Likvidace nevybuchlé munice v Ralsku je pro pyrotechniky rutinou

Často slyšíme o tom, že někdo někde našel starou nevybuchlou munici, kterou si ve většině případů nakonec odvezou policejní pyrotechnici. V bývalém vojenském prostoru v Ralsku se pak na jedné trhací jámě udržují praxi v tom, jak střely zneškodnit.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Všech devět pyrotechniků nafasuje různé druhy munice.

Všech devět pyrotechniků nafasuje různé druhy munice. | Foto: Filip Jandourek

„Vyber si tam minu, která se ti bude líbit! Jedeme ke skladu dolů naložit munici.“

Přehrát

00:00 / 00:00

Reportáž Petra Sehnoutky z bývalého vojenského prostoru Ralsko

Devět policistů z pyrotechnické služby a zásahovek z celé země prošlo teoretickou částí a teď se chystají na část praktickou. Byl jsem poučen, že nejde ani o školení, ani výcvik, ale dnešnímu dni se říká zaměstnání. A jeho vedoucím je pyrotechnik Josef Pavinský.

„Co tady leží venku, to je vystřelené, nevybuchlé. Většina je tady odsud. Podotýkám, že si každý uvědomte, jak se munice ukládá, dávejte na to pozor, ty zapalovače jsou docela slušně vykvetlý,“ říká Pavinský policistům.

Všech devět pyrotechniků nafasuje různé druhy munice. Úkol je jednoduchý, co možná nejlepším způsobem nálož zneškodnit. Chce to pořádné pohorky, a lopaty do rukou - teď se totiž bude kopat.

„Vykopeš díru půl metru hlubokou a budeš to ničit jako dejme to zápalná.“

Znalosti devíti pyrotechniků prověřuje trojčlenná komise, jejím šéfem je Jiří Elis:

Na horizontu v odpalovací jámě se vždy objeví ostrý záblesk, do výšky několika metrů vylétne hlína a samotný zvuk k nám dorazí až po chvíli. | Foto: Filip Jandourek

„Nejzajímavější to má pán v tom modrém. Ten má pět stopětadvacítek. To byly tankové střely, je tam A92 trhavina, taková stříbrná a jednak tam má největší množství v té jámě co se týká zalaborované trhaviny a jsou to takový ostrý rány a bude to i slyšet.“

„V každé z těch pěti střel jsou zhruba tři kila trhaviny,“ doplňuje jeden z pyrotechniků z hloubky nějakých sedmdesáti čísel. Jámy už jsou vyhrabané, munice v nich uložená. Teď se musí nařezat zápalné šňůry.

„A budeme všichni řezat zápalnice tak, aby ten čas byl 8 minut,“ říká Paninský.

„Každý má svůj svitek a každý si změří jak dlouho mu hoří ten jeho svitek a z toho si vypočítá, jak dlouhý kus zápalnice si musí uříznout, aby mu to hořelo osm minut,“ popisuje další z pyrotechniků.

Zápalnice jsou z roku 1968 a tedy také trochu nevyzpytatelné, vysvětluje Jiří Elis:

„Hlavní důvod je rozdělit ty časy, aby bylo zdálky vidět i slyšet, kolik ran šlo. Stejně trochu hoří jinak. Tam se dají 10 až 15 sekund mezi ránami. Takže to je ten důvod, proč se to dělá. Oni by všichni mohli dát stejný čas, ale pak by nebylo jasné, jestli vybuchlo nebo ne.“

Výbuch raději z povzdálí

Je naměřeno, nálože umístněné a zahrabané. Teď musí všichni musí opustit jámu. Odjíždíme o osm set metrů dál, kde už je bezpečno. Policisté na věžích vyvěšují červené vlajky, a vypálením světlice se dává najevo všem v okolí, že teď to začne.

Na horizontu v odpalovací jámě se vždy objeví ostrý záblesk, do výšky několika metrů vylétne hlína a samotný zvuk k nám dorazí až po chvíli. Ve skutečnosti je mezi jednotlivými výbuchy interval zhruba patnácti vteřin a teď už zbývá jen ten poslední.

Zdá se, že všechny nálože vybuchly a nic neselhalo. To se potvrzuje po chvilce přímo na místě.

„Pět zničeno, šest zničeno…,“ hlásí pyrotechnici na místě nových kráterů. Ten největší jde do hloubky dobrých dvou metrů.

Petr Sehnoutka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme