Konec éry komunistů v Parlamentu. ‚Vstanou noví bojovníci,‘ znělo v jejich sídle v ulici Politických vězňů
Konec jedné epochy. Komunisti poprvé v poválečné historii nebudou zastoupení v Parlamentu. Neuspěli ve volbách do sněmovny, své lidi nemají ani v Senátu. Získali 3,60 % hlasů, což jim stačí k získání státního příspěvku. „Jsem zklamán, tohle jsem opravdu nečekal,“ říká předseda komunistů Filip. „V Parlamentu nebude levice, to je nejhorší. Ale my nekončíme, vstanou noví bojovníci,“ dodal pro Radiožurnál 66letý politik.
Vchod do sídla komunistické strany v pražské ulici Politických vězňů láká milovníky pokrmů ze Středního východu. V průjezdu voní exotické koření a tmavovlasí muži vcházejí do arabské restaurace v prostorech, které jim komunisté už léta pronajímají.
„Co se tam děje?“ ptá se česky obsluha. „Volby,“ diví se mladík Ahmed a dodává: „Lidé jsou dobří. I komunisté.“
Zástupci strany se mezitím postupně trousí do třetího patra, kde je volební štáb a kde čeká sedmdesát akreditovaných novinářů.
„Ještě není vše ztraceno,“ říká kolem 15. hodiny místopředseda strany Petr Šimůnek, ale vzhledem k tomu, že je sečteno patnáct procent okrsků – především venkovských, kde mají komunisté tradičně největší podporu – musí tušit. „Neprospěla nám vysoká volební účast.“
Chodbou v třetím patře prochází jedna z nejviditelnějších komunistických političek, lídryně pražské kandidátky Marta Semelová.
„Vyluxovalo nás ANO,“ podotýká sice usmívající se, ale viditelně zklamaná žena, kterou někteří komentátoři označují jako stalinistku. „To je jen nálepka, kterou neberu. My ale nekončíme,“ dodává odhodlaně.
O hodinu později přichází mezi novináře mluvčí strany Helena Grofová a zve na raut. „Máme nejlepší guláš ze všech volebních štábů.“
Občerstvení přilákalo první hladovce a do rohu se osamoceně postavil lídr liberecké kandidátky Jan Koros. Ukusuje řízek bez chleba a zamyšleně hledí před sebe.
Poslancem sněmovny nebude a vrátí se zpátky před žáky. „Chutná mi, proč by nechutnalo? Možná jsme zažili porážku, ale ne tragédii.“
Znovu se zakousne do smaženého vepřového a posléze dodává, že KSČM chystá určité změny ve vedení a organizace práce. „Není to smuteční hostina, jedeme dál.“
Změny ve vedení komunistů jsou nabíledni. Mluví o nich Semelová i Šímůnek, kteří dlouho zůstávají jedinými známějšími tvářemi ve volebním štábu. Na předsedu Vojtěcha Filipa se teprve čeká.
„Už dorazil, ale jede výtahem do kanceláře,“ oznamuje v půl šesté mluvčí a fotografové zklamaně spouští prsty ze spouště.
Ideální čas prohlédnout si, kdo všechno v budově v hodnotě půl miliardy korun sídlí. Ukazují to cedule v každém patře před výtahem.
Například tu má pracovnu sexuolog Radim Uzel, vytvářejí se tu Haló noviny, pracuje tu básník Karel Sýs a kanceláře tu má Klub českého pohraničí, Společnost kubánského přátelství nebo firma Ticket Art.
‚Alergie na prach‘
Krátce po 18. hodině se konečně objevuje Vojtěch Filip. Přijel z rodných Českých Budějovic a tváří se profesionálně. V očích má ale slzy. „To je alergie na prach,“ reaguje na dotaz Radiožurnálu, zda pláče.
Zklamání nicméně neskrývá. „Tohle mě opravdu překvapilo. Ani volební průzkumy to nenaznačovaly. Prostě se lidé rozhodli jinak.“
Šéfem strany je šestnáct let. Počet členů strany dlouhodobě klesá. V roce 1990 jich měla 750 tisíc. Když ji v roce 2005 přebíral Vojtěch Filip, mělo stranickou legitimaci 88 tisíc lidí. Nyní zůstalo 26 tisíc věrných. „Ne, k nám přicházejí od devadesátých let mladí lidé. Vstanou noví bojovníci.“
Historický debakl. Komunisti se poprvé od svého založení nedostali do Parlamentu, vedení odstoupilo
Číst článek
Komunisté uplynulé čtyři roky tolerovali vládu ANO a ČSSD.
Zatímco ANO se o vítězství přetahovalo s koalicí Spolu a nakonec bude mít ve sněmovně nejvíce zákonodárců (byť na procenta zvítězilo Spolu), ani jedné ze dvou menších stran se symbióza nevyplatila.
Vojtěch Filip to nechce komentovat. „To je hodnocení, které je nám vnuceno. Bez naší tolerance by se nezvýšily důchody. Musíme si to zanalyzovat.“
Osobní analýzu své pozice předsedy už ale udělal. „Na sjezdu kandidovat nebudu,“ říká s odkazem na sjezd, který se uskuteční 23. října. A vzápětí mizí ve své kanceláři.
Nedlouho poté se z chodby ozývají vzrušené hlasy. Uprostřed hloučku novinářů postává mladá černovlasá žena. „To je dobře, že komunisté prohráli. Konečně,“ říká velmi odhodlaně a odpovídá na čím dál ostřejší otázky šéfa volebního štábu KSČM Romana Rouna.
„Vy se tady chcete jen zviditelnit. Jak jste se sem vůbec dostala?“
Žena v roušce se usměje a klidně odpovídá, že bylo otevřeno. „Já jsem se nevnikla, ale normálně vešla. Chodím ulicí Politických vězňů dvakrát týdně. To je vůbec paradox, že se tak jmenuje ulice, kde sídlí komunisté.“
Představuje jako Kateřina Pelcová, ale to už ji dva muži ze štábu slušně, nicméně rezolutně tlačí ven, nastupují s ní do výtahu a dveře se zavírají. Novináři jsou nadšeni – aspoň nějaké vzrušení.
