Mezi vyléčené pacienty, kteří v Česku prodělali covid-19, patří také mikrobiolog Juan José González Plaza z České zemědělské univerzity. Nemoc se u osmatřicetiletého vědce projevila po návratu z Kamerunu v první polovině března. Nějaký čas strávil v izolaci v pražské Ústřední vojenské nemocnici. Jaké jsou jeho zkušenosti s koronavirem a proč se mu po vyslechnutí diagnózy ulevilo, řekl v rozhovoru pro Radiožurnál.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Praha 17:27 7. dubna 2020 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

První symptomy se u vás objevily po tom, co se celý tým vrátil z výzkumné expedice v Kamerunu. Víte, kdy a jak jste se nakazil?
Infekce se přenáší kapénkami, takže to mohlo být kdekoli. Navíc vás může infikovat člověk, který nemá žádné příznaky. Během posledních dní jsem v lese sbíral vzorky a škrábl jsem se na krku o nějakou rostlinu. Měl jsem tam otevřenou ránu a velkou vyrážku. Mohl jsem se pak nakazit klidně přes tuhle ránu, když jsem byl u holiče nebo když jsem seděl na letišti a čekal na další let.

Patřil k prvním nakaženým Čechům. ‚Šlo to ve vlnách, zabrat to dalo hlavně psychicky,‘ říká po uzdravení

Číst článek

Byl jsem ale jediný z celého týmu, u koho se objevily symptomy, takže bych řekl, že jsem se nakazil až na letišti nebo až tady během prvních dvou dní po návratu do Prahy. Přiletěli jsme v pondělí 9. března a po čtyřech dnech jsem dostal horečku. Dva mí kolegové pak také měli teplotu, takže mám podezření, že se mohli ode mě nakazit v laboratoři. Ale měli jen lehké symptomy a nikdo je netestoval, takže to je jen spekulace.

Vy jste nakonec skončil v Ústřední vojenské nemocnici. Jaké příznaky jste měl?
Ráno jsem se vzbudil s typickými příznaky lehkého nachlazení, ale šel jsem do práce. V práci jsem pak říkal kolegovi, že se necítím dobře, a on vtipkoval, že jsem neměl chodit do práce, protože by to mohl být koronavirus. Ukázalo se, že měl pravdu.

Bylo mi čím dál hůř, tak jsem šel po obědě domů. Strašně mě bolela hlava a všechny svaly. Dostal jsem horečku a taky ztratil chuť k jídlu. To je zajímavé, vypadá to, že organismus se chce bránit a soutěží s virem o stejné metabolické zdroje, tak omezí příjem jídla.

Někteří nakažení lidé také ztrácejí chuť. Stalo se vám to?
Ne, chuť jsem neztratil a taky jsem neměl žádné potíže s dýcháním a skoro vůbec nekašlal. Trochu mě bolelo v krku, ale to bylo vše. Zůstal jsem celý víkend doma, ale bolesti hlavy a svalů byly čím dál silnější. Snažil jsem se pracovat na počítači, ale vůbec jsem se nemohl soustředit.

Jak jste se dostal do nemocnice?
Nejdřív jsem byl na soukromé klinice. Zjistili, že nejde o sezonní chřipku. Vzhledem k tomu, že jsem se vrátil z Kamerunu, tak mě poslali do nemocnice. Mohla to totiž být nějaká infekční nemoc jako dengue nebo třeba ebola. V Ústřední vojenské nemocnici mi udělali test na koronavirus. Kdyby vyšel negativně, zkoušeli by testy na další choroby. Kdyby to byla horečka dengue, tak to není takový problém. Ale kdyby šlo o ebolu, tak by to bylo docela závažné. Vzorky odebrali v pondělí 16. března a ve středu jsem měl výsledky testu.

Jak jste se to dozvěděl?
Bylo to trochu vtipné, protože mě nejdříve tunelem přesunuli do jiné části nemocnice, která slouží k izolaci. Tam mi řekli, že zatím neví, co mám za nemoc. Pak zazvonil telefon. Sestra to vzala a pak použila takový jadrnější český výraz. Pak mi řekla, že se bohužel budu muset přesunout do další části nemocnice, protože mám koronavirus. Pak už mě na nic dalšího netestovali. Byl jsem v části nemocnice vyhrazené pro lidi s koronavirem. První dny jsem byl na pokoji sám a pak tam přivedli dalšího člověka.

Vám se asi docela ulevilo, že to je koronavirus, a ne něco horšího?
Chvíli jsem si myslel, že to je horečka dengue, takže jsem byl docela klidný. Jeden kolega se touhle nemocí nakazil během našeho výzkumu v Thajsku. Trvalo několik týdnů, než se plně uzdravil, ale nebylo to tak závažné. Ale kdyby to byla ebola, tak by to mohlo být opravdu zlé. Nevěděl jsem, co by se dělo, a pár dní jsem na to myslel. Když se pak ukázalo, že to je koronavirus a začala klesat teplota, bylo mi jasné, že to bude za pár dní pryč.

Ale domů vás neposlali.
Ano, protože bydlím na studentských kolejích a tam je těžké dodržovat izolaci. Nechali mě proto na čas v nemocnici, i když moje symptomy každý den slábly. Ale pak se můj zaměstnavatel (Česká zemědělská univerzita) dohodl s nemocnicí na určitých podmínkách, abych mohl jít do izolace a lůžko bylo k dispozici někomu, kdo je v závažnějším stavu.

Mně nebylo tak špatně, bral jsem jen paracetamol kvůli horečce. Žádné další léky jsem nepotřeboval. Druhý pacient na pokoji na tom byl hůř. Dostal zápal plic a podávali mu antibiotika a myslím, že i antimalarika. Já jsem vlastně také bral antimalarika kvůli pobytu v Kamerunu. Užíval jsem je ještě týden po návratu, takže se to překrývalo, ale nejsem si jistý, jestli to mělo nějaký vliv.

Marian Jurečka: Tento stav země nejsme schopni držet měsíce, ekonomicky bychom to neutáhli

Číst článek

Studujete bakterie a molekuly RNA. Teď jste prožil onemocnění způsobené novým typem RNA viru. Co jste si jako vědec říkal?
Nějaký čas jsem pracoval na infekčním oddělení nemocnice v Záhřebu. Mí bývalý kolegové v Chorvatsku teď provádějí testy na koronavirus. Podílel jsem se na výzkumu hantaviru, který se přenáší močí myšice lesní. V celém Chorvatsku nebo Česku bývá za rok jen několik případů nákazy člověka tímhle virem. Týká se to většinou lidí, kteří se nakazí někde na výletě v horách, ale nemůže se to šířit mezi lidmi.

Tehdy jsem studoval RNA, které přenáší informace mezi virem a hostitelem a může využít RNA molekuly k tomu, aby upravily vaše chování. To umí i některé bakterie. Je to taková forma mezidruhové komunikace. Tehdy jsem studoval i vliv horečky ve spojitosti s RNA. Ta má totiž určitou fyzickou strukturu a je velká otázka, jaký vliv má vyšší tělesná teplota na genovou expresi.  Kdybych studoval koronavirus, zajímalo by mě právě to, jestli jsou molekuly RNA schopné zavřít určité geny na obranu a jestli se to nějak liší v případě horečky, která má jisté ochranné účinky. To je velmi zajímavé pole výzkumu. Ale já se teď věnuju bakteriím.

Takže už vám během nemoci hlavou běhaly výzkumné otázky?
Ano, vždycky se na tyhle věcí dívám z molekulární perspektivy i s ohledem na své předchozí zkušenosti se studiem virů. Rozhodně by mě to zajímalo z pohledu transkriptomiky, což je můj obor. Studoval bych, co se děje s RNA v odlišných teplotách. Vždycky je zajímavé pochopit, co přesně se děje.

Uvažoval jste o tom, že byste kolegům nějakým způsobem pomohl s výzkumy spojenými s koronavirem?
Ne, víte, vědec si musí v jistou chvíli říct, co je jeho specializace a kde leží hranice. Je dobré mít širší rozhled, ale příliš široce zaměřený přístup není dobrý. Můžu se podílet na interdisciplinární studii, ale můj hlavní směr je výzkum bakterií, jejich odolnost vůči antibiotikům a role RNA v komunikaci. A vzhledem k tomu, jak pracujeme a jak je naše práce měřena, by to nebyl dobrý nápad. Byl by to skok do trochu jiného oboru.

Sledujete nové vědecké studie, které se věnují koronaviru? Jejich počet rychle roste.
Ano, sleduju je na webu ResearchGate. To je sociální síť pro výzkumníky, takový nudný facebook. Zadáte tam informace o sobě i svém výzkumu a připojíte svou fotku. Lidé tam také zveřejňují své nové studie. Najdete tam výzkumy z celého světa včetně těch, které se týkají koronaviru.

Já z minulosti sleduju řadu lidí, kteří se tomu teď věnují. I když sledujete téma, které nesouvisí s vaším výzkumem, může vám přinést podněty a ukázat něco, co chybí ve vašem výzkumu. Může to být třeba nová metodologie, která využívá i virů, ale já ji můžu použít jinde.

Dnes je věda hodně interdisciplinární. Badatelé, kteří zkoumají třeba půdu, můžou vypracovat skvělou studii ve spolupráci s mikrobiology a odborníky na rostliny a dosáhnout holistického přístupu. Nakonec všichni zkoumáme přírodu a to není jen jedna malá věc, ale kombinace mnoha prvků, které na sebe vzájemně působí.

V případě antibiotické rezistence například vědci zkoumají environmentální otázky, vliv využití antibiotik v zemědělství, ale také to, kdy a jak lidé berou antibiotika. Dohromady vznikne ucelenější pohled na důležitý problém. Z jedné perspektivy byste mu neporozuměli. A některé věci jsou opravdu komplexní a je potřeba zapojení vědců z různých oborů.

Jak koronavirus ovlivnil váš výzkum?
Izolace znamená, že nemůžu pracovat v laboratoři. Tenhle rok přitom musím provést hodně experimentů. Od loňského srpna na tom dělám často i deset nebo dvanáct hodin denně třeba i třicet dní za sebou a pak si dám den odpočinku. Teď jsem to musel přerušit. Tenhle čas využívám třeba k psaní žádostí o grant, který by mi zajistil financování výzkumu a spolupracovníky na další roky. Taky ještě dokončuju opravy jednoho svého vědeckého článku, které mám dodělat do konce dubna. Takže ten čas využívám docela produktivně. Pokud bych příští rok získal ten grant, tak by to bylo skvělé.

‚Jsme článek v řetězu nákazy.‘ Španělsko čelí šíření koronaviru mezi zdravotníky, ti neskrývají rozhořčení

Číst článek

Sledujete dění kolem pandemie doma ve Španělsku, kde je situace poměrně závažná?
Španělsko má třetí největší počet evidovaných případů koronaviru na světě (rozhovor byl pořízen 1. dubna – pozn. autora). Mám tam rodinu a přátele. Sleduju přes facebook, co dělají. Lidé žijí v izolaci a opatření negativně ovlivnila řadu firem. Mnohé začaly propouštět. O práci přišel i můj bratranec.

Moji rodiče už jsou v rizikovém věku a snaží se minimalizovat riziko nákazy. Táta chodí pouze jednou týdně na nákup. Ale taky vzniklo spoustu iniciativ, jak lidem zlepšit náladu. To je dobře. Záleží totiž na vás, jak moc se necháte tou situací ovlivnit. Když začnete všechno vidět černě, tak to vůbec ničemu nepomůže. Je lepší se na to koukat pozitivněji. Neříkám, že se máme všichni objímat, ale je lepší si udržovat dobrou náladu.

Existují dokonce výzkumy, které nasvědčují spojitost mezi depresemi a selháními imunitního systému. Dává to smysl, když třeba kvůli nějakému problému nebudete moct usnout a týden se pořádně nevyspíte, tak vás to oslabí a spíše se něčím nakazíte. Zkrátka se vyplatí dobře jíst i spát a udržovat si pozitivní mysl, pak máte větší šanci, že váš imunitní systém bude fungovat tak, jak má.

Patříte k lidem, kteří prodělali covid-19. Vědci ještě nemají jasno, jak dlouho vydrží imunita. Máte ale teď pocit, že už se nemusíte obávat?
Budu dodržovat všechna opatření. Myslím, že když si začnete říkat, že jste imunní, a přestanete dodržovat jistá pravidla, tak to může být problém. Nevím, jestli imunita vydrží jen na pár měsíců, na celý život anebo příště jen budu mít mírnější příznaky.

Je to relativně nový virus a zatím toho spoustu nevíme, i když vědci na jeho přítomnost v netopýrech upozorňovali už v roce 2007. Existovalo několik vědeckých týmů, které se snažily vyvinout vakcínu, ale věda vždy není prioritou. Kdyby se na to vyčlenilo víc peněz, už bychom dnes vakcínu mohli mít. To se týká i výzkumu imunity. Jenže společnost a politici v tom viru před 13 lety viděli jen potenciální nebezpečí. No a pak se stalo tohle.

Štěpán Sedláček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít