Hodiny a hodiny bez jídla, pití a pauzy. Personál nemocnice v Rakovníku jede na plné obrátky
Zatímco někteří lidé demonstrují proti nošení roušek, jiní je nosí celé dny a noci a starají se při tom nejen o nemocné s covidem. V nemocnicích je mnoho pacientů a personál jede na plné obrátky. Příkladem může být Masarykova nemocnice ve středočeském Rakovníku. Právě tam dosáhl na přelomu roku PES maximální hodnotu 100. Vyšší epidemické skóre už být nemůže. Zdravotníci si ani nevydechnou. Ve službě je každý, kdo má ruce a nohy.
Přestože je nemocnice malá, ve spletitých chodbách, členitých budovách a jednom mimořádně dlouhém podzemním tunelu se přespolní nevyzná. Ze schodiště se náhle odbočuje a zničehonic se objevuje nápis ARIM – oddělení anesteziologicko-resuscitační a intenzivní medicíny.
„Dál ne,“ brzdí návštěvu vrchní sestra Pavla Siváková před skleněnými dveřmi.
Za nimi je vidět lůžko s pacientem, kterému vede do úst tlustá hadice s kyslíkem. Za lůžkem se pohybují v bílých skafandrech dvě postavy.
„Tahle sestra je tam od osmi hodin,“ přibližuje Radiožurnálu Pavla Siváková. Hodiny ukazují čtvrt na tři. Bez jídla, bez pití, bez možnosti odskočit si na vzduch. „To je realita. Je nás málo a pacientů hodně.“
Kolem vrchní sestry se protáhne mladý muž v modré haleně a kalhotách, zřejmě sanitář. Prohodí k sestře vtípek a zkoumavě si prohlíží nezvaného hosta. „To je náš pan primář,“ vysvětluje sestra a Jan Seemann se zasměje. Je mu 34 a primářem ARIM je od loňského léta.
„Je to ve vlnách. Poslední dny jsou s přílivem pacientů opravdu náročné. Podmínky jsou těžké pro každého – pro sestry i pro lékaře,“ líčí.
Jan Seemann je v práci od pondělí do pátku a k tomu má 24hodinové služby. „Do měsíce jich mám devět, to bych snad kvůli zákoníku práce ani neměl říkat,“ dodává mladě vyhlížející lékař a trochu zvážní. „Je to všude stejné. Bez toho to u nás ani nejde.“
Zdravotníci melou z posledního, očkování lékařů až v únoru je nepřijatelné, říká šéf lékařské komory
Číst článek
Nekonečné přesčasy jsou realitou všedního dne nejen v rakovnické nemocnici. Osmatřicetiletý Vojtěch Grossmann, primář interny, ze které se stalo covidové oddělení, má osobní rekord 340 odsloužených hodin měsíčně. „To už ale nikdy neudělám, to vás úplně vyřídí.“
Do Rakovníka přišel Vojtěch Grossmann vloni a k práci primáře slouží také devět služeb měsíčně. „Pracoval jsem v Motole, kde jsme po 24hodinové službě chodili ráno domů. Tady zůstávám do půl čtvrté odpoledne. Jsme hozeni do vody. Nikdo nám nepomůže, musíme si pomoct navzájem.“
‚Testování je druhotné‘
Vedle recepce na interně stále ještě stojí ozdobený vánoční stromek, ze sesterny se ozývají tlumené hlasy a po chodbě přichází svižnou chůzí Kateřina Bauerová. „Jsme tu prakticky dvě na dvacet šest pacientů. Do toho dáváme špatné lidi na JIPKu, na ARO nám sem posílají pacienty,“ povzdechne si sestřička, omluví se a jde za dalšími povinnostmi.
Zaměstnancům nejen na covidových odděleních by ráda odlehčila hlavní sestra Markéta Palková. Pracuje tu od loňského léta, ale i ona sama se běžně převléká do ochranného obleku a odebírá vzorky na covidové testy.
„Nemám koho tam poslat. Proto vzorky odebírám já. Lidi mají pocit, že málo testujeme, ptají se, proč nejedeme sedm dnů v týdnu dvanáct hodin denně. Prostě nemám personál. Nemůžu vzít plnohodnotnou sestru z lůžka a dát ji do covidárny. To testování je druhotné, když to tak řeknu,“ říká.
Nemocnicím teď – kromě péče o pacienty a testování na covid – přibude i očkování veřejnosti. Zatím ale zdravotníci netuší, jakým způsobem a kdy to bude probíhat. Tak či onak jde o další úkol v řadě, který budou muset splnit.
