Zápisník dobrovolnice. ‚Nám to vzalo jenom střechu, to je dobré,‘ slyší od těch, co měli štěstí
Tereza Kráčmarová, studentka politologie a spolupracovnice serveru iROZHLAS.cz, tráví poslední dny jako dobrovolnice v tornádem zničené Lužici. „Nám to vzalo jenom střechu, to je dobré,“ slyší od těch, co měli štěstí. Jiní se snaží zachránit aspoň pár nepopraskaných cihel. Nabízíme zápisník z její mise.
Už od hlavní silnice vidíme domy, na kterých místo střech visí modré plachty. Míjíme Moravskou Novou Ves, jednu z vesnic, kterou zasáhlo minulý týden tornádo. Naše cesta ale směřuje o pár kilometrů dále, do Lužic. I zde se odehrála přírodní katastrofa na Česko nebývalých rozměrů.
Vojáci nepomáhají, stěžuje si žena ve virálním videu z Moravské Nové Vsi. ‚Nebyli potřeba,‘ vysvětlují hasiči
Číst článek
Parkujeme na louce před Lužicemi, policie by nás ani přímo do vesnice nepustila. Už tak ulicemi projíždí jedno auto za druhým. Hasiči, dodávky, těžká technika. Ruch ale není jen na silnici, chodníky jsou také plné lidí. Mimo jiné dobrovolníků, kteří se uprostřed rozvalin rozhodli strávit víkendové dny.
Dopoledne to vypadá, že v Lužicích je už pomocníků dost. Od prvních domů nás tak poslali dál. „Tady už není co dělat, čekáme na odvoz sutin,“ říkají nám místní. Případně je potřeba zadělat střechy plachtou a s tím jim bohužel jako studenti bez zkušeností příliš nepomůžeme.
Zasypaná chodba
Zhruba uprostřed vesnice si všímáme domu se zničeným štítem. Na zemi jsou popadané cihly a úlomky střešní krytiny. „Tohle není moje, ale strýce,“ říká nám muž, který právě přijel na místo. Naše pomoc se bude hodit, přiložíme tedy ruce k dílu.
„Zasypalo nám to chodbu, je potřeba všechnu suť postupně vyházet. A taky přebrat popadané cihly. Dobré dávejte na hromadu, zbytek vyhoďte,“ dostáváme instrukce od synovce. Po zhruba dvou hodinách se nám podařilo chodbu vyklidit. Nejprve šly konečně pořádně otevřít dveře, potom se zpod prachu, skla a kusů střešních tašek objevil botník, stolek, neponičená keramická konvička. Ještě pár lopat a už jsme i u záchodu.
Solidarita je na místě všudypřítomná. Tu někdo donese pití, koláčky, právě upečené zákusky. Z některých domů lákají pomocníky na „ještě teplou“ polévku. Bok po boku tu pracují lidé, kteří se ani vzájemně nepředstaví. Jména nejsou důležitá. Důležité je dát cihlu z ruky do ruky a postavit další komínek.
Po pár hodinách je hotovo. Ve dvanácti lidech se po nepořádku jen zaprášilo, v jednom by to ale byla práce na několik dní, týdnů… Jdeme s naší skupinkou dál. V průběhu odpoledne ještě sbíráme nepořádek u Moravských naftových dolů i na zahradě bytového domu, který sousedí s lužickým nádražím.
„Zase jsem se nevyspala. Spíme buďto ve stanech, nebo v autě. Jsem už hrozně unavená a dneska budeme opět do večera uklízet,“ popisuje nám své poslední dny zhruba třináctiletá dívka, která ještě před tornádem ve čtyřpatrovém domě bydlela. Teď nesmí ani dovnitř pro věci, podle statiků se dům může kdykoli zřítit.
Skončil víkend
V pondělí už je v Lužicích lidí podstatně méně. Skončil víkend. „Dobře že jste přijeli, potřebujeme lidi,“ vítá nás jedna z místních koordinátorek a rovnou nás posílá až na konec vesnice k hostinci. „Můžete sbírat polystyren, sklo, dřevo, naše jsou tyto tři domy,“ ukazuje na trosky a zbytky obvodových zdí jedna ze starousedlic.
Naši práci ani ne po hodině přeruší otázka jednoho z řemeslníků: „Cítíte taky ten plyn?“ Cítíme. Během minuty je dvorek, jinak plný lidí, úplně prázdný. O chvíli později, z bezpečné vzdálenosti, pozorujeme přijíždějící houkající hasiče. Asi to dobře dopadlo, za celý den jsme naštěstí žádnou ránu neslyšeli.
Koordinační centrum je téměř ve středu obce. V místní sokolovně jsou stoly a možnost se naobědvat nebo si alespoň vzít další láhev vody. S plechovkami nealkoholického piva jdeme dál. „Běžte se podívat na tu spoušť do zahrádkářské kolonie,“ dostáváme další instrukce od koordinátorky a tip, kde by se mohlo naše dobrovolnické nadšení hodit. Zahradní domek je vzhůru nohama, o moc lépe nedopadla maringotka na vedlejší zahrádce.
Polámané vinice
A vinohrady? Z těch toho v některých pásech moc nezbylo. „Moje manželka je vlastně i trochu ráda, aspoň s ní budu občas doma koukat na televizi,“ bavíme se s jedním z postarších vinařů, který během chvilky přišel na vinici o všechno.
Místo révy tak zase sbíráme kusy polystyrenu a skelné vaty, které jsou po tornádu snad na každé zahradě. Stromky jsou polámané. Silné železné tyče vylité betonem se pod náporem tornáda ohnuly, jako kdyby byly z lehkého plastu.
Poslední místo, kde nás s radostí uvítají, je rodinný domek v uličce vedoucí k železničnímu přejezdu. Dům se bude bourat, bylo by ale škoda vyhodit všechno dřevo, které bylo ještě před řáděním tornáda pečlivě vyskládané podél zdi. Za chvíli jej nemáme kam dávat. „Hlavně tu další kupu nezakládejte na těch borůvkách. To už by maminka nepřežila,“ říká nám její dcera.
Jejich rodina má domy i v dalších zasažených obcích, dům rodičů ale dopadl nejhůře. Ostatně věta „nám to vzalo jenom střechu, to je dobré“, se tu ozývá poměrně často. V měřítku celkových škod je pro některé z rodin ztráta pouze střechy výhrou.
„Doufám, že nikdy nebude potřeba vám tuto pomoc oplatit,“ loučí se s námi po odvedené práci dcera majitelky domu, který půjde k zemi. Vracíme se do Brna smýt špínu z rukou a nohou, a hlavně si odpočinout. Zítra o půl osmé ráno jedeme znovu.
