Utekla jsem hrobníkovi z lopaty, manžel ale ne, říká smutně žena. Na pohřeb z nemocnice nemůže

Celá nemocnice v Domažlicích v Plzeňském kraji se mění na covidovou nemocnici. Z necovidových oddělení zůstává v provozu pouze porodnice a dětské oddělení, ale i s jejich zrušením se v nouzi počítá. Domažlice totiž sousedí s Tachovskem, které patří do první pětky okresů s nejvyšším počtem nemocných na sto tisíc obyvatel. Tachovsko zase sousedí s Chebskem, odkud se šíří britská mutace covidu-19.

Reportáž Domažlice Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Oddělení ve druhém podlaží se změnilo na covidovou internu už na podzim. Žluté nápisy „biohazard“, „covid“ a „zákaz vstupu“ hovoří jasně.

Z tiché chodby se vchází na hlučné oddělení. Mezi pokoji kmitají „kosmonauti“ ve skafandrech, před stolkem s počítačem leží v krabicích hromada léků, v malé sesterně se tlačí několik lidí, kteří telefonují, zakládají karty a domlouvají další postup.

„Včera nám najednou přivezli tolik lidí, že jsme museli nechat pět postelí tady na chodbě. To bylo tóčo,“ říká zakuklená hlava a mizí za dveřmi.  

Na oddělení pomáhá voják, dva studenti ze „zdrávky“, personál z jiných oddělení a také učitelka matematiky a fyziky ze základní školy Magda. Příjmení je podle ní zbytečné říkat.  Když dokončila Střední zdravotnickou školu, pracovala jako všeobecná sestra a mezitím vystudovala Pedagogickou fakultu. Dopoledne vyučuje online své žáky, ve volném čase obléká bílý proticovidový oblek, respirátor a štít.

Učitelka matematiky a fyziky ze základní školy Magda | Foto: Ľubomír Smatana | Zdroj: Český rozhlas

„Mě ta práce ohromně baví. Proto jsem tady. Není, kdo by pracoval, takže pomáhám ráda,“ říká Magda, která rozhodně na podzim netušila, že po pěti letech za katedrou začne dělat částečně i intenzivní péči. „Máme tu přístroje na high flow, vysokoprůtokovou terapii kyslíkem. Obsluha naštěstí není nijak složitá.“ 

30 dní na lůžku

Kyslík z takového přístroje má zavedený trubicí do nosu i penzistka paní B. Svým způsobem je to veteránka, na oddělení se léčí podruhé za sebou a dohromady je tu třicet dní. „Utekla jsem hrobníkovi z lopaty, manžel ale ne,“ říká smutně unavená žena. Manžel zemřel před pěti dny na selhání orgánů.

Neviděla ho v posledních chvílích, nestihla se rozloučit ani mu nepůjde na pohřeb. „Ještě pořád nemůžu sama pořádně dýchat.“ Mladý lékař Kamil Zábranský řekne pacientce pár povzbudivých slov, zkontroluje monitor a vrací se na chodbu, aby dopsal hlášení.

„Tohle je starší paní, ale podívejte, jak vypadají plíce těchto ročníků, tady 1996, tohle 1993, oboustranný těžký zápal plic, to na podzim nebylo. Tohoto pána jsme museli převézt do fakultky v Plzni. Jestli se z toho dostal, nevím,“ ukazuje na monitoru doktor Zábranský.

Plíce pacienta po covidu-19 ročník 1993 | Foto: Ľubomír Smatana | Zdroj: Český rozhlas

Lékařský diplom dostal na podzim a rovnýma nohama skočil do toho nejhoršího, co české zdravotnictví zažilo. Začal pracovat na covidovém oddělení a je tu stále. V úterý oslavil 27. narozeniny. „Oslavil jsem je prací, byl jsem tu čtyřicet osm hodin,“ usmívá se poněkud ironicky mladý lékař.

‚Chce to tvrdý lockdown‘

To, co se teď valí na nemocnici, nechce Kamil Zábranský ani moc komentovat. Britskou mutaci covidu-19 má na Domažlicku podle informací hygienické stanice 80 procent infikovaných.

Mladý lékař Kamil Zábranský oslavil své narozeniny v práci | Foto: Ľubomír Smatana | Zdroj: Český rozhlas

„Nedělám si iluze, že to dobře dopadne. Chce to tvrdý lockdown a vláda ho měla dělat už před čtrnácti dny. Teď je pozdě, ale kdyby ho udělali, aspoň něco. Nejsem politik, ale oni asi nevidí, že to padá na nás.“

Nemocnice bojuje o každé volné lůžko. V úterý nově otevřené oddělení pro dvacet pacientů se zaplnilo během prvního dne. „Během pracovní doby, za osm hodin,“ zdůrazňuje primář chirurgie Jindřich Křižan, který v přízemí nemocnice sleduje vykládání šestnácti nových lůžek pro intenzivní péči.

Necovidoví pacienti

Spolu s primářem stojí ve vestibulu ředitel nemocnice Petr Hubáček. Profesí je lékař urgentní medicíny, takže velmi dobře rozumí situaci na příjmu, ale zázraky se podle něj dělat nedají. 

Kapacita lůžek se blíží naprostému vyčerpání, není to ničí vina, řekl náměstek Černý

Číst článek

„Včera jsme museli zastavit příjem, protože jsme neměli pacienty kam dávat. Dneska ráno jsme záchranku na chvíli pustili, ale pak jsme ji zase museli zastavit,“ říká ředitel, který má sice připravená lůžka i pokoje pro další covidové pacienty, zatím v nich ale leží necovidoví nemocní. „Náš problém je, že nemáme kam poslat necovidové pacienty, aby nám tu udělali místo. Teď to řeším,“ vysvětluje ředitel.

Petr Hubáček sedí u monitoru a probírá situaci s řediteli ostatních tří krajských nemocnic Plzeňského kraje. „Ve středu nám zemřeli za jeden čtyři lidé,“ podotkne.

Nemocnice v Domažlicích má ARO s pěti lůžky, proto se tu rozšiřuje i intenzivní péče, kde je za normálních okolností osm lůžek. Teď jich přibylo patnáct. Celkem může nemocnice zvětšit kapacitu ze 63 covidových lůžek na 136.

„Dokonce mám lůžka, techniku i místo pro 152 pacientů. Jenže nemám sestřičky. Jestli o nějakých víte, hned je beru. Jinak ta lůžka budou prázdná, bez personálu, a tedy bez pacientů,“ popisuje jednoduchou matematiku ředitel Hubáček.

„Rodičky mi píšou úpěnlivé e-maily, že chtějí být u nás, že to mají blízko, že jsou tu zvyklé. Ale co jim na to mám říct? Jakmile to bude vypadat jako v Chebu, budeme muset porodnici přestěhovat jinam.“

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme