Zeman byl ‚hyperpragmatik‘. Jeho kariéra je plná neustálých politických obratů, ohlíží se Kopeček

„Miloš Zeman po sobě zanechá vzpomínku na prezidenta, který rozděloval společnost, ale také neustále měnil názory,“ říká politolog Lubomír Kopeček. O Zemanovi v minulosti napsal knihu Příběh talentovaného pragmatika a v loňském roce mu vyšla kniha srovnávající tři české prezidenty s podtitulem Hodný, zlý a ošklivý? V rozhovoru pro iROZHLAS.cz se ohlíží za politickou kariérou končícího prezidenta.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Politolog Lubomír Kopeček z Masarykovy univerzity a Národního institutu SYRI. V loňském roce mu vyšla kniha Hodný, zlý a ošklivý? Havel, Klaus, Zeman: Paralelní životopisy

Politolog Lubomír Kopeček z Masarykovy univerzity a Národního institutu SYRI. V loňském roce mu vyšla kniha Hodný, zlý a ošklivý? Havel, Klaus, Zeman: Paralelní životopisy | Foto: Kateřina Cibulka | Zdroj: Český rozhlas

Éra končícího Miloše Zemana se dnes hodnotí jako doba totálního rozdělení společnosti. Dá se to tak vnímat?
Na rozdíl od Václava Havla a Václava Klause, kteří měli spoustu politických odpůrců, šel Zeman mnohem dál. Celou svou politickou strategii už od voleb 2013 postavil na rozdělování. Byla to opravdu promyšlená a i celkem efektivní strategie, kdy na tom v zásadě vyhrál prezidentské volby.

Byla to mobilizace proti tehdejší pravicové vládě a proti tomu, co spojoval s intelektuálním, a především pražským prostředím. V tom následujících deset let pokračoval, a to včetně výroků, že je prezidentem dolních deseti milionů, útoky na „pražskou kavárnu“ nebo třeba podle toho, koho pozval či nepozval na Pražský hrad.

Rozčarování ze svobody. Havlova éra jako zápas mezi slušností a byznysem bez mantinelů

Číst článek

Havel i Klaus rozhodně nebyli ve spojování společnosti ideální prezidenti, ale nad konfrontační spory se dokázali většinou povznést. Zeman z toho dělal politickou strategii, která mu jednak pomáhala získávat body u příznivců, jednak dělila společnost.

Zůstane po Zemanově prezidentské éře nějaká myšlenka, kterou chtěl předat společnosti, nebo šlo z jeho strany o dekádu politických her?
Řekl bych, že po něm zůstane představa zemitého a hodně lidového prezidentství. To je přitom paradox, protože Zeman sám je samozřejmě také pražský intelektuál, který ale celé své prezidentství stavěl na tom, že proti někomu mobilizuje.

Má to návaznost na dobu, kdy byl od roku 1993 šéfem sociální demokracie. Tehdy mobilizoval proti pravici, proti Klausovým vládám, proti liberalismu a proti určité verzi ekonomické transformace. Když to potom protáhnete v čase, tak v roce 2013 mohl působit celkem autenticky jako levicový vůdce, byť se sociální demokracií se v tu chvíli už dávno rozešel.

Prezidentství pak postavil na propojení levicového ekonomického apelu s populismem, což jsou útoky na elity, a přidal k tomu v kontextu migrační krize i radikální a místy i xenofobní protiuprchlický apel. To je dost zvláštní mix, který ho od levice posunul, ale celé jeho prezidentství na tom potom stojí a zajistí mu to i znovuzvolení v roce 2018.

Zkratka mobilizace proti Jiřímu Drahošovi na základě toho, že je to vítač migrantů, je důležitá, ale je za tím i to, že ho dokázal vykreslit jako reprezentanta pražské kavárny a něčeho, proti čemu bojoval.

Jiří Drahoš v televizní debatě na Primě společně s Miloše Zemanem, kterou moderoval Karel Voříšek | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Prezident, který rozděloval

Dá se říci, jestli po deseti letech Zemana na Hradě zůstane v české společnosti nějaký jeho odkaz?
Problémem Zemana na rozdíl od Havla a Klause jsou téměř neustálé politické obraty. Krásně je to vidět třeba u Evropské unie. Tam, kde byli Havel i Klaus velmi konzistentní, byť každý z hlediska postoje úplně jinak, tak Zeman na začátku svého prezidentství vyvěšoval na Pražském hradě evropskou vlajku, aby za dva roky začal volat po referendu o opuštění EU.

Doba zdánlivé stability. Klausova éra byla protkána politickými krizemi, chobotnicí i radarem

Číst článek

Je to krásný příklad, jak dokázal měnit názory na základě toho, že si to v tu chvíli vyhodnotil jako politicky užitečné. Byl to skutečně „hyperpragmatik“ z hlediska politických obratů. Dalo by se samozřejmě najít daleko více podobných obratů.

Na tomto se těžko buduje jakýkoli myšlenkový odkaz. Co po sobě Zeman zanechá, bude vzpomínka na prezidenta, který rozděloval společnost, zpochybnil českou příslušnost k Západu, ale také neustále měnil názory.

Se Zemanem se to váže celou politickou kariéru, protože už v 90. letech, než se dostal do ČSSD, přebíhal z jedné strany do druhé. Sám tvrdil, že psal program Občanského fóra pro volby 1990 a Liberálně sociální unie pro volby 1992…
Tehdejší přebíhání ze subjektu do subjektu bych mu nevyčítal. Byla to doba, kdy něco podobného bylo logické. Bylo tu Občanské fórum, které spojilo v zásadě všechny. Byl tam Klaus, neformální lídr byl původně Havel, byli tam lidé z levice…

Že začínal Zeman v Občanském fóru, bylo spíš přirozené, protože to byl start kariéry pro většinu tehdejší politické elity. Že potom přešel do sociální demokracie, dává politickou logiku i z hlediska toho, kam se názorově posunul. Problém je, že to byl obrat vůči tomu, co předtím hlásal. Byl sociální liberál, který brojil proti populistům, volal po toleranci, hájil politický střed a v ČSSD se posunul na pozice, které byly místy radikálně levicové.

Když přeskočím v čase, tak jeho prezidentství je pokračováním těchto obratů. Zeman je člověk, který dělal neustálé názorově ideové nebo politické obraty.

Léta v důchodu

Poněkud bílé místo v Zemanově životopisu je deset let na Vysočině, kam se uchýlil poté, co prohrál volby 2003. Dá se vysledovat, jak se tam názorově posunul?
Toto období bych spojil s porážkou v prezidentské volbě, která v jeho duší zanechala hodně silnou a výraznou stopu. Když se díváte na léta po roce 2003, kdy byl na Vysočině, tak poměrně intenzivně zasahoval do poměrů v ČSSD a přispěl i k pádu předsedů Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse a s určitým časovým odstupem i Jiřího Paroubka.

Inventura Zemanovy zahraniční politiky. Místo ‚čínského lesku‘ spíš blamáž a horší pověst ve světě

Číst článek

To už bylo v době, kdy se do politiky vracel. Blížily se sněmovní volby 2010, založil Stranu práv občanů Zemanovce, která odebrala ne úplně malé procento hlasů sociální demokracii, což v důsledku přispělo k Paroubkově pádu.

Je-li něco, co se dělo v duši, srdci nebo hlavě Zemana na Vysočině, tak to byla myšlenka, že byl potupen a že dává smysl vrátit to těm dotyčným, kteří za to můžou. Podle mě to byl hodně silný motor návratu do politiky, ale ne jediný. Měl sice v srdci mstu, ale měl i ambici prosadit se.

Jeden můj kamarád říkal, že když je v politice, tak se cítí jako v kasinu. Je potřeba hrát. Zeman byl vždy výborný hráč a během jeho pobytu na Vysočině v něm stále dřímala ambice, že ještě něco v dějinách dokáže.

Takže se vrátil, protože mu to chybělo. Měl nevyřízené účty a navíc už šlo o přímé volby prezidenta...
Ano, kdyby se nezavedla přímá volba, tak jsme neměli Zemana na Hradě. To pro něj byla příležitost.

Přímá volba byla zavedena až v roce 2012. Kdyby se tato ústavní změna neodehrála, tak by na Vysočině zůstal. Protože si uvědomoval, že v parlamentní volbě nemá žádnou šanci.

Miloš Zeman jako důchodce na Vysočině, rok 2005 | Zdroj: Profimedia

Pokus o změnu režimu

Prezidentem v roce 2013 byl zvolen. Byl to hodně turbulentní rok, který začal v lednu Klausovou amnestií, v červnu padla vláda Petra Nečase (ODS), na podzim byly předčasné volby a po nich takzvaný lánský puč. Především ale Zeman po pádu kabinetu odmítl 101 poslanců v čele s Miroslavou Němcovou (ODS) a jmenoval vládu plnou zemanovců vedenou Jiřím Rusnokem. Dlouho se o tom mluvilo, o víkendu to Zeman přiznal. Aktivně se tím snažil o změnu politického režimu z parlamentního na prezidentský či poloprezidentský.
Snažil se, určitě. Příležitost, která se mu nabídla s pádem Nečasovy vlády, využil způsobem, jakým to neudělal žádný z jeho předchůdců. Instaloval si vlastní vládu bez dohody s parlamentními stranami.

Havlova instalace Tošovského vlády na přelomu let 1997 a 1998 byla spojená s tím, že se na tom dohodl alespoň s částí parlamentních stran. Zeman to udělal bez jakékoli dohody s parlamentními stranami.

Zeman: Při jmenování Rusnokovy vlády mi šlo o snahu posunout Česko k prezidentskému systému

Číst článek

Jak potom Zeman vládu prosazoval v Poslanecké sněmovně, jak ji udržoval v úřadu poté, co nedostala důvěru, a přežila až do ledna 2014, ukazuje představu prezidenta, který bude hlavním hybatelem v rámci výkonné moci.

Neměl kapacitu do formálního znění Ústavy vstupovat, ale kdyby se mu povedlo přepsat neformální ústavu, tj. jak funguje z hlediska konkrétních mechanismů, tak by to mohl být krok k transformaci politického režimu. Naštěstí se to nepovedlo.

Sněmovna se mu postavila.
Nejenom Sněmovna. Je dobré vnímat i to, co nastalo s volbami na podzim 2013. Zemanovci, které podporoval, nesli jeho jméno a kandidovala za ně část ministrů Rusnokovy vlády, ve volbách úplně propadli.

O něco se pokusil ještě tím takzvaným lánským pučem, ale v povolebním vyjednávání nakonec vznikla koaliční většina, která byla docela silnou protiváhou vůči Zemanovi. Šlo o ČSSD už bez prozemanovského křídla, ANO a lidovce.

Tomu prezident musel ustoupit, protože jít do konfrontace s parlamentní většinou, která je silná a má ambici vytvořit vládu, na to v tu chvíli neměl.

Jakub Grim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme