Komunisté udělali chybu, že nás zatkli, vzpomínal Dienstbier na Chartu 77
Před 35 lety, 6. ledna 1977, bylo publikováno první prohlášení Charty 77 kritizující komunistický režim v Československu. Mezi spoluzakladateli Charty 77 byl i Jiří Dienstbier, který se později také stal jejím mluvčím. Bývalý zpravodaj Československého rozhlasu, disident a polistopadový ministr zahraničí zemřel před rokem, Radiožurnál ale posluchačům nabídl unikátní a dosud nezveřejněné vyprávění Jiřího Dienstbiera z rozhovoru, který s ním natáčel Robert Mikoláš.
„Každý psal nějaké textíky, knížky, i já psal divadelní hry a vlastně všichni ti lidi se někde potkávali při různých příležitostech. Až potom byl proces s Plastikama a tam přišlo celé spektrum lidí, František Kriegr, Zdeněk Mlynář, Václav Havel a jiní, no a tam vzniknul nápad, že by se mělo dělat něco společně a právě když to nebudou dělat jednotlivý skupiny, ale spojení lidí s nejrůznějšími názory,“ vzpomínal Jiří Dienstbier na období normalizace v 70. letech minulého století.
Pro vznik Charty 77 ale byla velmi důležitá i Helsinská konference, která přijala lidská práva jako jeden z principů evropské bezpečnosti. A když tento dokument v roce 1976 schválilo i Československo, nastal vhodný okamžik.
Před Vánocemi byl hotový text Charty a prvními mluvčími se na základě dohody stali Jan Patočka, Jiří Hájek a Václav Havel. Všichni se pak zaměřili na shánění podpisů, všem bylo jasné, že musí být rychlejší než státní bezpečnost.
Vyprávění Jiřího Dienstbiera z dosud nezveřejněného rozhovoru s redaktorem Robertem Mikolášem
„Já si vzal na starost novináře, dal jsem to ale pochopitelně podepsat i jiným lidem, které jsem sehnal. Pamatuju, když jsem na Štěpána přišel na Pankrác neohlášen ke Kynclům, v době oběda, a oni tam měli Baťkovi, takže mi to podepsal Kyncl i Batěk,“ líčil Jiří Dienstbier okamžiky krátce před tím, než text Charty 77 spatřil světlo světa.
Zveřejněn byl ve francouzských novinách Le Monde i dalších západních listech a v Československu vypukl obrovský poprask. A samozřejmě vypukl hon na čarodějnice, tedy na chartisty.
„Začali řádit. Některý sebrali hned, mně bylo divný, můj táta umřel 8. ledna a mně bylo divný, že všichni už jsou sebraný a já ne, hergot, co to je za fór. No a 13. ledna, kdy měl mít táta pohřeb, tak ke mně vtrhli v pět ráno a začali prohlídku. To byly takový svině,“ nebral si Jiří Dienstbier servítky.
Represe komunistického režimu si totiž rychle vybraly i první oběť, 13. března po několikahodinovém výslechu zemřel profesor Patočka. Štvavá kampaň, perzekuce, vyhazování z práce, tresty pro rodinné příslušníky a nakonec i procesy.
Disidenti si v Praze připomenou historii i současný význam Charty 77
Číst článek
Dva roky po vzniku Charty pak byli zatčeni i Václav Havel, Václav Benda a Jiří Dienstbier, podle kterého tím ovšem komunisté udělali chybu:
„Chtěli rozbít celou Chartu, takže tam byl i pravicový radikál Benda, trockista Uhl, bývalí komunisti a spisovatelé. Tím udělali chybu dvakrát, tím, že nás sebrali, se počet signatářů Charty 77 zdvojnásobil. Ale hlavě, tím, že vybrali celé politické spektrum, tak proti našemu zatčení protestovali naprosto všichni, od paní Thatcherové, papeže až po generální tajemníky francouzské a italské komunistické strany a to už bylo příliš mnoho.“
Proces se tak na čas zastavil, nakonec ale byli Havel, Benda i Dienstbier posláni za mříže, přelíčení u Nejvyššího soudu však mělo ještě kuriózní závěr, protože se protáhlo do pozdních večerních hodin a obžalovaní chartisté požadovali teplé jídlo, na které měli ze zákona právo.
„Bylo deset večer a my jsme trvali na tom, že podle trestního řádu máme nárok na teplé jídlo, jenže Nejvyšší soud byl na Pankráci a oni říkaj, co máme dělat, tady se už nevaří a my odmítli dále pokračovat, načež paní doktorka poslala naproti do nějaké luxusní restaurace, jsme dostali každej talíř takových bifteků a hranolek a oblohu, takže jsme se tam krásně najedli do půlnoci, jenže tím jsme to přešoupli přes noc a ona nás odsoudila v den narození Josifa Visarionoviče Stalina, teda 21. prosince,“ popisoval Jiří Dienstbier.
O deset let později se Václav Havel stal prezidentem a Jiří Dienstbier ministrem zahraničí, Václav Benda pak v 90. letech stál v čele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.
