Lékařka Marie Svatošová dostala medaili Za zásluhy už podruhé. Nejdřív se prý bránila
Také letošní 28. říjen vyvrcholil slavnostním večerem na Pražském hradě, kde prezident předal vybraným osobnostem společenského života státní vyznamenání. Mezi 35 oceněnými byla také lékařka a propagátorka kvalitní hospicové péče Marie Svatošová, která obdržela medaili Za zásluhy.
S oceněnou Marií Svatošovou mluvila moderátorka Českého rozhlasu Veronika Sedláčková.
Vy jste dostala medaili Za zásluhy už v roce 2002 z rukou prezidenta Václava Havla. Bylo to letos hodně jiné? Jak jste si to užila?
Já jsem se tomu zoufale bránila. Když mi volali z Hradu, tak jsem právě argumentovala tím, že medaili už doma mám a není možné za stejnou činnost přijmout stejné vyznamenání. Na to ředitel protokolu pan Forejt opáčil, že pan prezident se rozhodl dát mi vyšší stupeň vyznamenání. Od prezidenta Havla mám medaili třetího stupně, tohle je medaile prvního stupně. Tak s tím jsem nepochodila.
S Marií Svatošovou, která obdržela medaili Za zásluhy, mluvila moderátorka Českého rozhlasu Veronika Sedláčková.
Pak jsem argumentovala tím, že medaili si zaslouží dnes už ne stovky, ale tisíce lidí, kteří se v hospicovém hnutí angažují – včetně rodin našich pacientů, které odvádějí obrovský kus práce. Nakonec mě zkrátka přesvědčil.
Uvědomila jsem si, že to nepřijímám za sebe, ale za všechny ty, kteří si to zaslouží, a že to třeba přispěje i ke zviditelnění hospicového hnutí. A také jsem trošku doufala, že budu mít příležitost požádat pana prezidenta o podporu, což jsem udělala, a on tu podporu přislíbil.
Jakou konkrétně podporu?
Mluvíme o tom, že tady už máme síť lůžkových hospiců, to je sice pravda, ale my v té síti lůžkových hospiců, je jich 17, máme dvě díry. Jedna je na Vysočině a druhá v Karlovarském kraji. Tyto dvě díry je ještě potřeba zaplnit. Konkrétně každému říkám – nezačínejte od peněz, nezačínejte od pozemku, od budovy, začněte od lidí.
A na Vysočině vznikl a už je zaregistrovaný spolek pro vybudování hospice, nazvali ho Hospic mezi stromy. To je hezký název, myslím, že pro Vysočinu krásně trefný. A jsou to úžasní lidé. S tím týmem jsem se setkala, ode všech jsem si nechala napsat, s jakou motivací do toho jdou. Mám z nich velikou radost a bylo by opravdu škoda tento lidský potenciál nějak nevyužít.
A v tom bude hrát nějakou roli prezident?
Ano, já jsem se mu o tom zmínila, protože na té Vysočině nejen že se setkáváme s pochopením, ale narážíme i na nepochopení a na předsudky, že tam ten hospic není potřeba. Pan prezident přislíbil, že chce dodat stručně na A4 argumenty, ty mu dodám v nejbližší době do prezidentské kanceláře. A on slíbil podporu tohoto projektu.
Podporu i finanční?
To ne, to po něm ani nemůžeme chtít, ale zaštítění.
Jak rozvinutá je hospicová péče v Česku? Jak se vše změnilo od roku 1995, kdy jste založila první hospic v Červeném Kostelci?
Nezaložila jsem ho sama, ale s týmem spolupracovníků, upozorňuji. Dnes máme síť lůžkových hospiců až na ty dvě díry v podstatě dobudovanou. Ale co nám tady chybí, jsou mobilní hospice. Ty v posledních letech vznikají, ovšem ve velmi těžkých podmínkách, protože není vyřešená legislativa, není ještě dobře nastavené financování. Nicméně je to jedna z forem hospicové péče, která je moc potřeba, která tady chybí.
Ale zase – lůžkový hospic je stejně dobrý jako ten mobilní neboli domácí hospic. Obě formy jsou stejně potřebné, stejně důležité. Ony se nevylučují, ony se vzájemně doplňují. Například já jsem bezdětná vdova. Těžko bych mohla chtít domácí hospic, protože nikdo u mě nemůže zajistit 24hodinovou službu. To by nikdo nezaplatil. Takže já bych mohla využít lůžkovou formu.
Myslíte si, že si Češi a Češky více uvědomují než před těmi 20 lety, kdy to vše začalo, že hospicová péče o umírající je velmi důležitá?
Určitě ano. Tehdy byl hospic úplně neznámý pojem, nikdo ho tady neznal. Dnes máme spoustu příznivců a lidé ty hospice využívají. V tom jsme už opravdu o velký kus dál po těch 20 letech. Teď 8. prosince budeme slavit v Červeném Kostelci 20. narozeniny prvního hospice.
