdy měli,“ dodává.

Udával každý sedmý

Dá se dnes vůbec pochopit, proč Čechoslováci za totality vstupovali do komunistické strany (KSČ) nebo proč s režimem spolupracovali?

„Byla jsem svědkem mnohých osudů lidí, kteří podepsali spolupráci se Státní bezpečností. Někdo, koho nafotili v choulostivé situaci, a pak ho vydírali a hrozili rodině. Nebo někomu děti emigrovali a on musel podepsat, že bude držitelem konspiračního bytu, přitom sám jen chtěl ty své děti ještě někdy vidět… Ale byli i ti, co udávali za peníze, a ty jsme v divadle všichni dobře znali… Bylo jich dost. Podle nějakých statistik, které se ke mně dostaly, u nás donášel každý sedmý dospělý muž.“

Husákovy děti šokovaly komunisty. V průzkumu zmínily americkou armádu, zakázané rádio i chartu

Číst článek

Nebylo to ale tak, že by v ČSSR byl každý druhý taky komunista. „Souviselo to s tím, jestli jste měli pocit, naději, že režim padne, nebo jste si mysleli, že v něm zemřete. Bylo tady hodně lidí, kteří si řekli, že chtějí, aby jejich děti studovaly a měly se dobře… To je perfidnost toho režimu, který vás nutí takto kalkulovat.“

Každý režim, který vyžaduje, aby byli lidé hrdinové, dobrý není. „Jen 10 % lidí z každé společnosti je ochotných nebo schopných těmi hrdiny být. Ostatní se víceméně přizpůsobí.“

Ani tehdy za totáče nebyl svět černobílý. „Některých je mi i líto, protože jim režim dokázal zlomit páteř a bylo jich opravdu mnoho. Oni ale ztratili naději a mysleli, že se nic nezmění až do konce jejich životů,“ dodává Magda Vášáryová.

Jan Bumba, Věra Luptáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme