Manžele evakuovali z Karlína nad ránem. Do svého bytu se už nevrátili
Je to deset let, co do Prahy dorazila největší povodeň poslední doby. Desítky tisíc lidí utíkaly před proudy Vltavy do bezpečí. Živel se prohnal Smíchovem, Malou Stranou a také Starým Městem. V těžce postiženém Karlíně se voda udržela i několik dnů. Manželé Kučerovi tehdy bydleli v přízemí na Lyčkově náměstí. Během pár hodin přišli úplně o všechno.
Ona v místě bydlela osmnáct let, on se tam přiženil. „Bydlel jsem tam asi 15 let,“ říká Kučera. Byt ležel v přízemí v přízemí. „Je tam destička, můžeme říct pamětní s označenou výškou hladiny. Bylo to přes tři metry,“ ukazuje Kučerová.
Manželé stojí před domem v pražském Karlíně, kde strávili kus svého života. Křižovatka Urxovy ulice a Lyčkova náměstí je dnes světlé a klidné místo, které lemuje malý park. Před deseti lety tady lidé prožili nejhorší povodeň, která se prohnala Prahou.
„Člověk si nedovede představit, že přijde úplně o všechno. Tak jsem si říkal, všechno cenné je pryč,“ líčí Kučera. Na hlavní město se řítila povodňová vlna. 13. srpna nad ránem uslyšeli obyvatelé Karlína z tlampačů výzvu k evakuaci.
„Hlásili, že nikdo nemá dělat paniku, to je jasné. Ani nebyla nějaká výzva, že by se měly věci někam vynášet. Byli jsme odvezeni na Žernoseckou školu také na osmičce,“ říká Kučerová. Z manželů Kučerových se stali bezdomovci, v rukách měli jen pár igelitek.
‚Byla to hrůza‘
Provizorně přespávali v tělocvičně, na kolejích a ubytovnách. Stále doufali, že se do bytu vrátí a vinili vedení města z toho, že lidem rychleji neřeklo, co se na Prahu žene. Mohli prý zachránit více věcí. Voda v přízemí dosáhla až ke stropu.
„Čekali jsme hrůzu. A hrůza to opravdu byla. Voda už tu nebyla, bylo tu všude bahno, smrdělo to. Vypadalo to jako po katastrofě, jako když něco vybuchlo. Nenapadlo mě, že byt nepůjde otevřít,“ vzpomíná Kučerová.
Na dveřích měli zabezpečovací zařízení. „Ve vodě to ale všechno nabobtná. Nějak se to zkřížilo. Když jsme tam vešli, byla to jedna změť,“ doplňuje manžel. Do karlínské zóny se manželé vraceli s rouškami, celé dny drhli podlahy a stěny dezinfekcemi. Pojišťovna jim vyplatila peníze za nábytek. Něco se už ale nedalo vůbec zachránit.
„Co nejvíc člověka bolelo, a do teďka se dá říct, bolí, tak byly věci jako fotky. Prostě minulost, identita,“ říká Kučerová. I po tolika letech je na ní vidět dojetí. Občas musí přerušit vyprávění. Do karlínského bytu už se společně s manželem nikdy nevrátila. Zůstali na kopci v Kobylisích.
„Už bych to nikdy nechtěla zažít. Nikdo by už nám pak taky nepomohl,“ poznamenává Kučerová. Její manžel do Karlína ale pořád jezdí rád. „Ještě nás znají i sousedé,“ dodává. Povodeň je prý oba posílila. V novém domově našli útulné zázemí a narodila se jim dvojčata. Na Karlín ale nikdy nezapomenou.
