Člověk, který spolupracoval s StB, je nedůvěryhodný a mravně oslabený, říká Luboš Dobrovský

„Mívám pocit, že ona naděje, kterou jsme měli a kterou jsme se také pokoušeli vyvolávat a vytvářet ve veřejnosti, se nenaplňuje. Musíme si uvědomit, že nespokojenost s politiky plyne z toho, že jsme si nezvolili ty správné,“ říká novinář, politik a překladatel Luboš Dobrovský, host Osobnosti Plus.

osobnost Plus Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„Teď jsme v situaci, kdy se mnozí domnívají, že byli zvoleni ti správní. Cítím však, že přijde okamžik - a to velmi brzy - , kdy nám dojde, že znovu byli zvoleni nesprávní, a že se budeme muset zamyslet: jak a koho a proč,“ dodává.

Před několika dny vyvolal Luboš Dobrovský zájem veřejnosti i médií, protože odmítl převzít z rukou Andreje Babiše cenu Bezpečnostní rady státu. „Nečekal jsem, že můj dopis premiérovi vzbudí zvláštní zájem. Napsal jsem ho panu Babišovi včas a informoval jsem i skrze jednoho úředníka některé další členy Bezpečnostní rady o tom, že nemíním cenu převzít. A řekl jsem také proč. To bylo ale stále ještě mezi námi,“ uvádí bývalý politik a dále ozřejmuje situaci:

Přehrát

00:00 / 00:00

Novinář, politik a překladatel Luboš Dobrovský je hostem Osobnosti Plus.

„Ale když jsem potom slyšel zprávu, která říkala, že cena mně byla předána, ale že jsem u toho z neznámých důvodů nebyl, bylo třeba, abych celou věc uvedl na pravou míru. A to se dalo jen tím, že svůj dopis a jeho okolnosti budu publikovat. To, že to vyvolalo takový zájem, je asi proto, že nejsem sám, kdo vidí pana Babiše stejným pohledem.“

Dobrovský, který v dopisu premiérovi uvedl, že je Andrej Babiš člověkem, který odmítá respektovat soudní rozsudek a potvrzení jeho udavačství z doby, kdy byli jeho přátelé za své názory vězněni, nedostal od předsedy vlády odpověď.

„Můj názor na pana Babiše je trvalý a s cenou nemá nic společného. Jsem pevně přesvědčen, že člověk, který spolupracoval s StB, a to bez ohledu na to, jestli někoho skutečně výrazně poškodil, je nedůvěryhodný, protože se ukázal být mravně oslabeným. Jediné, co v dané chvíli bylo tehdy přijatelné, je odmítnout nabídku spolupráce se Státní bezpečností,“ říká.

„Mohu to říct, protože mám svou zkušenost. Také mě neustále tlačili k tomu, abych jim něco řekl o tom, s kým a proč se stýkám, co píšu, kdo mně to přináší a co si ode mě odnáší... Odmítl jsem. A nebyl jsem sám. Třeba i můj starší syn byl v podobné situaci a odmítl – bez ohledu na to, že to pro něj bude znamenat určitou existenční potíž,“ podotýká bývalý disident.

Z kotelny na ministerstvo

Barbora Tachecí se v rozhovoru vrací k politické kariéře svého hosta. Ta souvisela s převratem a po dekádách totality opět nabyté demokracie. „Ve chvíli, kdy se Jiří Dienstbier stal ministrem zahraničí, zvedl jsem ve své kotelně telefon a zeptal se ho, zda by bylo možno využít mé znalosti Polska a polštiny, jelikož jsem tam nějakou dobu studoval na Jagellonské univerzitě a docela s chutí bych tam jel pracovat na velvyslanectví. A Jirka pravil: To jo, proč ne, ale nejprve si to odpracuješ. Přijď okamžitě na ministerstvo,“ vypráví Luboš Dobrovský.

Překladatel a novinář se ale namísto vyslance v Polsku stal ministrem obrany. „Nebylo moc času. Naštěstí jsme neměli pochybnosti, my jsme si byli jisti, že víme, co chceme,“ vysvětluje, proč se nebál závazku a cítil se být mužem na svém místě. „V prvních dvou letech bylo to chtění jednoznačné - nalézt cestu, jak vrátit této zemi demokratický způsob řízení státu, a postavit nad všechnu politiku právní principy, na nichž musí být stát založen,“ uvádí politik.

Odchod sovětských vojsk

V začátcích na ministerstvu musel Dobrovský rozhodovat, kdo zůstane a kdo ne.

„V době, kdy jsme připravovali odchod sovětských vojsk, tak spolu s námi pracovalo několik generálů, kteří byli členy generálního štábu, a ukázalo se, že jsou to lidé naprosto loajální k nové moci. Někteří dokonce ani neváhali dát střídmě najevo, že si konečně oddechli a veškerou svoji odbornost dali do služeb nového státu. Bez nich a bez jejich odbornosti by se nám bylo nepodařilo v tak krátké době přesvědčit sovětské partnery, že se jejich vojska vejdou do určitého počtu vlaků, a ty vlaky, že se vejdou na trať, kterou odjedou,“ vzpomíná na vypořádávání se se starým režimem a procesem, kterým ministerstvo obrany a celá armáda musely po převratu projít. Dodává, že právě tito generálové mu později jako ministru obrany pomohli zorientovat se v úřadě.

Kauza Babiš ve svazcích StB? ‚Do 15. června podám k lidskoprávnímu soudu žalobu na Slovensko,‘ oznámil premiér

Číst článek

„Mít moc, to může člověka nějakým způsobem oblažit. Jde o to, jakým způsobem ji užije. Samozřejmě jsem pociťoval uspokojení, když se nám něco zásadního dařilo. Ale že bych byl opojen mocí, to tedy ne. Měl jsem například radost, když se nám podařilo naplnit některé základní požadavky, které vycházely z Vídeňského jednání o snižování počtu zbraňových systémů a počtu vojáků,“ vzpomíná bývalý politik na svůj úřad a kompetence po pádu komunistů v roli prvního demokratického ministra obrany.

Odpovědnost vůči rodině

„Nikdy jsem si tu otázku nekladl tímto způsobem,“ odpovídá novinář na dotaz moderátorky,  zda ve svém životě nese příběh svého židovského otce. Ten v době protektorátu přesvědčil svoji ženu, Dobrovského matku, aby s ním formálně rozvedla smíšené manželství, a uchránil tak zbytek rodiny před deportací. 

„To, co cítím jako určitý závazek vůči tátovi, je být odpovědný vůči rodině. Ale takové situace, kterou tehdy zažila má rodina, se neopakují. Tedy jsem to cítil zejména tak, že se nenechám zlomit a že budu, pokud možno, dělat to, co odpovídá mé mravní představě o slušném člověku,“ dodává host.

Barbora Tachecí, Kateřina Tesařová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme