Kašel, pot a neustálá blízkost smrti. Nejhorší je, že nevidíme konec, říká sestra z covid oddělení
Prázdné chodby a drásající kašel, který se po nich rozléhá z nemocničních pokojů. Někdy nepomohou ani zklidňující léky, které sestry nemocným pravidelně podávají. Na oddělení pro pacienty se závažným průběhem koronaviru v kroměřížské nemocnici v noci slouží jedna sestra, jedna ošetřovatelka a na brigádě je tu i studentka zdravotnické školy.
Je osm večer a za prosklenými dveřmi sesterny pracují tři ženy – všechny oblečené v bílém plastovém overalu. Před dvěma hodinami jim začala noční služba na covidovém oddělení a teď se připravují na obchůzku pacientů, kterým dají večerní dávku léků – hlavně kodein proti kašli nebo hypnotika na spaní.
Poslechněte si celou reportáž Zdeňky Trachtové z noční směny na covidovém oddělení
Ještě před půl rokem jejich práce spočívala hlavně v péči o dlouhodobě nemocné, kteří potřebují například rehabilitaci. V říjnu ale přišel zvrat.
„Během jednoho nebo tří dnů – to byla taková akce kulový blesk – se to tady kompletně přeměnilo na covidové oddělení a začali jsme přijímat covid pozitivní pacienty. Ze dne na den jsme se v rychlosti zaškolovali a celé se to tady muselo přeorganizovat,“ vzpomíná devětatřicetiletá sestra Veronika Vrubelová. Personál zvyklý na poměrně klidnou péči o dlouhodobě nemocné se rázem musel přeorientovat na pacienty v akutním stavu.
Při večerní obchůzce sestry kontrolují přístroje přivádějící pacientům kyslík, cukrovkářům podávají druhou večeři, v pokojích větrají, hůř pohyblivým pacientům pomáhají najít pohodlnou polohu, zkrátka kontrolují, zda jsou všichni v rámci možností v pořádku a nic jim nechybí.
Pacienti v umělém spánku leží o patro níž, kde je covidové ARO. Zdejší pacienti – převážně senioři – jsou většinou při vědomí. A někteří z nich dost kašlou. Pro člověka z vnějšku je to zvláštní pocit – vědět, že se pohybuje v extrémně infekčním prostředí.
DOKUMENT: Stát zanedbal přípravu na očkování. ‚Hlavně koordinace je nedostatečná,‘ píšou auditoři
Číst článek
Právě proto ale mám stejně jako sestry kompletní ochranný oblek, čepici, rukavice a respirátor. „Raději i brýle, ono se to může do těla dostat i přes sliznice,“ radí ošetřovatelka.
Pohybovat se dvanáct hodin v igelitovém obleku není nic příjemného „Po čtrnácti dnech si zvyknete na všechno,“ směje se Veronika.
Vážně ale dodává, že overal zdravotníky při práci značně omezuje: „Ztratíte rychlost, hbitost. Píchat intravenózní kanyly přes dvoje rukavice je šílené, v ruce nemáte pořádně cit. A navíc je v tom strašné horko. V momentě, kdy uděláte pár pohybů, z vás úplně leje, všechno oblečení máte mokré. Ošetřovatelky se kolikrát převlékají i sedmkrát za směnu.“
Přidává se i brigádnice Bára Daňková: „Strašně se těším, až odhodím tenhle igelit, obleču se do zeleného a bude to hezky luftovat. Ani zdravotně na kůži to není žádná sláva: samé akné a vyrážky.“
Smrt na covid je jiná
Dnešní noc patří podle Veroniky mezi ty klidnější. „Třeba období Vánoc bylo strašné. Vozí covidové pacienty přímo sem pod naše okna. A v té době sem přijížděla jedna rychlá za druhou. Takže v jednu hodinu ráno tady stály pod oknem třeba tři sanitky,“ vzpomíná Veronika, která na oddělení strávila Štědrý den i Silvestr.
Sestry si navíc musely zvyknout na neustálou blízkost smrti. Umírání u pacientů s koronavirem je podle Veroniky jiné. „Liší se v tom, že většinou se ti pacienti dusí. Je to taková situace, na kterou vy se nechcete dívat. Řešíte to, reagujete, snažíte se jim ulevit, ale někdy to bývá fakt strašné.“
A jak je možné v takové chvíli pacientovi ulevit? „Uděláte všechno, co můžete: zvýšíte kyslík, napojíte pacienta na high-flow (systém pro nosní podávání kyslíku – pozn. red.), kontrolujete saturaci (procento nasycení krve kyslíkem – pozn. red.), podáte léky. Ale to se teď bavíme o akutní fázi. U samotného umírání už jsou většinou na řadě opiáty a řeší se to formou podávání morfinu,“ vysvětluje Veronika.
Připouští, že posledních pár měsíců je mnohem náročnějších na psychiku: „Když je těch úmrtí moc, když máte každou směnu, na které vám někdo umře, nedejbože dva nebo tři lidi, tak už to na vás doléhá. Dojdete domů a snažíte se to řešit nějakou vycházkou nebo aktivitou. Ale mně se kolikrát stalo že prostě jdu a brečím.“
Její situace je o to náročnější, že je samoživitelka. Starost o desetiletou dceru a tříletého syna zvládá jen díky pomoci svých rodičů. O změně ale neuvažuje: „Vystudovala jsem to, umím to, a hlavně mě to baví.“
Péče o nakažené kolegyně
I přes veškerou důkladnou ochranu si už většina sester na oddělení nákazou koronavirem prošla. Veronika měla naštěstí lehký průběh.
Celý den v sanitce a bez obědů. Středočeští záchranáři mají kvůli pandemii nejvíce výjezdů v historii
Číst článek
Podstatně hůř na tom ale byla ošetřovatelka Jiřina Hejčová. „Přišel strašný kašel, úplně jsem se dusila. Na boku se mi udělal velký flek. Už jsem tedy věděla, že mi odumírá tkáň. Takže mě zavezli do nemocnice. Rentgen potvrdil oboustranný covidový zápal plic. Takže jsem přišla sem na oddělení, holky mě hospitalizovaly, okamžitě mi daly kyslík. Podle doktora jsem přišla za minutu dvanáct,“ vzpomíná Jiřina. V nemocnici nakonec strávila týden, doma se pak léčila další dva měsíce.
Její případ přitom není výjimečný. I teď na covidovém oddělení leží jedna ze sester kroměřížské nemocnice.
Podle Veroniky je na současné situaci nejhorší, že není vůbec jasné, kdy skončí. „Doufám a přeju si, abychom už nebyli v těch skafandrech a aby se člověk o ty lidi nemusel tak bát. Nejhorší je, že nevidíte ten konec, nevíte, jak dlouho to potrvá. Ta představa, že byste takhle měli fungovat ještě v létě nebo nedejbože další rok, tak to je úplně to nejhorší.“
V příštích dnech čeká Veroniku i Jiřinu druhá dávka očkování proti koronaviru. Obě věří, že se pak aspoň v práci budou cítit bezpečněji.
