Oznamovatelé korupce by díky zákonu nemuseli být bráni jako nějací práskači, vysvětluje právník

Vláda na středečním jednání schválila návrh zákona o ochraně oznamovatelů protiprávní činnosti, tzv. whistleblowerů. K návrhu mají výhrady protikorupční organizace i někteří ministři. Koho, v jakých situacích a před čím má nový zákon chránit? „Nejpodstatnější změnou je to, že bude platit zákaz odvetných opatření, typicky se jedná o vyhazov z práce, snížení mzdy a podobně,“ říká pro Dvacet minut Radiožurnálu Věnek Bonuš z Rekonstrukce státu.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

dohoda, úplatek, úplatky, byznys, korupce, peníze, obálka s penězi (ilustrační foto)

„Pokud korupci nikdo zevnitř nenahlásí, nikdo se o ní nedozví, policie ji ani nezačne vyšetřovat a případ nemůže dojít k nějakému logickému vyústění,“ říká právník | Foto: Anna Jadrná

Návrh, který ve středu schválila vláda, jste opakovaně kritizovali. Je pro vás zklamáním, že jej schválila právě v podobě navržené ministerstvem spravedlnosti, ke které jste měli výhrady?
Je to velké zklamání. Ještě před jednáním vlády proběhlo 14. listopadu jednání Rady vlády pro koordinaci boje s korupcí, kde rada doporučila vládě, aby návrh zákona ještě upravila a aby byla ochrana oznamovatelů posílena. Doufali jsme, že vláda svůj poradní orgán vyslyší, má tam své zástupce.

Přehrát

00:00 / 00:00

Rozhodnutí whistleblowerů nic netutlat a říci, když vidí, že je něco špatně, je opravdu náročné. Právě proto jim má tento zákon pomoci, upozorňuje právník Věnek Bonuš

Není totiž tvořen jen protikorupčními organizacemi, ale jsou tam zástupci všech relevantních resortů, tedy ministerstva financí, ministerstva spravedlnosti, místního rozvoje atd.

Tudíž jsme doufali, že pokud orgán, který je takto široký a odborný, doporučí nějaké stanovisko ohledně korupce ve věci protikorupčního zákona, tak vláda jeho odborný názor vyslyší.

V angličtině se termín whistleblowing používá už přes půl století pro situace, kdy zaměstnanec upozorní příslušné orgány na nezákonné nebo neetické praktiky na pracovišti, které se dějí se souhlasem nadřízených a jdou tedy proti veřejnému zájmu. Co jsou v praxi nejčastější příklady? Jde o korupci nebo i jiná jednání?
Úplně nejčastější asi korupce nebude, byť to je velmi viditelný a velmi důležitý příklad. Například kauza Dozimetr vznikla na základě oznámení whistleblowera.

Typické je, že pokud korupci nikdo zevnitř nenahlásí, nikdo se o ní nedozví, policie ji ani nezačne vyšetřovat a případ nemůže dojít k nějakému logickému vyústění. Korupce určitě významný příklad, kdy se tento institut uplatní, je, jinak nemáme šanci s tím něco udělat, ale nejčastější asi úplně nebude.

Vláda podpořila zákon o ochraně whistleblowerů. Podle Bartoše je horší než od minulého kabinetu

Číst článek

Nejčastější budou situace na pracovišti, které mohou mít i menší intenzitu, například porušování určitých bezpečnostních nebo pracovněprávních předpisů. Jedná se například o to, že jsou nařízené přesčasy, které už nejsou legální.

Dále může jít o to, že při stavbě dochází k porušování předpisů, nebo že například chemička nedodržuje nějaká opatření pro ochranu přírody apod. Tato více každodenní jednání budou asi úplně nejčastější.

V některých případech už oznámení zafungovala, je tedy opravdu potřeba tento zákon přijímat?
Určitě ano, protože příklady, které máme k dispozici, vždy stojí na neuvěřitelné odvaze člověka, který s danými informacemi přišel včas, tedy že se je nejdříve snažil nahlásit interně.

A když zjistil, že to nefunguje, tedy že ho vedoucí, ministr nebo kdokoliv další, kdo by to měl řešit, neposlouchá, tak až pak typicky dochází k tomu, že se věc medializuje, což už opravdu vyžaduje enormní nasazení dotyčné osoby.

Následně je vystavena řadě odvetných opatření, ať už k nějakým velmi přímým, že například přijde o práci, nebo se na ni kolegové dívají skrze prsty.

Rozhodnutí whistleblowera nic netutlat a něco říci, když vidí, že je něco špatně, je vyloženě náročné. A právě tento zákon má oznamovatelům pomoci, aby nemuseli tyto obrovské překážky překonávat.

Zákaz odvety

Pokud někdo oznámení poté, co zákon vstoupí v platnost, podá, automaticky by se na něj měla vztahovat ochrana? Bude to automaticky znamenat, že ho za to zaměstnavatel nemůže vyhodit, sesadit z vedoucí pozice, přeřadit na jinou práci, nebo mu například snížit plat či škrtnout odměny? Bude ochrana absolutní? Kdyby ten stejný zaměstnanec hypoteticky přestal chodit do práce, nebo zjevně porušoval jiné povinnosti či interní předpisy, tak jej ani tak zaměstnavatel nebude moci vyhodit?
Ne, ta ochrana nebude zcela absolutní. Asi nejpodstatnější změnou je to, že bude platit zákaz odvetných opatření, typicky se jedná o vyhazov z práce, snížení mzdy, přeřazení na jinou práci apod.

Policie rozšířila obvinění v kauze Dozimetr: podnikatelé se podělili o 2,5 milionu z obálky

Číst článek

Pokud to oznamovatel napadne soudně, jednak tam je speciální předběžné opatření, což znamená, že se rychleji může domoci spravedlnosti alespoň předběžně, a zároveň je obráceno důkazní břemeno, což v praxi znamená, že zaměstnavatel bude muset prokázat, že dané opatření, například vyhazov z práce, není odvetou, ale že k tomu má jediný rozumný důvod.

Samozřejmě se tím situace pro zaměstnavatele stěžuje. Nicméně je to běžný princip například v antidiskriminačním právu. Uplatňuje se tam, kde je obtížné prokázat úmysl zaměstnavatele. Zde je podobně velmi těžké prokázat úmysl, že šlo o odvetu.

Zaměstnavatel je často schopen vyškrábat na zaměstnance nějaké neduhy, aby to nějak odůvodnil. Tady ale bude muset skutečně prokázat, že nejde o odvetné opatření.

Námitkou, která se v debatě objevuje opakovaně, je obava, zdali to celé nemůže vést ke zneužití, tedy například k tomu, že někteří zaměstnanci se naopak oznámeními budou mstít svým zaměstnavatelům, šikanovat své nadřízené. Už jste mluvil o zkušenostech, že by to tak nemělo být. Opravdu jste si ale jistý, že by k tomu v Česku nemohlo dojít?
Nemám důvod si myslet, že v Česku by situace byla nějak zvlášť horší než v jiných zemích, kde už je ochrana oznamovatelů zavedena. Nemyslím si, že zde je nějak extrémně odlišná kultura.

‚Dobré příklady chybí.‘ Češi se zdráhají oznamovat nelegální či neetické jednání, mají obavy o práci

Číst článek

Naopak bych řekl, že zákon může pomoci tomu, že se na oznamování nebudeme dívat jako na nějaké práskačství, ale tak, že když někdo narazí na něco protiprávního, nenechá si to pro sebe. Nebude to tutlat, řekne to a věc se bude řešit.

Potřebujeme společnost posunout v tom smyslu, že když je nějaký problém, tak ho řešíme. Tento zákon tomu může pomoci, protože kromě toho, že něco nařizuje nebo zakazuje, má zároveň i určitý celkově regulatorní charakter, nastavuje standard společnosti.

O zákonný standard se můžeme opřít a případně i trochu posunout danou kulturu, byť si, opět, nemyslím si, že by v tomto byli Češi nějak zvlášť horší než lidé například na západ od nás.

Jaké výhrady mají k zákonu vládní legislativci? A proč by podle Věnka Bonuše měl chránit i anonymní oznamovatele? Poslechněte si celý rozhovor vedený Tomášem Pancířem. 

Tomáš Pancíř, ula Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme